Ten se pak stává, zachycen do předpřichystané (anti)ideologické sítě, součástí svaté války proti údajně stále přítomnému riziku návratu komunismu a pošlapání všeho demokratického v této zemi. V zemi, kterou přenesl stále se zrychlující děj během těch šestnácti let do úplně jiných globálních reálií, v zemi, v níž se vzpomínka na komunismus může pro mnoho lidí stávat nostalgickou. To je ten druhý extrém, který je tak dobře patrný snad jen kvůli tomu, že je jako živoucí legenda zla zveličen všemi těmi dobrými lidmi, kteří se cítí být -- bez ohledu na svou někdejší ideologickou příslušnost - duší i tělem antikomunisty.

Zdá se ale, že báječné dny, kdy se s antikomunismem počítalo na věčné časy, přece jen podlehly síle pomíjivosti.. To určitě neznamená, že by antikomunismus nemohl jako politický nástroj vykonat ještě mnoho velikého, ale už asi nebude tak "trendy" jako donedávna. Zdá se totiž, že zalíbení v antikomunismu překonalo svůj agregační vrchol. Jak jinak si lze vysvětlit, že antikomunismus začal vzbuzovat nedůvěru u establishmentem vstřícně přijímaných myslitelů i klaunů?

To, že oficiální mluvčí této společnosti negativně reagují na antikomunismus, lze považovat za symptomy změn, kterými společnost prochází. Když byl před pár týdny do nedělního diskusního pořadu ČT 1 pozván Václav Bělohradský, liberál a dříve jednoznačně pravicově orientovaný publicista (který dnes nalézá svůj prostor k vyjádření v Právu), pouhá dvě slova učinila zbytek debaty o všedních problémech a banalitách zbytečným. Když Václav Bělohradský promluvil o směšném antikomunismu, jakoby se v masivu společenského ledovce objevila velká prasklina. Před pár dny se dokonce celý masiv ledovce pohnul, když se kritika antikomunismu snesla jako blesk z akademické prostředí na doposud nevědomou úroveň obecného povědomí. Rozhodující část společnosti není vůbec ovlivňována názory vysokoškolských učitelů, o to větší vliv na formování názorů lidí má úspěšný bavič. Proto když Jan Kraus uvedl svůj pravidelný a divácky velmi úspěšný "zábavně-naučný" pořad slovy o tom, jak překvapivé je množství antikomunistů v nedávno převážně komunistické zemi, musel každý zásadový antikomunista odsoudit Krause za další zhoubnou metastázu levicového spiknutí. Ačkoliv Krausova poznámka pramenila spíše z představy, že antikomunismus je něco jako výsada šlechtického stavu, kterou pošpinila účast lidu z nižších kast (nebo dokonce nedotknutelných), přesto je i takový postoj důkazem toho, že se antikomunismus stává podezřelým pro své vlastní stádo.

To by znamenalo pouze dvojí -- reformaci, nebo ústup. A protože osudově závislý a rigidní antikomunismus reformovat nelze, ústup se zdá být logickým vyústěním. Jak hluboký ale bude vhled masy pod prázdnou slupku (anti)ideologie, to se dá těžko určit. Pravděpodobně se dočkáme toho, že antikomunismus zůstane stěžejní doktrínou pro ty, kteří touží platonicky bojovat s dávno poraženým "ďáblem" komunismu. Do budoucna už snad ale nebude možné -- jako je tomu dosud -- vystačit si v politickém boji s mimořádně hloupými floskulemi o hrozbě návratu komunismu a nutnosti bojovat proti tomu.

Příběh antikomunismu určitě nekončí a přinese jistě ještě mnoho krásných a poetických chvil všem, kteří hledají nějakou společensky přijatelnou doktrínu. Buďme vděčni za to, že je možné v reálných podmínkách sledovat společnost při zápasu s tím, jak se vyrovnat sama se sebou. Ne každý má to štěstí...