V posledních dnech jsme na televizní obrazovce několikrát viděli vajíčka dovezená z Polska, rozhýbaná tučnými červy. Jsou-li nabízena v supermarketech, je to otřesné a trestuhodné. Je třeba je okamžitě stáhnout z prodeje! Doplníme-li informací, že bylo vráceno několik kamionů vajec do země jejich původu, je občan spokojen a přesvědčen, že o jeho zdraví pečují nejen příslušné orgány, ale samozřejmě i dobrotiví redaktoři, kteří hanebná vejce odhalili. Bohužel, skutečnost je poněkud jiná, než jak byla prezentována. Červi na rozbitých vajíčkách nemají naprosto žádnou souvislost s kvalitou oněch nešťastných slepičích produktů. Jsou biologickou reakcí na rozbitá, nikoliv nekvalitní vejce! Samozřejmě by prodávaná vajíčka měla být kontrolována, rozbitá či poškozená by měla být vyřazena a zlikvidována. Není ovšem důvod vracet vajíčka kvůli jejich kvalitě, ale kvůli poškození při přepravě. V tom je samozřejmě podstatný rozdíl -- dovezená vejce mohou být extratřída, jsou-li ovšem zčásti rozbita, kazí se, jsou neprodejná. Medializace problému ovšem vytváří dojem, že vejce jsou nekvalitní, nikoliv poškozená při přepravě i když právě to je zcela zásadní rozdíl. Že by zafungovala vajíčková lobby?

Velmi podobné je to i s prezentaci politiky. Už se stalo součástí našeho polistopadového politického folklóru tvrdit, že komunisté jsou zločinci a jejich strana je nedemokratická a tudíž není radno s ní v parlamentu jakkoliv spolupracovat. Ta odporná partaj se dokonce ani nereformovala!

Nechci s tímto naivním tvrzením polemizovat. Jen si dovoluji konstatovat, že jsem v žádném volebním programu KSČM (ani v jiných jejích materiálech) nenašel ani větu o jejím cíli stát se vedoucí politickou silou ve společnosti, ani o znárodňování a vybudování beztřídní komunistické společnosti. I když nepopírám, že hluboko v srdcích mnoha starých komunistů taková představa dost možná ještě dřímá. Poslanci této strany byli zvoleni ve svobodných volbách, stali se členy parlamentu a nikdo jim nemůže bránit ve výkonu jejich poslaneckých práv a povinností. V pluralitních demokraciích to tak bývá, že se ve sněmovních lavicích setkávají doslova antagonistické názorové skupiny. Nikdo ovšem nemá právo tvrdit, že ten či onen poslanec je více či méně demokratický. Snad že je reprezentantem více či méně demokratické strany, ale to neumenšuje, ani nepovyšuje jeho poslanecká práva. To je zásadní sdělení, protože od této skutečnosti se odvíjí parlamentní praxe.

Parlament -- jak známo -- je povinen přijímat zákony, jimiž se společnost řídí. Ne všechny jsou stejně přijatelné pro všechny parlamentní partaje. K jejich prosazení je třeba hledat zpravidla podporu napříč politickými stranami. Na tom není nic divného a všude to tak funguje. Dokonce ústavní zákony nelze přijmout bez podpory, nebo tolerance politických odpůrců.

Státní záležitosti řídí vláda, která dostala důvěru parlamentu. Může být většinová -- to v lepším případě -- nebo menšinová. Většinová bývá v evropských poměrech zpravidla koaliční, protože nadpoloviční většinu v parlamentu může získat jediná strana za normálních podmínek jen zcela výjímečně. Koalice vyžaduje dohodu na vládním prohlášení. Dohoda předpokládá kompromis: tedy toleranci k programu ostatních členů koalice a umožnění uplatnění některých nepřekročitelných zásad vlastního programu. Míra tolerance je samozřejmě závislá na síle koaličních partnerů. Zásadním předpokladem vytvoření efektivní koalice je tedy shoda na základních programových východiscích.

Není-li možné ustavit takovouto "v podstatě shodovou" koalici, bývá východiskem koalice "velká", v mimořádných případech duhová. Ta ovšem bývá velmi nefunkční, sloužívá proto zpravidla jen překlenutí období do předčasných voleb. Velká koalice může být naopak nejen funkční, ale dokonce spravedlivá a výhodná. I nejantagonističtější politické strany naleznou ve svých programech body, ve kterých se mohou shodnout. Často jsou rozdíly jen ve způsobu, jak je chtějí realizovat. Taková vláda velké koalice může nejen efektivně vést stát, ale dokonce bývá schopná prosadit i celou řadu "nepopulárních" (rozuměj nezbytných!) kroků, které by si jednotlivé strany prosadit nedovolily, i když jsou o jejich potřebnosti přesvědčeny. Není tedy vláda velké koalice východiskem z nouze, ale může být tím nejlepším řešením v situacích, kdy je nutno velmi zásadní problémy státu neprodleně řešit.

Posledním typem vlády je vláda menšinová. Sluší se podotknout, že ji sestavuje zpravidla strana, která vyšla z voleb jako vítězná , nebo strana, která je schopna pro svůj vládní program získat většinovou podporu ve sněmovně. Z toho plyne, že může jít o stranu pravicovou, levicovou, nebo tzv. Středovou -- pokud některá z nich vyhovuje výše zmíněným podmínkám.

Teď se podívejme na současné složení naší poslanecké sněmovny. Jako představitel pravice se deklaruje ODS. Levici reprezentují sociální demokraté. Jejich přirozenými spojenci jsou (ať se to komu líbí, či ne) komunisté. Ne proto, že by se tyhle dvě partaje milovaly, ale proto, že jejich volební programy ctí velmi obdobné zásady -- především požadavek solidárnosti, bezplatného zdravotnictví a školství i odpovědnosti státu za život občanů. Je tedy zcela logické, že měli-li by menšinový kabinet sestavovat socialisté, budou je s největší pravděpodobností komunisté podporovat, nebo alespoň tolerovat. V žádném případě to neznamená, že se stávají automaticky "koaličními partnery" - vůbec ne! Dokonce si mohou jít v mnoha situacích docela nepříjemně "po krku".

Uchází-li se o důvěru poslanecké sněmovny menšinová vláda pravicové strany (v tomto případě ODS), má v našem současném parlamentu poněkud obtížnější úkol: zatím, co socialisté mohou teoreticky počítat s podporou komunistů (aniž by jim za ni cokoliv slibovali!!!), protože jejich levicová programová východiska jsou si logicky poměrně blízká, pravicová strana nemá automatického programového souspřežence. Programové priority tzv. "středových stran" nejsou ani výrazně levicové, ani pravicové. Usiluje-li tedy pravicová či levicová strana o jejich podporu, už se nemůže spolehnout na jejich programové souvěrectví, ale musí nabídnout nějaké ústupky. Ty jsou či nejsou pro ně přijatelné a ony tedy dají či nedají podporu podle svého uvážení.

Přijmeme-li tuto skutečnost, potom se zdá, že v současné situaci mají socialisté logických sto levicových hlasů (při čemž nemusí za podporu slibovat programově blízké levicové straně vůbec nic), zatím co pravicová strana si může "svoji" stovku dopočítat jen pokud svým potencionálním středovým podporovatelům něco slíbí (rozuměj nějaký programový ústupek). Zisk nadpoloviční většiny je ovšem pro ni velmi nepravděpodobný, protože nelze předpokládat, že by jediný levicový poslanec byl ochoten přistoupit na rovnou daň, zavedení školného, privatizaci zdravotnictví i některé představy o vývoji zahraniční politiky.

Je tedy teoreticky možné, aby středové strany tolerovaly vládu levicovou? Samozřejmě -- jejich programy jsou v mnoha ohledech kompatibilní s programem socialistů (nakonec lidovci osm roků ve vládách spolupracovali). Překážkou pro ně je ovšem to, že by se vláda socialistů opírala o podporu komunistů! Jsou-li ovšem komunističtí poslanci právoplatně zvoleni, jsou-li věrni svému levicovému volebnímu programu, nemohou socialisty nepodpořit či alespoň netolerovat! Pokud někdo tvrdí něco jiného, účelově lže. Je to stejné jako s oněmi polskými červavými vejci: problémem není jejich mizerná kvalita, ale nedokonalá přeprava a skladování.

Důvodem komunistické podpory sociálním demokratům není jejich bratrská nehynoucí láska, ale pragmatická programová blízkost. Tvrdí-li kterákoliv z parlamentních stran, že s komunisty nikdy, lže! Jejich hlasy jsou potřebné při prosazování zákonů i třeba při volbě prezidenta (!?) Je možné požadovat, aby nebyli přizváni do vlády. To je legitimní požadavek. Aby se nechovali podle svého programového prohlášení při hlasování o důvěře vládě pravice či levice, je politická naivita, dokonce totální pitomost. Stejně jako je kolosální nesmysl žádat na socialistech, aby se jejich podpory vzdali.

Vezmeme-li selský rozum do hrsti, vyjde nám následující závěr:

Nechce-li mít kterákoliv parlamentní strana nic společného s komunisty, nezbude jí nic jiného, než se vzdát svých mandátů a parlament demonstrativně opustit. Nebo jmusí respektovat rozhodnutí voličů, kteří komunisty do parlamentu vyslali. Nemusí se nám to líbit. Existuje ovšem jediná demokratická možnost, jak s komunisty ve sněmovně nespolupracovat: roznést je v příštích volbách na kopytech! Pokud jim voliči důvěru dají, nezbývá, než je uznat za rovnoprávné poslance demokratického parlamentu České republiky. V takovém případě jsou prohlášení, že "s komunisty nikdy" jen planými populistickými řečmi. Dokonce bych řekl, že jsou hloupou, účelovou lží!