Tady bych rád poznamenal, že ho mohli poškodit nejen kriminálem nebo vyloučením, ale i vysokou funkcí, to je jedno. Také je hodně obětí komunistických udavačů, což dnes už nefunguje, protože se udává jiným, byť v zásadě ze stejných důvodů na tytéž. Ale když vás udá někdo dnes, tak si zase můžete říci, že by to nikdy neudělal, kdyby ho morálně nezničil ten hrozný minulý režim. Nebo jeho otce, dědečka...atd. A když někoho udáte vy, tak se můžete utěšit, že měl určitě něco společného s komoušema. Nebo jeho tatínek, dědeček...

A když už si opravdu nemohu vzpomenout na nic lepšího, tak si mohu říci, že přece nemohu být úspěšný v zemi, kde je komunistická strana v parlamentu a ani se nepřejmenovala. V takové zemi je možná neúspěch vyjádřením morálního postoje ke všeobecnému marasmu a možná, že jde i určitou formu protikomunistického odboje. No, a hned se sami sobě líbíme více. A zjevným symbolem a konkrétním adresátem tohoto neuvěřitelného svalování viny ze sebe sama na "poměry" je právě KSČM.

KSČM není taková, jaká je jenom proto, že taková chce být nebo proto, že se nedokáže transformovat. Ona je taková, jaká je, především proto, že ji takovou chce mít velká většina naší společnosti a v zásadě celá politická sféra.

KSČM může být jaká chce, ale její okolí to nechce a nebude akceptovat, protože by přišlo o jednu z klíčových obezliček a objektů, na které lze účinně svalovat vlastní viny. V některých odborných textech se tenhle transfer viny a hříchu nazývá krásným slůvkem transdebitace a je kolem něho spousta zajímavých myšlenek od ontologického dluhu počínaje přes spasení a charitu až po koexistenci, symbiózu a parazitismus.

Možná by se dalo říci, že největším hříchem KSČM je její schopnost stát se prvoplánovým a pohodlným zdůvodněním našich chyb a špatností, který většině z nás spolehlivě zabrání hledat příčinu hlouběji v sobě a objevit tak vlastní stín. Některé vědecké autority spojují s poznáním a smířením se s vlastním stínem, tedy i se svými špatnými vlastnostmi, nástup dospělosti. A tak by se vlastně dalo říci, že KSČM je takovým elixírem věčného českého mládí. Bohužel, jen toho mentálního.

KSČM je i objektem shody. Když už to nejde jinak, tak se shodneme, že s ní nebudeme mluvit, nebo na tom, že za něco může. A vůbec nejlepší je shodnout se na tom, že může za to, že se neshodneme. Hned je nám lépe a radostněji a zase máme čas se nedohodnout a parádní alibi k tomu. KSČM je i vděčným argumentem pro hospodářské domácí i zahraniční elity, které mohou kdykoliv říci, že v téhle "rudé díře" se prostě více vydělat nedá.

KSČM na sebe vzala roli univerzálního vnitřního nepřítele a při absenci tradičního obrazu Germána v hraničním hvozdu nahrazuje i roli toho vnějšího, byť ne zcela, protože se její třešničky jen obtížně dají spojovat s islámským terorismem. Možná cesta povede přes ty zelené třešňové lístky. Úspěšnější jsou už zkratky k východním mafiím a naopak naprosto selhal pokus spojit KSČM s ptačí chřipkou. Tam by byl spíše kandidátem pták nezdravé barvy letící z východu, ale kdo by na to myslel.

Když jsem před časem pracně smolil svůj příspěvek s názvem "Strana aneb partaj", tak mi tak trochu unikl dokumentární pořad o Gustávu Husákovi. Viděl jsem ho podrobně až v reprízách a v té době už jsem měl k dispozici i řadu ohlasů na něj, z nichž některé se prolínaly s ohlasy na můj článek. Zdálo se, jako kdyby se ten článek s oním dokumentem nějak doplňovaly, protože naprostá většina diskusí o mém výtvoru sklouzla k dokumentu o Husákovi a dá se říci, že i naopak. V každém případě mne napadlo pár věcí a souvislostí, na které jsem při psaní příspěvku nepřišel. Nicméně mé rozhodnutí napsat na děné téma ještě pár řádků přišlo až po jednomyslném usnesení rakouského parlamentu proti Temelínu.

Dokument o Gustávu Husákovi, kromě toho, že byl podle mého názoru na dnešní dobu neobyčejně objektivní, měl svou silnou stránku v tom, že rozbíjel pohled na normalizaci jako na systematickou a všudypřítomnou kolaboraci domácích oficiálních elit s okupační sovětskou mocí. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na rozbíjení podobného mýtu o druhé republice a zejména Protektorátu. Za důležitou pokládám i poznámku o tom, že nám o Gustávu Husákovi schází základní seriózní studie a že na "svého historika" stále ještě čeká.

Nicméně opakuji, pohledy a názory lidí, kteří v pořadu vystupovali, vytvořil podivuhodně plastický obraz člověka i doby, ve které vedl tuto zemi. Takový obraz má svá temná, ale i světlá místa, místa skrytá i viditelná a nutí k přemýšlení. Otázka zní, zda není pohodlnější prostě uvěřit, že všichni, kdo byli v normalizaci nahoře, jsou parchanti a konec konců za to můžou. Dá se totiž říci, že to funguje dokonale.

Jsou země, kde KSČM nemají a těch je mi opravdu líto. Například je mi v této souvislosti hrozně líto Rakouska. Taková vyspělá země to je a nemají nic, na koho by mohli hodit, že se neumějí dohodnout nebo, že jim něco nejde, popřípadě, že už něco definitivně po...... Dokonce i ty své lehce nahnědlé už berou jako své rodné a nebudou je přece nějak obviňovat. Vždyť jsou to naši, správní chlapci, majnlíprburš. Ale světlo na konci tunelu už svítí. A je to záře severní, jasná, strašlivá, atomová.

Rakouská KSČM je na světě a jmenuje se JETE. Pro Rakousko a Rakušany je Temelín a úsilí o jeho zničení skoro tak důležitý jako pro nás KSČM. Temelín je mementem tragického rozhodnutí o rakouském jaderném programu, je symbolem toho, že Praha bez Vídně nepadla, že už nemusíme chodit do Vídně s čepicí uctivě smeknutou nebo dokonce s čepicí v natažené dlani.

Temelín je obrovský pomník rakouského mindráku a hlavně dalšího postupného pádu Rakouska na periferii evropské politiky poté, co vyčpěla jeho neutralita na hranici dvou světů a před dvěma lety se stalo malou zemí uprostřed EU a od okolního světa ji oddělují nové členské země. Na Rakousku tak trochu přestalo záležet. Prošlo ohromným ponížením kvůli sankcím EU kvůli Svobodným a dnes už nestojí EU ani za ty sankce. Jednání o nové rakouské vládě se vlečou podobně jako u nás a tak se hledá nepřítel a ten, na kterého by se to dalo hodit a navíc demonstrovat jednotu. Povedlo se to na stopět procent. Stoprocentní souhlas a ještě něco navíc.

Celé Rakousko nemá hledět do Vídně, ale do České republiky. Tam žije zlý drak v temné sluji, který nám chce sežrat naši nevinnou rakouskou princeznu. Je sice holka trochu degenerovaná, ale co se dá dělat, je naše. Na fenoménu JETE může rakouská politika ohlupovat své občany ještě dlouho. Je úplně jedno, jestli je JETE bezpečná nebo není. Prostě splňuje obraz nepřítele a vše kolem ní též. Rakousko si zabilo vlastní kozu a teď chce, abychom si ji my podřezali také sami. Už se ani nemodlí k Bohu aby nám chcípla, už začínají na hulváta vydírat, protože vlastní kozu nezakopali dost hluboko a začíná jim zapáchat. A tak by chtěli říkat, udělali jsme dobře, jinde také podřezávají dojné kozy. My jsme jen byli první. Jsme vyvolení, apoštolové evropské energetické krize.

A tady je má poslední poznámka. Fenomén KSČM v naší společnosti je velice nedobrý a z celé řady důvodů aktuálně nepříjemný a perspektivně i nebezpečný. Mohlo by totiž dojít k postupné ztrátě jakékoliv sebereflexe a tím i odpovědnosti a to nejen při vedení země. Na druhé straně je to problém, který je u nás doma a je řešitelný. Daleko horší je, když si někdo vybere jako fackovacího panáka někoho mimo své hranice a prostor. To, co udělalo Rakousko, je srovnatelné s počátky největších humanitárních tragedií a politických selhání v dějinách. Označení nepřítele na území cizího státu nebo uvnitř cizího národa, prostě uvnitř cizí korporace je celkem spolehlivým startem k opravdovému problému.

A tak mne napadá, jestli bychom nemohli alespoň část viny a hříchu, kterou valíme na KSČM převalit na Vídeň. Tak nějak recipročně. Vždyť nám to za Rakouska-Uherska tak krásně šlo. A pak plivat na ulici Politických vězňů je tak trochu "kách" i když je to kousek od Václaváku. Ale takový jedovatý flusanec na vídeňském Ringu nebo před Hofburgem, to už je světáctví v praxi...

Prostě už v pohádce o Ptáku Ohniváku zní poslední prostá rada tak, že se údělu převozníka můžeme zbavit tak, že dáme veslo do ruky někomu jinému. KSČM by se měla porozhlédnout, koho to vlastně veze. A vrazit veslo Rakušákovi, to by byl návrat k starým dobrým časům... I když kandidátů je víc a dozrávají každým dnem.