Pokud jste se vskutku pokoušeli chodit podle doporučení těchto sloganů, tak jste jistě zjistili, že zdůrazněním kroku levé nohy, půjdete doprava a že naopak zdůrazněním pravého kroku, půjdete doleva. Není proto divu, že jsme se socialistickým vykračováním levou nohou vpřed dostali přesně doprava ke kapitalizmu. Kam dojdeme nyní, jestliže důrazně vykračujeme pravou nohou vpřed, je zcela jasné. Z privátního egoismu ke kolektivnímu (nadnárodnímu). Světlými zítřky prosvítá naprostá totalita. Ať chceme nebo nechceme, bloudíme stále v kruhu.

Z fyziky víme, že prostor je zakřiven. Jestliže tedy nepůjdeme vlevo, ani vpravo, ale střední cestou dopředu, tak se stoprocentně dostaneme dozadu (omlouvám se, ale nechci použít správný a příslušný lidový výraz).

Důvod toho, proč bychom měli stále jenom chodit vpřed a někam do strany, je zcela jasný. Nutí nás k tomu hospodářské poměry. Jsme v nich zapřažení do chomoutu jako hospodářská zvířata (pracovní síly). Dále tímto směrem nepátrejte, neboť byste zezadu dostali ránu bičem. A tak s klapkami na očích táhneme a táhneme, čím dál tím těžší káru.

Jestliže jdeme stále vpřed, tak se díky kulatosti země, omezenosti teritoria a značné zakřivenosti naší povahy a fyzikálního prostoru, musíme zákonitě střetávat a narážet na sebe jako berani čelem. Není, kdo by ustoupil a tak si musíme navzájem ubližovat, likvidovat životní podmínky, ničit se a vyvražďovat. Od raného dětství jsme neustále provokováni a tzv. vychovávání nějakým známkovým nebo bodovým systémem. Musíme pořád stále soutěžit, rozvíjet svoji osobnost (egoizmus), závidět a nepřát sousedovi (konkurentovi) jakýkoliv úspěch.

Kdybychom to marné soutěžení vzdali, bylo by velmi zle. Nejvíce by to vadilo těm, kteří nás neustále nahání do soutěžení a kráčení vpřed. Čertův mlýn by se zastavil, kdybychom v jeho mlýnském kole nechtěli vytrvale kráčet kupředu. Na směru otáčení kola, jestli chvíli vlevo nebo vpravo, nezáleží - hlavně, že se dynamo točí.

Abychom to stihli před definitivním koncem naší civilizace, měli bychom si už konečně otevřeně říci, že neustálým rozvíjením egoizmu a vlastnění (kolektivního či privátního), jenom neodvolatelně urychlujeme konec. Budiž nám to přáno, když jinak nedáme. Planeta Země je již poslední lidmi obydlené těleso ve Vesmíru. Všechny ostatní planety jsme již dávno vybydleli a zdevastovali. Všude je již mrtvo, pusto a prázdno. Až vypleníme Zemi, nastane konečně v celém Vesmíru zasloužený klid a mír.

Nějaký potměšilý a zlomyslný skřítek nás nebohé lidičky nahání jako vodu na svůj mlýn. Usídlil se nám v mozku a z centrálního rozumu nám udílí instrukce, jak si co nejlépe navzájem vylámat zuby. Ti (po)slušnější to provádějí úřední cestou v klidu svých kanceláří a ti ne(po)slušnější tak činí pěstí či pistolí na ulici.

Aby se to kráčení kupředu vyrovnalo, měli bychom přiměřeně k tomu chodit dozadu. Určitě by nevadilo, kdybychom to prakticky zkoušeli jako tělocvik. Možná by se tím oživily určité zanedbávané, nepoužívané a atrofované partie našeho těla i mozku. (Až to vyzkoušíme, mohli bychom třeba konečně založit nějakou stranu mírného ústupu v mezích zákona. Prospělo by to všem.)

Postupovat mezích zákona je vždy nutné! Jinak hrozí nebezpečí trestního postihu. Je však nutné vždy postupovat zásadně pouze podle právě platných zákonů! Pak nám nebude hrozit žádné nebezpečí. Jenom bída, nemoci, stáří, smutek a bolest. A vůbec nezáleží na tom, kdo a který režim ony zákony vydává. V občanské úřední poslušnosti se totiž všechny politické režimy vzácně shodují! Ačkoliv se navenek tváří, že nemají spolu nic společného, jsou to pěkně zakuklení mafiáni.

Dopravní provoz a předpisy jsou jedním z dobrých příkladů nesmyslnosti neustálé jízdy vpřed. U nás se jezdí vpravo. Takže, ať chceme nebo nechceme, směřujeme stále doleva k nějaké totalitě. Již dnes není na dopravních komunikacích k hnutí. Ve městech se nedá nikde parkovat a na silnicích nelze pořádně jezdit.

Slyšel jsem, že v jedné evropské zemi vědci provedli silniční kontrolu projíždějících vozidel z města A do města B a naopak. Zkoumali množství, druh a účel jízdy přepravovaných osob a nákladů. Po pečlivém statistickém zkoumání zjistili, že za zkoumané období bylo z jednoho města do druhého a naopak přepravováno stejné množství osob a nákladů, stejného druhu a stejného účelu. Krátce řečeno, do každého města jelo z druhého města stejné množství finančníků, právníků, úředníků, zlodějů, dělníků, elektroniky, chleba, piva apod. Všechny ty osoby, auta i jejich náklady mohly tedy klidně zůstat doma a vyšlo by to nastejno. Účel té přepravy nebyl vědcům zcela jasný. Začali jej tedy zkoumat, ale jejich výzkumný projekt byl před ukončením náhle zrušen.

Někomu to naše stálé kráčení vpřed a jezdění pro nic za nic, moc vyhovuje. Nestačí nám k tomu již Zeměkoule. Musíme táhnout káru vzhůru na Měsíc a ke hvězdám! Velmi nás to sice vyčerpává a za námi je samá spoušť, bída, krev a poušť, ale po důvodech raději nepátrejte. Nechte si raději klapky na očích, ať se nepoděsíte. Jak jsem řekl, někdo by vás za to mohl zmlátit bičem. Jedno je jisté! Musíme stále vpřed: "Kupředu levá, kupředu pravá,.........pěšky nebo zpátky ani krok!"