5. 3. 2006
Virtuální bohoslužba pro ty, kteří doposud četli jen Mladou frontu Dnes a BleskSkandalizace jako metodaČtení: Matouš 12,22-32; Text: Matouš 11,6
Vymýšlíme úžasné věci jako třeba navigační systémy či internet, s morálkou jsme ale na tom pořád stejně jako za biblických časů. Zejména co se týče metod, kterými odrovnáváme svoje protivníky. Zejména ve veřejném životě používáme s oblibou staré dobré metody skandalizování. A tak s Osvobozenými pověděno: "Seďme klidně na židli, čtěme Bibli, tam to všechno je". České překlady Bible užívají pro skandalizování - skandalizein - české slovo pohoršiti, pohoršovati. Skandalon skandál znamená pohoršení, ale také past, léčku, pobuřování, urážku. Bible tohoto výrazu požívá zejména pro situace, kdy něco nechceme dělat, či se v něčem angažovat, s něčím či někým se solidarizovat a tak si to zdiskreditujeme, abychom to mohli odmítnout. |
Nebo také pro situace, kdy si někdo potřebuje vyřídit s někým účet, nebo ho znemožnit a tak si na něho vymyslí nějakou pomluvu ve snaze ho před ostatními lidmi shodit. Ježíš říká: "Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží". Tedy: Blaze tomu, kdo si mne druhými nenechá očernit, kdo si mne nenechá skandalizovat. Říká to v situaci, kdy Jan Křtitel, který sedí ve vězení, posílá za Ježíšem své žáky -- v pochopitelné netrpělivosti, kdy už konečně zahájí Ježíš ten zlatý věk svobody a kdy i on, Jan, bude moci shodit své okovy. Jan posílá své učedníky, aby se Ježíše zeptali, kdy už konečně začne s tím převratem a proč nic z toho, co se od něho očekává, zatím nedělá. Jan je očividně Ježíšem zklamán a tak si ho skandalizuje. A Ježíš nijak nehájí svou osobu -- jen poukazuje na dobré věci, které se dějí: hluší slyší, slepí vidí, chromí chodí, chudým je zvěstováno evangelium. Tato situace připomíná zklamání všech těch, kteří svoji víru v Krista pochopili jako vzájemně výhodnou smlouvu: já ti budu věřit a budu dodržovat tvé řády a ty mi za to ochráníš před nemocí, bolestí... A také zklamání těch, kteří si nechali namluvit, že Bůh je programátor všeho dění na světě a tak bolestně opouštěli svou víru po tragické smrti svých milovaných, či třeba po válkách. Bůh nás zklamal. Je to špatný Bůh. Bůh našich představ neexistuje.Takový Bůh je opravdu mrtev po Osvětimi, Dachau... Toto pohoršení Jana Křtitele nad Ježíšem je ještě celkem mírnou a pochopitelnou formou skandalizování -- v situaci zmařených nadějí a osobní prohry si člověk zákonitě relativizuje objekt svých zmařených nadějí. V příběhu dnešního čtení jsme však slyšeli o něčem horším. Ježíšovi protivníci vidí, jaký má Ježíš u lidí úspěch. A tak, když už si nevědí rady jak se ho zbavit a nebo aspoň zmenšit jeho vliv, použijí zaručenou fintu, která vždy znovu zabírá: začnou říkat, že on ty dobré skutky koná v ďáblových službách. Že ono to lidičky vypadá jako dobro, ale pozor! Je za tím zlý úmysl! Všechno to dělá jen z vypočítavosti! Vždyť on ty démony vyhání ve jménu samotného knížete oněch démonů, samotného Ďábla! Zkrátka: pomáhá lidem, ale jenom proto, že se jako pozdější doktor Faust upsal Ďáblu! Vypadá jako dobrák, ale je to lidičky lump! Skandalizace, to je v dějinách již milionkrát osvědčená metoda jak se snadno zbavit protivníka. Pokud si někdo myslí, že podpásové reklamy a billboardy, které na sebe vzájemně nyní před volbami nechávají naši politici vyrábět, či jejich vzájemné očerňování, osočování a obviňování ze lži a podvodu, že to vše je něco neslýchaného a v minulosti nemožného, hluboce se mýlí. Bylo tomu tak vždycky. Příklad za všechny - jeden z nejctihodnějších mužů první republiky, předseda Senátu Václav Klofáč se potřeboval zbavit Jiřího Stříbrného, jednoho ze zakladatelů státu a do té doby jednoho z nejpopulárnějších politiků. A tak o něm nechali spolu s Edvardem Benešem rozhlásit v roce 1926, že má Stříbrný syfilis -- a Stříbrný byl mezi slušnými lidmi díky vyrobenému skandálu vyřízený. Ještě odpornější skandalizací bylo, že po válce byl Stříbrný dokonce na základě další skandalizace uvězněn - ve vězení také v roce 1955 zemřel. Někdy je skandalizační hra mnohem složitější -- to když si nedávno dánští pravicoví politici, jak se nyní ukazuje - objednali do novin protiislámské karikatury a po několika měsících úsilovné práce se jim podařilo konečně "vzbouřit fanatické masy", v muslimském světě, aby tak mohli argumentovat proti každému, kdo by chtěl odmítat jejich nacionalistickou politiku, namířenou proti islámské menšině v zemi. Ale vraťme se k našemu biblickému příběhu. Ježíš je obviněn ze spolku s Ďáblem. Na tohle zlovolné obvinění, které se vždy znovu v dějinách používá jako ta nejúčinnější desinformační a difamační metoda, Ježíš říká proslulá slova: "Kdo není se mnou, je proti mně". Zní nám tato slova povědomě, však si je také vypůjčovali od Ježíše nesčíslní diktátoři, vůdci a světapáni: Kdo není s námi, je proti nám - a rozumělo se samo sebou, že kdo byl proti nám, tak šel také hned do nějakého toho vězení, koncentráku, či rovnou na smrt. Jenže Ježíš ta slova říká v jiné situaci než jsou držitelé moci. Říká je jako bezmocný potulný kazatel. Navíc ta slova jsou namířena ne na ty, kdo by útočili na něho samotného, ale na ty, kteří útočí na dobrou věc, na dobrý skutek, jehož jsou svědci. Na tom zlovolném obvinění nebylo hrozné to, že bylo namířeno proti Ježíši samotnému: výslovně říká, že každý hřích i každé rouhání, i útok proti němu samotnému bude odpuštěn, ale co nebude odpuštěno, a co je strašlivé, je hřích proti Duchu svatému. Hřích proti Duchu svatému -- tomu je třeba rozumět jako hříchu proti samotné Boží intenci, vůli, proti Božímu pokoji, dobrotě, lásce, proti všemu, co Bůh do tohoto světa vnáší a co znamená. Ti farizeové v příběhu byli svědky pozitivních znamení, dobrých věcí: slepí vidí, hluší slyší. Lidé jsou uzdravováni! Ubohým je pomoženo! To je přeci samo od sebe nádherná a radostná věc a je skutečně také uváděna vždy jako symbol Boží vlády! Děje se tedy veskrze dobrá a radostná událost! Ale oni to záměrně kazí, shazují, pomlouvají, plivou jedovatou slinu: prý je to všechno z nečistých úmyslů. Farizeové se pohoršují. Jak je to stále stejné! Na cokoliv dobrého, laskavého, duchovního, Božího můžeme přiložit šablonu škarohlídství, pomluvy, zloby, jedu a zášti. A to je přesně to, co ubíjí Ducha, co plodí jen zlo a nenávist, co je ďábelské, zlé a ne Boží, dobré. Co rozleptává lidské vztahy i každé společenství. A nejstrašlivější je, když toto tažení proti Duchu Božímu se děje pod korouhví morálky, nějaké pravdy, ideologie či zbožnosti. Když cokoliv dobrého někdo udělá, i třeba v církvi a v opravdové víře, druzí nacházejí tisíce důvodů, proč je to špatné, proč je potřebí před tím varovat. Zde skutečně platí, že kdo není s Ježíšem v jeho díle odpuštění a spásy, kdo není v jeho pozitivním silovém poli, je proti němu, je negativní a slouží zlu, i kdyby měl sebezbožnější nátěr. Myslím, že tohle je obecně problém naší české společnosti: všechno a všechny podezírat, ničemu raději nevěřit, pro nic se nenasadit, sedět v koutě a po z něho po všem plivat jedovatou slinou. Nade vším se pohoršovat, všechno skandalizovat. A proto nejen učedníkům Janovým, ale všem lidem, i nám říká Ježíš: blaze tomu, kdo se nepohoršuje. Kdo nemá potřebu očerňovat dobré věci. kdo žije ne ze zloby a podezírání a škarohlídství, ale z naděje, víry a lásky. To je evangelium dnešní neděle! Amen |