To je i případ Usnesení Evropského parlamentu k 50. výročí maďarské revoluce v roce 1956 a jejímu historickému významu pro Evropu, na které upozornil Štěpán Kotrba. V prvé řadě je třeba poblahopřát maďarským politikům a jejich bruselské reprezentaci ke skvělému politickému marketingu, díky němuž se jim daří propagovat maďarskou historii a tím i maďarskou "značku" v Evropě a ve světě. Povedl se jim husarský kousek -- ustanovit povstání z roku 1956 jako integrální součást oficiální historie evropského sjednocování. Pochybuji, že se o dva roky později podaří českým zástupcům prosadit podobnou resoluci týkající se Pražského jara jako historického pilíře sjednocené Evropy.

Z marketingu tedy 1+, z historie... tak za 3. Čteme-li totiž usnesení pozorně bod po bodu, nacházíme v něm řadu zjednodušení, staronových historických mýtů, problematických interpretací a ideologických zploštění. Několik z nich bych proto chtěl v následujících řádcích zmínit.

Pomineme-li vše a nic neříkající bod A, pak hned následující prohlášení by mělo vzbudit naši pozornost: "...B. vzhledem k tomu, že jaltské rozdělení Evropy po druhé světové válce připravilo země střední a východní Evropy na více než 40 let o svrchovanost a svobodu." Domníval jsem se, že jaltský mýtus byl již dostatečně vyvrácen a zproblematizován, leč nestalo se tak a v oživené podobě se objevuje i zde.

Zaprvé, na konferenci v Jaltě nedošlo k žádnému rozdělení Evropy -- to byl dlouhodobější proces, který byl zahájen již mnohem dříve a souvisel s mnohem hlubšími problémy, než s jednou jedinou konferencí byť tehdy nejmocnějších států na evropském kontinentě. Raný novověk tento princip znal velmi dobře -- cuius regio, eius religio, jinými slovy, Evropa se po válce rozdělila podle toho, jaký typ tanku na tom kterém území početně převažoval.

Stejně tak "rozdělení" nemohlo "připravit země střední a východní Evropy na více než 40 let o svrchovanost a svobodu", protože rozdělení není činným subjektem, je to jen výsledek určitých rozhodnutí a dějů. Zodpovědní jsou vždy jenom lidé a historie není procesem anonymních proudů, je to souhrn jednání jednotlivých žijících lidí. Matoucí slovní spojení zastírá pravou podstatu věcí, které v této části Evropy po válce probíhaly -- a omezíme-li se jen na příklad Československa, pak se ve velké míře o svoji svobodu a svrchovanost připravili sami Češi, připravili se o ně jako členové a funkcionáři komunistické strany usilující o totální ovládnutí politických a mocenských struktur ve spolupráci se Sovětských svazem a jeho velmocenským aparátem, připravili se o ně i členové a funkcionáři ostatních stran, kteří nejprve nepřipustili přirozenou obnovu pravicového spektra v politickém systému a pak se sami stali obětí neskrupulózní politiky KSČ.

Připravili se o ně Češi jako voliči, Češi jako nerozumní a neodvážní občané. Mýtus o Jaltě je tak jen lacinou obezličkou sloužící jak poraženým, tak vítězům, aby ze sebe sňali břemeno vlastní neschopnosti, respektive všehoschopnosti. Jak je to hned jednodušší a přehledné, když si zadlekarujeme, že za čtyřicet let nesvobody a totality může velmi abstraktní "jaltské rozdělení Evropy", vzdálené rozhodnutí mocných státníků, kteří cynicky rozhodli a škrtem pera nás, "chudáky střední a východní Evropy" připravili o svobodu. Velké pokrytectví malých národů! V tomto směru zcela chápu Kotrbův údiv nad tím, proč čeští komunističtí zástupci v Bruselu dokument nepodepsali -- vždyť co by už mohlo více zbavovat komunisty zodpovědnosti, než tato vágní a všechny usmiřující formulace?

"Jalta" také implikuje další ne zcela přesný závěr, totiž, že všechny tehdejší světové velmoci byly za rozdělení Evropy stejně zodpovědné a "vina" je tudíž nedělitelná podle zásady - nemůžeme-li se shodnout, kdo za to přesně může, tak se shodneme na tom, že za to nemůže nikdo anebo za to můžeme všichni, demokrat, fašista, komunista -- musíme si přece pomáhat.

Ani další bod ("...C. vzhledem k tomu, že se komunistické režimy ve střední a východní Evropě nezakládaly na souhlasu či vůli občanů a byly udržovány prostřednictvím sovětské vojenské okupace a spolupráce komunistických stran.") opět není historicky přesný a zplošťuje obraz ustavení komunistického panství v zemích "jiné" Evropy. Že se režimy ve střední a východní Evropě nezakládaly na souhlasu či vůli občanů -- v Maďarsku nebo Polsku nebo Slovensku určitě ne, tam muselo dojít ke kompletním volebním podvodům, falšování, zastrašování a fyzické likvidaci politických protivníků, korupci a uplácení voličů. V českých zemích naopak komunistická strana s převahou vyhrála. Měla značnou podporu, slabé soupeře a nefalšovaný obdiv lidí k Sovětskému svazu.

Ale vraťme se k maďarskému povstání. S body D a E nelze než souhlasit. S "lidskou a politickou odvahou Imreho Nagye" je to problematické. Ponechme stranou jeho předchozí politickou dráhu, ve které se střídala období reálného proreformního směřování s tvrdou stalinistickou praxí. Role Nagye v rámci maďarského povstání je více než nejednoznačná. V počátcích to rozhodně nebyl "politický vůdce lidové revoluce za svobodu a demokracii", ale spíše zmatený a překotnými událostmi pronásledovaný politik uprostřed rodící se občanské války, z jedné strany podléhající tlaku sovětských poradců a neostalinistických politiků a z druhé strany snažící se vyhovět alespoň nejrozumnějším požadavkům revolučních výborů a povstaleckých skupin. Spíše než mužem u kormidla událostí to byl politik vlečený překotným sledem dramatických akcí. Podobně jako Dubček byl spíše symbolem než aktivním hráčem. Na rozdíl od Dubčeka ovšem dokázal zachránit svoji pověst a vlastní sebeúctu, když nejprve odmítl rezignovat a uznat novou dělnicko-rolnickou vládu Jánose Kádára, ale po únosu do Rumunska navíc odmítl "sebekritiku" a trval na svých reformních názorech až do hrdelního rozsudku. Tím zachránil nejen svoji osobní čest a integritu, ale i památku povstání a étos boje proti sovětské okupaci a za národní svobodu. S tímto můžeme vzít na milost i velmi patetickou a zjednodušující frázi, že Nagy "obětoval vlastní život a stal se mučedníkem za svobodu." Je to totiž tak -- Nagy si mohl zvolit život, ale trval na svých názorech a vědomě si zvolil smrt.

Také bod I je diskutabilní -- vzájemná solidarita "utlačovaných národů" je opět jen víceméně zbožným přáním a ex post zkonstruovaným "evropanským" mýtem, než realitou. Národní resentimenty, ekonomické spory a šovinismus zaplevelovaly vzájemné vztahy mezi Čechy, Slováky, Poláky, Maďary nebo i východními Němci. Stačí se jen podívat právě na rok 1956 a militantní postoj Československa k Maďarsku a následná protičeská a protislovenská vlna nenávisti v Maďarsku. Snad jedinou výjimku v tomto středoevropském trojúhelníku představovaly historické vazby mezi Poláky a Maďary. Také bych byl rád, kdyby mi autoři dokumentu ukázali konkrétní "historické a politické souvislosti" mezi maďarským povstáním a například Pražským jarem. Příliš mnoho jich, až na pozdější intelektuální konstrukce a disidentské vazby není. Opět to trochu souvisí s maďarským politickým marketingem, který vytrvale a úspěšně spojuje oficiální prezentaci památky na maďarské povstání nejdříve s návratem Maďarska do Evropy a posléze i celou ideou sjednocené Evropy, která má mimochodem v Maďarsku mnohem větší podporu než u nás. A jen tak na okraj -- vím, že formálně ještě nejsou členy elitního klubu, ale deklarátoři mohli do výčtu "zasloužilých bojovníků za svobodu" začlenit i Rumuny či Bulhary, když už tolik mluví o střední a východní Evropě.

Suma sumárum, pro historické řemeslo platí něco podobného jako pro umění -- s demokratickým principem daleko nedojdeme. Proto, jestliže je něco "většinový akt", ke kterému navíc dojdeme cestou kompromisu (další špatný rádce a přímo prokletí pro historiky -- "vyvážený postoj k minulosti"), pak to nutně nemusí být názor odpovídající řeči dokumentů. Nevím, zda-li z deklarace přímo vyplývá, že "...si váží Imreho Nagye či politiků Pražského jara stejně, jako hnutí Solidarnosć," jako dovozuje Štěpán Kotrba. Především něco jiného je vážit si politiků-osob, kde si rozhodně zaslouží úctu kontroverzní Nagy minimálně pro svůj integrální postoj tváří tvář smrti, zaslouží si ho určitě i Walesa, Michnik nebo Kuroň. Jestli si ho zaslouží politici Pražského jara? A kdo konkrétně -- František Kriegel, jsme-li ochotni ocenit alespoň prostou lidskou odvahu tváří v tvář hrozbě? Alexander Dubček? Radši Palach.

Chápu-li tedy směr Kotrbova uvažování správně, vyvozuje z usnesení, že reformní pokusy o socialismus, které proběhly v rámci sovětského bloku, se mocí úřední stávají schválenými stavebními kameny evropské pospolitosti, demokracie a společným historickým dědictvím. Zároveň se Brusel tak nějak po našem, po gottwaldovsku, vypořádal s těmi, kteří se zdráhají tuto všeobjímající pravdu přijmout, padni komu padni. Pro pochopení uplynulých šedesáti let trochu málo, ne?

PS. Tento text jsem psal ještě předtím, než vyšla replika Miroslava Ransdorfa. K ní jen tolik -- nazvat diktaturu Matyáse Rákosiho "přepínáním očistného zápalu", to už chce opravdu pokročilé ideologické zatemnění. Míní to autor vážně, nebo ironicky? Přepínal Hitler očistný zápal, když posílal miliony lidí na smrt? Přepínal Stalin očistný zápal, když podepisoval stovky rozsudků smrti? Rozhodně nezazlívám Miroslavu Ransdorfovi jeho politickou a ideologickou afiliaci, ale jako školený historik by si měl dávat pozor, aby jeho přesvědčení příliš neprosakovalo do jeho historické profese -- pak se mu totiž stane, že v přemíře jiného zápalu používá takovéto lživé eufemismy.

Nejsem školený marxista, takže nevím, co je míněno "hledáním nové platformy, jednotou kontinuity a diskontinuity". Je to pro mě stejně nic neříkající a všeobjímající abrakadabra, asi jako jednota protikladů atd. Pokud ovšem chtěl Ransdorf v lidském jazyce poukázat na nejednoznačnost celého maďarského povstání, nelze s ním než souhlasit. Povstání si ve vzácné shodě přivlastňovali a dodnes přivlastňují pravičáci i levičáci -- jedni tvrdí, že to byla antikomunistická revolta a mají pravdu. Druzí tvrdí, že to byl pokus o reformu socialismu -- a mají také pravdu. Třetí to shrnou s tím, že to byl národněosvobozenecký boj proti Rudé armádě -- a mýlit se také nebudou. Co začínalo jako kritika stalinistického vedení ze strany nespokojených komunistů a funkcionářů (kteří právě v hojném počtu navštěvovali a debatovali v rámci tzv. Petofiho kroužku), se později transformovalo do obecné nespokojenosti se sovětským poručníkováním a s defektním systémem jako takovým. Zmatení způsobuje hlavně to, že povstání odstartovali kritičtí, ale režimu ještě loajální studenti, ale se zbraní v ruce proti sovětským tankům bojovala již nesourodá směsice lidí, z nichž mnozí měli vztah ke komunismu, řekněme rezervovaný. Některým popraveným povstaleckým velitelům (neboli fašistickým vrahům a bílým kontrarevolucionářům, jak je pěkně barvitě v kontextu tehdejší komunistické hagiografie líčila kádárovská propaganda), které evropská "upomínací směrnice" en gros jmenuje a děkuje jim, by asi většina levicových intelektuálů a možná i signatářů usnesení ani ruku nepodala.

Přiznám se, že dostatečně nechápu logiku, s jakou Miroslav Ransdorf za sebou vrší jednotlivé dílčí informace. Jakou mají vnitřní spojitost a základní ideu? Vyzdvihování právě Lukácse, pro pochopení povstání marginální postavy, nedává příliš smyslu -- byl do Nagyovy vlády v podstatě kooptován do počtu pro své renomé, reálný vliv na události a postoje neměl žádný. To kardinál Mindszenty je pro události mnohem příznačnější figurou. Do maďarských dějin vstoupil především jako tragická postava kritizovaná pro svoji intelektuální omezenost a neschopnost pochopit kontext, ve kterém se maďarská katolická církve po válce ocitla. Maďarským katolíkům tak jak na konci čtyřicátých let, tak i v dramatických podzimních událostech roku 1956 citelně chyběla postava rozměru polského kardinála Wyszinského, muže realisticky pochopivšího mocenskou nerovnováhu mezi komunistickým aparátem a možnostmi osamocené církve a rozuměn usilujícího o kompromis bez toho, aby musel slevit z základních požadavků víry a církve.

Nakonec nezbývá než se pozastavit nad Ransdorfovým prostým a jednoduchým konstatováním, že "...události roku 1956 nevyčlenily komunistickou ideologii jako něco zavrženíhodného. Byly hledáním nové platformy, jednotou kontinuity a diskontinuity." Ne, opravdu nevyčlenily. Události roku 1956 především ukázaly na množství lží, podvodů a násilí, které se navrstvily při transformaci komunistických idejí v komunistickou praxi. Jestli se tedy v roce 1956 a po něm něco hledalo, pak to bylo východisko právě z tohoto rozporu, kdy tolik do té doby "čistých" věřících začalo hledat návod, jak se vypořádat se špínou, která se po Chruščovově projevu oficiálně vyvalila.