Nebo jsme my Češi takoví hloupí hýlové, že se necháváme obalamutit ziskuchtivým ČEZem, který provozuje Temelín bez ohledu na bezpečnost?

Podle všeho Rakušany děsí, že by se mohl opakovat Černobyl. Jenže to je hluboký omyl, vycházející z naprostí neznalosti jaderné energetiky a z neznalosti konstrukce jednotlivých typů jaderných reaktorů.

Je známé, že takřka před třemi desítkami let Rakušané odmítli v celostátním referendu spustit prakticky hotovou jadernou elektrárnu a zakonzervovali ji, takže nebyla nikdy uvedena do provozu. Asi od tohoto bodu se rozvijí rakouská hysterie proti jaderným elektrárnám. Tehdejší referendum rozdělilo společnost na přibližně stejně velké tábory a odpůrci zvítězili o pouhých pár procent. Byla to tedy trapná plichta. Odpor proti jaderné energetice v Rakousku je jistě legitimní a jejich občané na něj mají určitě právo. Stejně tak má Česká republika a její obyvatelé právo řešit svou energetickou situaci mimo jinou provozováním jaderných elektráren. Domnívám se, že útoky na temelínskou jadernou elektrárnu nejsou ukázkou brilantního technického posuzování jaderné bezpečnosti, ale ukázkou uražené ješitnosti a povýšenosti nad barbary a primitivy z Čech, kteří si dovolí provozovat něco tak složitého a svým způsobem nebezpečného, jako je jaderná elektrárna a ještě si dělají legraci z rakouských odpůrců a co hůře ignorují je.

Je více než pozoruhodné, že se Rakušané zaměřili především na jadernou elektrárnu Temelín. Nechávají je však chladnými ostatní jaderné elektrárny v okolí a není jich málo. Neslyšel jsem ani nečetl, že by protestovali proti německým jaderným elektrárnám, žádali zastavení jaderných reaktorů v Maďarsku nebo v jiných zemí v okolí. Tento primát si vysloužil pouze Temelín. Stal se symbolem, devítihlavým nebezpečným drakem, kterého my Češi taháme za ocas. Abych byl spravedlivý, občas se objeví výpady proti jaderné elektrárně v Jaslovských Bohunicích. Tady bych dokonce rakouské odpůrce chápal, protože tato elektrárna je už morálně i fyzicky zastaralá. A bezpečnost je pochopitelně o řád nižší než v moderním Temelínu. A to ještě Rakušané v drtivé většině netuší, že v Jaslovských Bohunicích je zakonzervovaná havarovaná jaderná elektrárna A1. To vědět tak by se týmy odpůrců plížili kolem Jaslovských Bohunic s měřícími přístroji a spekulovali o tom, jak odlišit přirozené radioaktivní pozadí od toho umělého.

Mějme však pro Rakušany i pochopení. Temelín se začal stavět ještě za socialismu a stavební šlendrián a rozkrádačky byly na denním pořádku. Několikrát se měnila technická dokumentace, za pochodu se měnily některé systémy. To samozřejmě nepřidává na klidu ani na jistotě, že vše je v naprostém pořádku.

Při zkušebním provozu obou bloků byla veřejnost neustále krmená zprávami o technických poruchách. Mě však tyto zprávy v drtivých případech uklidňovaly. První pozitivum je, že docházelo a dochází k předávání informací. Snad by měli energetici více vysvětlovat a zdůrazňovat občanům a novinářům , že technické závady se týkají především nejaderné části.

Jadernou elektrárnu můžeme zhruba rozdělit na dvě části. Primární část pracuje s radioaktivními látkami a sekundární část je běžná elektrárna. Většina poruch se odehrávala v tom druhém okruhu, tzv. čisté části elektrárny , kde byly velké problémy s provozem gigantické turbíny (výkon 1000MW), která díky vibracím - a na to navazujícím závadám - zlobila. Tento problém zvládlo jen několik málo zemí. Česká republika se zařadila mezi ně. Naši technici dokáží vyrobit a provozovat takové obrovské a technicky náročné turbíny. Není to báječná zpráva?

Poruchy na tzv. primáru byly vždy zanedbatelné. A pokud se jednalo o odstavení reaktoru, pak to bylo z důvodu poruchy na turbíně. Mě vždy potěšilo, že odstavení reaktoru a jeho uchlazení proběhlo podle programu a že tedy všechny zabezpečovací prvky jaderné elektrárny fungují. Nejsou to báječné zprávy?

Ale držme se při zemi. Provozování jaderné energetiky s sebou beze sporu nese rizika. Je to svým způsobem tahání draka za ocas. Černobylská havárie ukázala, že provozování jaderné elektrárny musí být více než obezřetné. Donutila však všechny provozovatele, že zabezpečili elektrárny tak, že si aplikování bezpečnostních prvků z jaderné elektrárny v běžném provozu třeba v automobilové dopravě nedovedeme představit ani v nejbujnějším snu.

Všechny závažné havárie jaderných elektráren ve světě zavinil především lidský personál.

Rozhodující jsou tedy vzdělaní a psychicky odolní operátoři. Měl jsem tu čest s některými temelínskými operátory mluvit a projít s nimi Temelín. Udělali na mě ten nejlepší dojem.

Velmi dobře ví, s jakým zařízením pracují a mají k jadernému reaktoru o obrovském výkonu důstojný respekt. Je to jejich Bůh, před kterým se koří. Aby lidé nemohli v současnosti udělat fatální chyby při provozu reaktoru, jsou všechny provozní systémy několikanásobně jištěny.

Lidská společnost, moderní západní civilizace pracuje s vědeckými poznatky, nebo se tak alespoň tváří. Média v oblasti působení na lidskou psychiku však pracují naprosto nestydatě s emocemi a mýty a někdy i výmysly. Jednak to vyplývá z potřeby prodávat zprávu za každou cenu a jednak to vyplývá z neznalosti tématiky. Než něco ověřovat a každý řádek prodiskutovat s odborníkem, tak je rychlejší a jednodušší napsat blbost. Pokud je tato blbost dostatečně průrazná a na první pohled nerozeznatelná od pravdy, tím lépe a začne se šířit mýtus, který na sebe nabaluje další a další nesmysly. Navíc nejrůznější hospodářská odvětví si nepřímo konkurují. Vzrůst jednoho odvětví dusí jiné. Energetici z oblasti fosilních paliv brojí proti jaderné energetice a obráceně. Za každým razantním útokem proti něčemu musíme hledat motiv a důvod. Jaký tedy mají Rakušané:

• Bojí se jaderné energetiky. Mají panickou hrůzu z toho , aby se v Temelínu nestalo něco jako v Černobylu. Asi bude velmi těžké je přesvědčit, že to prostě není možné. Nevěří nám.
• Mají přezíravý postoj k českým vědcům a technikům a nemohou unést, že v oblasti jaderné energetiky hrají podřadnou roli. Mají přezíravý a povýšenecký postoj vůči celé naší společnosti. Z části si to zasloužíme díky naší nekulturnosti a v mnoha směrech nevzdělanosti. Neplatí to však v oblasti technických věd.
• Démonizují Českou republiky prostřednictvím Temelínu, protože si uvědomují, že ti primitivové z Čech ohrožují na světovém trhu i jejich hospodářské výsledky.
• Mají pocit , že jsou lepší a mají lepší filosofii výroby energii. Zde je nutné s nimi souhlasit. Mají však jiné přírodní podmínky a jejich návody nelze jednoduše aplikovat na Českou republiku. Setrvávání na svém postoji za každou cenu a vyhrožování druhé straně vyplývá z jejich uražené ješitnosti. Je to sice politováníhodné, ale asi se s tím nedá nic dělat. Snad jedině to, abychom se jim snažili stále dokola zdvořile vysvětlovat svoje postoje a svoje právo rozhodovat o své energetice. Stejně jako bychom jim měli říkat, že respektujeme jejich obavy a že i díky jim je jaderná elektrárna Temelín bezpečnější. Chce to však dobrou vůli, která na obou stranách chybí.

Žijeme ve složitém světě a díky médiím jsou pomíchané hodnoty a pořadí skutečných rizik.

Hierarchie vážných rizik moderní společnosti je jiná, než se oficiálně prezentuje. V Čechách v mnoha velkých městech pracují chemičky produkující nebezpečné látky,

jejichž únik by mohl zahubit tisíce lidí. Neuvádím jména těchto chemiček, abych nebyl obviněn ze šíření poplašné zprávy a vláčen jejich právníky po soudech, ale všichni o nich víme a známe je. Tato nebezpečí jsou reálná. Žijeme s nimi.

Každý obyčejný zimní stadion v případě prasknutého potrubí se čpavkem může v případě nepříznivých okolností zabít několik desítek až stovek lidi v nejbližším okolí a dramaticky zranit další.

Bohužel obyčejné a časté nemoci: rakovina a kardiovaskulární choroby jsou skutečným vážným nebezpečím , které zahubí každoročně tisíce lidí. Děláme proti tomu stejně adekvátní bezpečnostní kroky jako v jaderné energetice. Pod koly automobilů zahyne každoročně na světě více lidí než při černobylské havárii. Odhodlají se rakouští aktivisté konečně razantně zakročit proti automobilům a vyženou je ze své země a začnou chodit konečně pěšky?

"Unie je dnes z padesáti procent závislá na dovozu energetických surovin," konstatoval Roland Schenkel, generální ředitel Společného výzkumného střediska Evropské Unie na vědecké konferenci v Mnichově, "zejména ropy a zemního plynu, z jiných částí světa. A tato závislost se podle předpokladů zvýší do roku 2030 na plných 70 procent. Ceny ropy a plynu přitom stoupají nepředvídatelným tempem a jejich výraznější pokles v budoucnu se nedá čekat. Naopak jaderná energetika je schopna zajistit Evropě stabilní dodávky elektřiny za předpokládatelné náklady."

Jaderná energetika se podle všeho bude rozvíjet a EU jí dává zelenou. V současné době pracují evropští vědci ve spolupráci s výzkumníky z dalších zemí světa na vývoji takzvané čtvrté generace jaderných reaktorů. Do provozu by se měly dostat do roku 2030 a kromě levného provozu by jejich výhodou mělo také být menší množství vysoce radioaktivního vyhořelého paliva, které po nich zbude.

Je však docela možné , že na tzv. rychlé reaktory pracující za vyšších teplot a vyšších tlaků vůbec nedojde a že se podaří konečně zvládnout termojadernou reakci, která je jistě bezpečnější a produkuje o několik řádů méně radioaktivních látek než klasická atomová elektrárna. EU ve výzkumu termojaderné reakce hraje ve světě prim a je potěšitelné, že i někteří naší výzkumníci se podílejí na tomto úkolu. Pokud by se podařil tento záměr realizovat, pak by se klasická jaderná energetika pracující se štěpením uranových jader, stala historickou etapou. Zatím však nemáme lepší řešení a tak nám nezbývá i nadále tahat draka za ocas.

Postoje se různí

Názor na jadernou energetiku v Evropě není jednotný. Přestože z jaderných elektráren pochází 35 procent evropské elektřiny, pouze Francie ve využívání reaktorů nikdy nezaváhala. Jiné země procházely obdobími, kdy se rozhodovaly, že nechají současné reaktory doběhnout do konce jejich životnosti, ale nové už stavět nebudou. Nyní však politikové postupně berou jadernou energetiku na milost. Dnes jsou v unii ve výstavbě dva nové reaktory, jeden ve Francii a druhý ve Finsku.

Podle průzkumů jaderné reaktory stále odmítá 55 procent evropské veřejnosti a jen 37 procent lidí proti nim nic nemá.

Podstatným argumentem pro rozvoj jaderné energetiky je fakt, že žádný jiný energetický zdroj není schopen v nejbližších desetiletích vyrobit dostatek elektřiny a přitom nezamořit ovzduší oxidem uhličitým - skleníkovým plynem, který pod sebou v atmosféře zadržuje teplo a přispívá ke změně klimatu na planetě. A to je skutečně velmi vážné riziko. Dám-li na váhy osudu na jednu stranu nebezpečí jaderné energetiky a na druhou misku vah nebezpečí globálního oteplování , pak u mě vítězí jaderná a energetika. Je to ona , která může pomoci udržet nárůst oteplování v udržitelných mezích.

A ještě pár slov k těm, kteří se jaderné energetiky bojí. Není to nic divného ani nic špatného. Jenom blázen se nebojí a neuvědomuje si riziko. A musí být snahou odborníků a veřejnosti toto riziku co nejvíce přiblížit nule. Proto je hysterický hlas z Rakouska pro nás docela vhodný a měli bychom si ho vážit. Nenechává energetiky v klidu a to je dobře. Pak budou muset jaderné elektrárny provozovat velmi obezřetně a nic jim nebude odpuštěno. Česká veřejnost ještě není schopná tohoto kritického pohledu, proto je rakouské štěkání za humny pro nás výhodné a dobré. Nesmí však přejít v zuřivou nenávist.

Krátké zamyšlení o jaderné energetice a jaderné bezpečnosti

Žijeme ve světě atomů. Všechno kolem nás, dokonce i my lidé jsme složení z atomů různých prvků. Každý atom je tvořen jádrem a obalem, ve kterém víří elektrony. Fyzici dlouho nevěděli, z čeho se jádro skládá. Nejdříve zjistili, že v něm musí být částice s elektrickým nábojem + , který nazvali proton. Když však některé atomy "vážili", zjistili, že jádra jsou těžší. Logicky dospěli k závěru, že se v jádře nachází další částice, která je elektricky neutrální. Tato částice dostala název neutron.

Sláva neutronů

Neutron se stal slavnou částicí, když fyzici zjistili, že s ním lze rozštěpit na menší části některé těžší atomy s velkým počtem protonů a neutronů.. Přitom se uvolní v měřítku tohoto mikrosvěta velké množství energie.

Rozštěpit atom uranu pomocí neutronu zkoušel od třicátých let 20.století italský fyzik Enrico Fermi. Navazoval na práce mnoha předchůdců a trvalo mu mnoho let, než postavil v Chicagu pod tribunou bývalého sportovním stadionu jaderný reaktor. První řízená řetězová reakce na světě se uskutečnila 2. prosince 1942.

Při svých pokusech Fermi zjistil, že rozštěpit atomy pomocí neutronu není zdaleka tak jednoduché. Ukázalo se , že musí neutrony zpomalit, aby dokázaly vniknout do atomu uranu a rozštěpit ho. Zpomalovat neutrony se podařilo na principu kulečníkového efektu. Jedna koule naráží do druhé koule , až se zpomalí. Fermi nechal neutrony narážet do uhlíkových atomů v grafitu. Dalším důležitým prvkem každého reaktoru jsou regulační tyče, které mají za úkol nadbytečné neutrony pohlcovat - absorbovat.

Řízená jaderná řetězová reakce

Princip řetězové reakce je velmi jednoduchý. Vystřelí se neutron vhodnou rychlostí proti

atomu uranu. Ten se rozštěpí na dva fragmenty, a přitom se uvolní několik neutronů. Uvolněné neutrony mají vysokou rychlost, ale "srážkami" s atomy vodíku se zbrzdí. Produkty štěpení od sebe letí obrovskou rychlostí /10 000 km/s/ a jejich pohybová energie se změní na teplo. A o to nám především jde. Aby množství neutronů a tím počet štěpení lavinovitě nestoupaly, musí být v okolí štěpné reakce látka, která je schopná nadbytečné neutrony pohlcovat - absorbovat. Mezi výkonné absorbéry patří prvky kadmium a bór.

Jaderné reaktory

Ve světě pracuje asi 8 druhů jaderných reaktorů. Nejrozšířenější je tlakovodní reaktor využívající jako moderátor obyčejnou vodu, který je používán v Dukovanech a v Temelíně. Díky své spolehlivosti a relativní jednoduchosti je využíván jako zdroj energie například na jaderných ponorkách nebo lodích.

Temelínský reaktor je velká ocelová válcová nádoba vysoká 11 metrů o průměru 4,5 m, jejíž stěny mají tloušťku 20 centimetrů. Váží 800 tun. Vyrobit takovou jednolitou nádobu ze speciálních ocelí umí jen několik zemí na světě. Plzeňští Škodováci díky svým patentovaným technologiím výroby reaktorů k nim zařadili i Českou republiku. Reaktor musí vydržet tlaky kolem 18 MPa při teplotách 350 C. Uvnitř reaktoru je umístěna aktivní zóna, kde se nachází jaderné palivo: směs přírodního uranu a obohaceného uranem 235. Temelínský reaktor obsahuje 92 tun štěpného materiálu ve 163 palivových kazetách, z nichž každá obsahuje 312 proutků. Kazety jsou navrženy tak, aby do nich mohly zajíždět regulační tyče. Těch je celkem 61

Celá aktivní zóna je zatopena vodou. V reaktoru má dvojí úlohu. Atomy vodíku ve vodních molekulách zpomalují neutrony a tím jim umožňují pokračovat ve štěpní. Dále voda cirkulující v reaktoru odvádí uvolněné teplo.

Jaderná elektrárna

Jaderná elektrárna se od klasické tepelné liší zdrojem tepla. V klasické elektrárně se v uhelném kotli spaluje uhlí a zahřívá vodu. V jaderné elektrárně teplo dodává reaktor, ze kterého je horká voda vedena do parogenerátoru. Z tohoto výměníku tepla vede druhá větev , sekundární okruh, ve kterém se pára řítí na  lopatky turbíny roztáčející elektrický generátor.

Primární okruh prochází reaktorem a tudíž se v něm vyskytují radioaktivní látky. Musí být proto hermeticky oddělen od sekundárního okruhu, který je za všech okolností čistý. Obě větve se tedy stýkají pouze v parogenerátoru, kde získané teplo mění vodu v páru, která pohání v sekundárním okruhu elektrické generátory jako v klasické tepelné elektrárně.

Jak se řídí reaktor

Když je do reaktoru zavezeno uranové palivo, jsou regulační tyče spuštěny dolů. Regulační tyče vyrobené z bóru jsou dokonalými pohlcovači neutronů. Do reaktoru primárního okruhu je napuštěna voda, která bude jednak odvádět teplo a jednak zpomalovat neutrony, aby byly schopny štěpit atomy uranu. Ani v této chvíli se však řetězová reakce nerozběhla. Operátoři musí dát pokyn tzv. lineárním krokovým pohonům vytáhnout řídící tyče do tzv. spouštěcí polohy. Ale stále se nic neděje . Řetězová reakce neprobíhá. Ve vodě reaktoru je totiž slabá kyselina boritá, další intenzivní pohlcovač neutronů. Doplňovací čerpadla začnou vyměňovat zředěnou kyselinu boritou za čistou vodu. Koncentrace kyseliny borité se pozvolna snižuje a tím se zvětšuje množství neutronů, kterým dovolíme, aby štěpily atomy uranu. Trvá to velmi dlouho a teprve po 30 hodinách můžeme prohlásit, že reaktor dosáhl "minimálního stabilizovaného kritického stavu". Jestliže reaktor dosáhne kritického stavu , jaderný fyzik se zaraduje. Neinformovaný občan strachem zbledne. Co se vlastně stalo? Co je to kritický stav reaktoru? Chvíle před výbuchem? Nikoliv. To je situace, kdy probíhá řetězová reakce, při které se uvolňuje stejný počet neutronů před a po štěpení. Reaktor v kritickém stavu je vlastně v rovnováze. Neutronů není ani více ani méně. Tento stav je docílen vhodnou kombinací polohy regulačních tyčí, koncentrací kyseliny borité v chladivu primárního okruhu, a také vhodnou teplotou chladící vody. V aktivní zóně se pohybová energie produktů štěpení přeměňuje na teplo a to je odvedeno do parogenerátoru, jak již víme. V sekundárním okruhu vznikne pára, která roztáčí elektrický generátor a vyrábí se proud.

Temelín a Černobyl

To je všechno hezké, ale nemůže dojít ke stejné tragické havárii jako v Černobylu?

Každé riziko musí být omezeno na nejmenší možnou míru. K tomu paradoxně přispěly dvě nejvážnější havárie, které měly zásadní vliv na bezpečnostní opatření všech nově budovaných atomových elektráren. A Temelín v tomto směru není výjimkou.

První vážnější malér jaderné energetiky se odehrál v roce 1979 v Kalifornii v atomové elektrárně Three Mile Island. V noci 29. března vypadla dodávka vody jednoho chladícího okruhu. Ihned se rozběhlo rezervní čerpadlo, jenomže vodu nedodávalo, protože opraváři v předcházejících dnech zapomněli otevřít ventily tohoto čerpadla. Operátoři té noci zoufale hledali způsoby jak reaktor uchladit. Než se jim to podařilo, vysoká teplota protavila část paliva v aktivní zóně. Nikdo nepřišel o život, nikdo nebyl zraněn ani postižen vyšší dávkou radioaktivity. Přesto bylo otřeseno veřejné mínění o bezpečnosti jaderných elektráren. V každém případě bylo hlavní příčinou havárie selhání lidského faktoru.

Podstatně tragičtější byla černobylská havárie. Příčina havárie byla fatálně zabudována již v samotné konstrukci reaktoru. Jednalo se o typ kanálového reaktoru s hořlavým grafitovým moderátorem, v němž vzniká pára přímo v aktivní zóně. Reaktor postrádal kontejment -- tedy ochrannou obálku, což je vlastně masivní válec nebo kopule ze silného betonu a ocelového plechu, který překrývá všechna důležitá zařízení primárního okruhu.

26.dubna 1986 operátoři dostali za úkol provést test, který spočíval ve zkoušce využití zbytkového výkonu, který dodává do sítě dobíhající generátor. To se běžně nepoužívá . Aby to bylo možné uskutečnit , museli operátoři vyřadit bezpečnostní automatiku a náběh řetězové reakce řídit ručně. Regulační tyče byly však zdviženy v takovém počtu a tak vysoko, že se začala štěpná reakce bouřlivě rozvíjet. Výkon reaktoru vzrůstal exponenciálně . Teplota a tlak páry vzrostly na takovou úroveň, že praskly dva kanály z celkového počtu 1693. To však stačilo na to, aby byla odhozena betonová deska nad reaktorem o váze 1000 tun. Do aktivní zóny se dostal vzduch a ten spolu  s vodíkem, vzniklým při vysoké teplotě rozkladem vody, vytvořil třaskavou směs, která vystřelila do vzduchu asi 8 tun vysoce radioaktivního materiálu. . Tato havárie se neobešla bez ztrát na lidských životech . Zamořeno bylo a neobyvatelným se stalo okolí v rozsahu stovek čtverečních kilometrů . Příčina: neskutečné, neuvěřitelné, hloupé selhání lidské obsluhy.

Naštěstí je temelínský reaktor jiné konstrukce, než ten černobylský a k podobnému typu havárie prostě nemůže dojít . To je dáno fyzikálními zákony. Temelín disponuje tzv. vodovodním reaktorem. Moderátorem je obyčejná voda. A voda, jak víme nehoří. V reaktoru není pára , ale voda pod vysokým tlakem, při kterém pára nevzniká. Zkusme však na temelínském reaktoru namodelovat příčiny černobylské havárii. Proveďme tuto nesmyslnou hypotetickou úvahu: Řekněme, že někdo -- proti všem předpisům, při vyřazení všech bezpečnostních prvků -- vytáhne regulační tyče nahoru . V reaktoru se zvětšuje rozsah řetězové reakce, toky neutronů prudce stoupají. Počítače vyhodnotí situaci a do aktivní zóny spadnou havarijní tyče, které během 2 až 3 vteřin zastaví štěpení. Co kdyby ale nešel elektrický proud? Nevadí. Havarijní tyče drží v horní části reaktoru na elektromagnetech. Při výpadku proudu spadnou vlastní vahou do aktivní zónu. A gravitaci nevypnete, i kdybyste se zbláznili.

Štěpná reakce je zastavená, ale stále nemáme vyhráno. I nadále se uvolňuje teplo , naštěstí čtyři obrovská čerpadla, každé o příkonu 5, 8 MW dokáží prohnat primárním okruhem dohromady 84 800 m3/h vody a bez problémů uchladí reaktor. Říkáte, že nám nejde proud, nefungují čerpadla? Nevadí. Zařízení bloku je projektováno tak, aby bylo schopné celé zbytkové teplo odvádět tzv. přirozenou cirkulací. A to s dvěstěprocentní rezervou. A navíc jsou připraveny diesel generátory a stovky akumulátorů, které jsou schopny dodávat elektrickou energii pro čerpadla, armatury a automatiky v takovém množství, aby byla v každém případě uchráněna aktivní zóna reaktoru a to i v případě, kdyby prasklo nějaké potrubí. Na jaderce je prostě takové zajištění, o jakém se nám v běžném životě ani nesní. Ale i kdyby nefungovalo žádné elektrické napájení, jsou pro takový případ k reaktoru připojeny čtyři hydroakumulátory, které při nežádoucích změnách tlaku zaplaví aktivní zónu vodou. Jsou to vlastně nádrže, ve kterých je 55m³ vody s obsahem kyseliny borité, a které jsou odděleny od reaktoru jenom zpětnými klapkami. Je v nich tlak 6 MPa vytvořený dusíkem. Protože reaktor je umístěn v kontejmentu (nesmírně robustní železobetonová konstrukce a tloušťce stěn 120 centimetrů) radioaktivita z primárního okruhu se nedostane ven. Navíc v kopuli kontejmentu je havarijní sprchový systém, který v případě potřeby rozstřikuje stovky tun vody za hodinu a upraví tlakové poměry celé reaktorové haly. Problém uchlazení reaktoru je vyřešen. Víme, že problém parního výbuchu nepřipadá prakticky v úvahu. Řekněme však, že se stal obrovský malér a teplota v reaktoru je tak vysoká, že dojde k rozkladu vody na vodík, který je se směsí vzduchu prudce třaskavý. Aby nedošlo k tomuto typu výbuchu, jsou v horní části reaktoru trubičky odvádějící v takto výjimečné situaci vodík (stoupá nahoru díky fyzikálním zákonům) do tzv. systému spalování vodíku, kde bezproblémově shoří. Vodíkový výbuch černobylského je tedy zažehnán.

Další bezpečnostní prvky

Ale abych byl poctivý, musím zmínit další zabezpečovací prvky JETE. Předně k výše popisovaným jevům nesmí vůbec dojít a každý problém se musí vyřešit ve fázi náběhu. K tomu slouží řídící a regulační systém americké firmy Westinghouse. Počítačové programy mají striktně zabudovanou bezpečnost jako hlavní a nejvyšší atribut řízení elektrárny. Každá odchylka od normovaného stavu probíhající štěpné reakce je řešena zastavením štěpné reakce rychlým odstavením reaktoru - a intenzivním odvedením zbytkového tepla. O nic více , ale o nic méně při řízení reaktoru nejde.

Elektronika Temelína je jištěna tak silně, že všechny systémy jsou trojité. Řekněme, že modul A a modul B, který je vyroben a provozován na jiném principu, se začnou hádat. Každý udává jiné hodnoty. Nad nimi však bdí modul C. Rozdílné informace jsou důvodem k okamžitému zastavení řetězové reakce. Teprve pak se začne řešit problém.

Kdybychom tohoto jistícího systému používali v automobilové dopravě, tak by se nám mohlo stát, že bychom přijížděli ke křižovatce, kde zrovna nefunguje semafor. A přestože bychom jeli po hlavní silnici, tak by náš palubní počítač okamžitě zablokoval brzdy a vypnul motor. Z místa bychom se nehnuli dokud by někdo semafor nezprovoznil.

"Piloti" jaderné elektrárny

Ve světě při haváriích i nehodách jaderných elektráren nezklamala technika, ale lidé.

Dokonce ani v Černobylu by nedošlo k havárii, kdyby lidé neodblokovali bezpečnostní ochranné systémy. Jak tedy zabránit, aby lidé v kritických okamžicích nedělali závažné chyby a rozhodovali optimálně? Nesmírně důležitý je výběr vhodných jedinců. V České republice se operátorem jaderné elektrárny může stát pouze inženýr technického směru Z přihlášených účastníků výběrového řízení v psychotestech projde přibližně třetina. Vybraní odborníci pokračují ve studiu jaderné techniky v 1,5 leté nástavbě. Pak nastupují v elektrárně, kde několik měsíců dublují činnost operátora bez práva jakéhokoliv zásahu. Absolvují strojnické zkoušky svých budoucích podřízených na všech základních zařízení existujících v elektrárně. Přitom se stále připravuji na rozsáhlou státní zkoušku, která probíhá pod dohledem Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Další zkouška je vnitropodniková, kdy nejlepší pracovníci elektrárny zkoušející budoucího operátora. Musí znát takřka každé zařízení v elektrárně. Když operátor od takové zkoušky úspěšně odejde , teprve potom získává oprávnění řídit reaktor.

Rozhodující je však praxe a vyzkoušení si všech i třeba krajně hypotetických havarijních situací. Kde však v praxi tohle nacvičit? Přece v Temelínu. K tomu slouží plnorozsahový simulátor. Je to vlastně matematický model elektrárny naprogramovaný na počítačích Silicon Graphics, připojený na přesnou kopii řídícího sálu. Zde si operátoři povinně vyzkouší úplně všechno, co lze v provozu zažít, včetně těch situací, které mohou v Temelíně nastat přibližně jednou za 10 000 let. Temelínský simulátor patří svými parametry k nejlepším na světě.

Při řešení simulovaných i v praxi možných situací nemusí operátor příliš přemýšlet. Má totiž k dispozici předpisy, které ho vedou krok za kroku neobvyklým nebo havarijním stavem.V takové situaci se stává dobře vycvičeným robotem, který jedná podle připravených schémat, která byla již mnohokrát ověřena nebo vyzkoušena při počítačových simulacích. Tím se zabrání, aby operátor učinil chybné rozhodnutí. Ve vyhrocených situacích totiž nerozhoduje vůbec, pouze plní příkazy předem připraveného předpisu. A z tohoto předpisu předčítá vedoucí blokové dozorny, což je přímý nadřízený operátora turbíny a operátora reaktoru. Operátor v takové krizové situaci potřebuje jenom dobrý sluch, aby slyšel příkaz svého vedoucího, a rovněž potřebuj silný hlas, aby vedoucí slyšel jeho odpovědi. Podobné předpisy mají například piloti u námořního letectva, ponorek nebo kosmonauti, kteří se pohybují v raketoplánu na oběžné dráze kolem Země.

Temelín

Temelínská elektrárna se skládá ze dvou výrobních bloků, z nichž každý má svůj vlastní reaktor o elektrickém výkonu 1000 MW. Každý blok je umístěn do vlastního kontejmentu, který musí zabránit za každých okolností úniku radioaktivity z případné havárie do okolí.

Při náběhu elektrárny, ale i za jejího chodu se vyskytují a jistě se budou vyskytovat nejrůznější drobné poruchy. Protože JETE dobrovolně o všech událostech informovuje veřejnost , několikrát se v tisku objevily zprávy, které laiky pravděpodobně vyděsily. Jak neodborník pozná , kdy jde o vážnou situaci, a kdy novináři vyrábějí senzaci za každou cenu? K tomu slouží stupnice INES pracující s hodnotami od 0 až 7. Tuto stupnici vytvořila Mezinárodní agentura pro atomovou energii OSN se sídlem ve Vídni. Ta je rovněž nejvyšším světovým garantem jaderné bezpečnosti. V každé zemi pak existují Úřady pro jadernou bezpečnost, které povolují každý závažnější krok jaderné elektrárny.

Jestliže se v tisku objeví zpráva hodnotící poruchu od 0 do 3 nejedná se o nic, co by mělo kohokoliv vzrušovat. Horší je , jestliže se objeví čísla od 4 a více. Černobyl byl hodnocen číslem 7. Podle protokolu z každé poruchy nebo nehody v atomové elektrárně okamžitě vzniká hodnocení. Temelín měl dosud všechny poruchy prezentované v tisku hodnocené ÚJB a MAAE jako "0".

Je zajímavé, že JETE je dnes asi nejsledovanější jadernou elektrárnou snad v celé historii tohoto odvětví na celém světě.. Nikdy neprobíhalo spouštění reaktoru v "přímém přenosu" jako v Temelíně. A to je jistě dobře. Tlak veřejného mínění vytváří atmosféru, která nedovolí zanedbat i to nejmenší a nejzanedbatelnější bezpečnostní opatření.

Státní úřad pro jadernou bezpečnost rovněž posuzuje úroveň technických zkoušek. Jsou stanovená přísná kritéria, a když by je technické zařízení elektrárny nesplnila, nemůže pokračovat v provozu. Je to stejné, jako když sportovec chce bojovat na olympiádě. Musí splnit limity. Pokud je nesplní na olympiádu prostě nejede.

Budoucnost jaderné energetiky

Jedni tvrdí, že je chmurná, druzí, že je to jediná naděje pro lidstvo. I když bychom si všichni přáli, abychom energii získávali pouze z obnovitelných alternativních zdrojů, které vůbec neškodí životnímu prostředí, v praxi se nám to nedaří. V nejbližších 50 letech tyto zdroje nebudou schopny naše energetické potřeby naplnit. Zbývají tepelné elektrárny spalují uhlí nebo plyn. Ty však příliš nebezpečně přispívají k celkovému oteplování naší planety, jehož důsledky si nejsme schopni ani přesně uvědomit a někdy ani připustit. Jejich výstavba z tohoto hlediska není žádoucí. Jaderné energetiky se určitá část obyvatel bojí. Dobře fungující jaderná elektrárna však patří mezi zdroje energie nejméně škodící životnímu prostředí. Ale je faktem , že jaderná energetika na principu řízené řetězové reakce bude časem nahrazen jiným typem jaderné energetiky a tou je zvládnutá řízená termojaderná reakce, která má bezpečnost- ní rizika takřka nulová. Jenomže zatím dokážeme termojadernou reakce "udržet při životě" několik vteřin a blížíme se pomalu k desítkám vteřin. Než však termojaderná energetika bude zvládnuta, patří jaderné reaktory k jedné z možných cest, jak vyrábět energii a zároveň nezničit naše životní prostředí.

Tak nám, Rakušané, nebraňte vyrábět elektřinu v jaderných elektrárnách. Vždyť ji ve špičkách nakupujete i od nás.