Jinak je tenhle gigantický projekt veskrze sympatický a člověk si konečně rád sochy osahá nebo si zdřímne v jejich stínu. Může si vybrat buď chládek majestátního Kaddishe od Aleše Veselého nebo se opřít o Střed středu, toho času instalaci dalšího vystavovatele Štěpána Tesaře.To, že si jednou zdřímne v chládku pietním a podruhé se nechá ukolébat symbolickým dílem, jehož design by se pěkně vyjímal na legendárním EXPU 58, mu může být šum a fuk. Kurátoři totiž brali na letní spáče ohled a vybírali artefakty podle jediného klíče, vlastně tří: 1/ by byla díla rozměrná, 2/ aby ponoukaly k zamyšlení nebo aspoň provokovaly, 3/ a aby jejich autor žil. K tomu je nutno připočíst pár věhlasných jmen, díky čemuž se na výstavu opravdu dostaly věci, na které může být Praha hrdá. Problém je, že když všechna ta díla postavíte vedle sebe, budete si připadat jako ve skladišti, byť třeba ve skladišti velkých soch. Nebo byl záměr postavit vedle sebe ztvárnění židovské modlitby za mrtvé a Knížákovy lavičky tvořící nápis "UMĚNÍ JE NANIC"? Snaha o kurátorskou skladbu s ohledem na téma či žánr se rovná nule.

Ten mix ale koneckonců tolik nevadí, aspoň je to pestré a na velké ploše Václavského náměstí se to ztratí. Ale nemělo by se tomu aspoň říkat současné umění. Vždyť to, že v 20. letech experimentující Seifert si mohl potřást rukou s Aloisem Jiráskem, neznamená, že tvořili ve stejné době stejné umění. Jedno spadalo hluboko do 19. století a druhé bylo moderní. Zmíněný Kaddish Aleše Veselého byl vytvořen v 60. letech a odpovídá své době. Oppenheim je žijící klasik, byť je jeho záchodkový opus virtuózní. Lavičkový nápis Knížákova ateliéru také spíš odpovídá ikonoklasmu 60. let nebo ještě lépe Dada let dvacátých, ale co je na tom současného? Dnešní mladí umělci se zabývají jinými věcmi nebo je aspoň jinak pojímají. Netýká se to samozřejmě všech, byť většina vystavujících svým přístupem spadá do 80. a 90. let. A možná o to ani nejde. Snad by se dalo říct, že slovíčkařím. Kdyby se ale hypoteticky kurátorka Dvořáková vypravila s touhle výstavou do New Yorku a představila ji jako reprezentativní vzorek současného umění, asi by z toho byla náramná legrace.

Nejfrapantnější částí výstavy je ovšem interpretace uměleckých děl. U každého najdeme vysvětlující dvojjazyčnou cedulku, která tvoří něco jako návod k použití díla. Tesařův objekt je např. "určen ke kontemplaci" a spirála uvnitř kostky má "vynášet myšlenky, emoce a duše věcí nahoru za světlem." Květina Santiaga Picatoste se zase snaží "přežít uprostřed městského chaosu" a navíc prý "strhuje...svojí svůdností pozornost kolemjdoucích." Tak nevím, já to na sobě nepozoroval. Ale kdyby to tak i bylo, proč mně podsouvají, jak se mám k umění stavět a navíc v případě umění moderního, které je otevřeno interpretacím. Chápu, že se autoři výstavy snaží o popularizaci umění, ale nechápu, proč to dělají tak vulgárně. Chápu, že se s problémem snažili vypořádat a záměrně zvolili poetickou formu, která by díla minimálně znásilňovala a maximálně sloužila jen jako pocitové vodítko, ale nechápu proč tu práci zadali děvčeti, které má sice básnickou žílu, ale dopracovalo se zatím jen k básničkám v Ohníčku. Vedle floskulí popisující objekt jako "syrově surrealistický" se kurátoři dopouštějí i takových prohlášení, jako o Marku Titchnerovi, který se prý jako finalista Turnerovi ceny možná stane "oficiálně nejlepším žijícím umělcem na světě. "

Nic proti Titchnerovi, ale tady si někdo umění spletl s boxem v těžké váze. Další nevtipná manipulace čeká v popisku Oppenheimových Vzdušných klozetů. Podle kurátorů jsou "humorným a ironickým vzkazem světu: respektujte naše životní prostředí." To jsou fráze! Autor sám v rozhovoru pro Prague post uvádí, že při vytváření díla myslel na hurikán rozrušující architektonickou strukturu. Vzápětí sice nabízí i interpretaci díla coby městského stromu, ale když se ptá: "proč bychom si měli stromy nechat diktovat jen přírodou?" činí tak s dokonalým nadhledem.

Ve vyznění popisku vypadá dílo jako čistě ekologická propaganda, byť třeba humorná. Ty vznášející se záchodky ale mohou být čímkoliv: třeba městskou chobotnicí, dílem šíleného instalatéra z budoucnosti nebo toaletou po výbuchu. Proč ale tu pubertální poezii někomu vnucovat? Teď mně ovšem jedno vysvětlení napadá. Ano, to bude ono. Jinak to být nemůže. Dílem šíleného instalatéra z budoucnosti jsou všechny ty vysvětlující cedule!