Tou první je vzpomínka na dobu, kdy jsem měl možnost se podílet na přípravě několika vrcholných návštěv naší, tehdy ještě socialistické a zavrženíhodné vlasti. Především bych rád uvedl, že šlo o návštěvy, kterým předcházelo dlouhodobé vyjednávání a příprava. Návštěvy mají v zásadě vždy dvojí efekt. První je symbolický a ten druhý pragmatický. V zásadě neexistují návštěvy ryze symbolické ani ryze pragmatické. Tedy rozhodně ne na úrovni státní návštěvy ruského prezidenta. Počet osob, které takovou návštěvu na obou stranách připravují, je značný a jejich postup vyžaduje úzkou koordinaci. Platí to zejména o státních návštěvách, které přicházejí ze zemí, které mají poněkud odlišné ústavní systémy. Takové návštěvy a postup s nimi spojený se projednávají na celé řadě úrovní. Jinak to prostě ani nejde.

Píšu to ne proto, abych dělal chytrého, ale proto, abych ilustroval, jak absurdně zní z úst odpovědných úředníků naší země, že jim někdo něco neřekl. Jak potom vysvětlí, že o tom věděli na MZV, MPO, MV, ČEBu, ale i na letišti, na policii, v Lichtenštejnském paláci, v novinách, v televizi, v rádiu, ba i na internetu to bylo... Dokonce si troufnu říci, že se už asi týden před příletem ruského prezidenta v pražských kavárnách s lehkým údivem konstatovalo, že ČSSD možné příznivé politické efekty, spojené s tak významnou návštěvou, tak trochu lehkomyslně vypouští.

Za druhé si vzpomínám na časy, kdy se mne moji ruští přátelé ptali, jestli by aktuální působení velvyslance České republiky v Ruské federaci nemělo být vnímáno jako neortodoxní pokus o vyhlášení války. Řekl jsem, že to vylučuji, protože my - jako český stát - válku zásadně nikomu nevyhlašujeme už přes 700 let. A i tenkrát to byla tragédie. A vůbec, že mu nemuseli dávat "agrément", když dobře věděli, co je zač. A oni že věděli, že to není velký rusofil, ale že to, co předvádí, je netušené. A tak dále, a tak dále.

Když byl do funkce velvyslance v Moskvě jmenován Jaroslav Bašta, vyvinul nezměrné úsilí, aby napravil faktický stav studené války, který zavedl jeho předchůdce.

Je pravdou, že více opory našel nakonec po odchodu Miloše Zemana na Hradě u Václava Klause, než ve Strakově akademii, kam si sociální demokracie dosadila takové předsedy vlády, kterým ze zcela objektivních důvodů zůstal svět za hranicemi české kotliny zcela utajen. Už pouštět je na Moravu bylo riziko.

Na druhé straně je nyní ve Strakově akademii muž, který má trochu jiný rozměr a k Rusku má podle mého názoru dobrý vztah. Hovořím pouze ze své osobní zkušenosti a ta je více než dobrá. Je tedy dvojnásobná škoda, že se návštěvy hlavy ruského státu s naším premiérem tak trochu minula. Je nepochybné, že v tom měl tak trochu prsty hradní protokol, který se premiérovi příliš nepodbízel, ale je potřeba uvést, že v rámci přípravy celé návštěvy nutně a především selhali premiérovi vlastní blízcí - politicky i organizačně.

Naprosto fatálním politickým selháním všech pak bylo to, že namísto prezentace reálných výsledků návštěvy, které jsou především v rukách vlády a budou mít konkrétní příznivý dopad na životy lidí v České republice, se i toto pozitivum rozplynulo v žíravině nenávistných výčitek, kdo že je tady v Čechách pánem, vedených těmi, jejichž první povinností i ctností je mlčet.

A to dokonce i poté, co premiér v důvěrné korespondenci s prezidentem uvedl, že jako prvního, kromě prezidenta České republiky, informoval o svém rozladění i ruského velvyslance. Protože ruské velvyslanectví rozhodně není institucí svobody slova a moc se tam toho nenamluví... Možná někde u skleničky by si vzpomněli na tu veselou taškařici v Čechách, ale jinak by byli zticha. Protože komentovat takové nepodstatnosti by nebylo v zájmu Ruské federace. A pak je před volbami a to se toleruje mnohé.

Naopak česká strana porušila základní princip politiky, který říká, že každý skrytý průser je pouhým zlomkem veřejné ostudy, tedy průseru zjeveného. Inu svoboda slova, za kterou tak dojemně bojujeme na poli obhajoby karikatur proroka Mohameda, se nám vrátila jako bumerang do vlastního hnízda a v Evropě i jinde na světě na sebe zase jednou budou všichni pobaveně mrkat, zvedat obočí a vesele se šklebit na téma "...ach ti Češi..."

A nejen tohle se mi vrátilo z těch starých zašlých nedemokratických a zavrženíhodných časů. Do třetice jsem si uvědomil, že je hlubokou tradicí, sahající přes všech deset ústavněprávních uspořádání nové české státnosti po roce 1918, že se naši přední ústavní činitelé vždy dozvídali od velvyslanců cizích mocností, co že budou v příštích dnech oni a jejich podřízení dělat. Někdy se dokonce dozvídali i to, co dělali v minulých dnech... Písemně zdokumentovaný návrat velvyslance Ruské federace do této role se mi však zdá být možná trochu předčasný... Ovšem, pokud sám premiér píše na Hrad prezidentovi, že se až od pana velvyslance Fedotova dozvěděl, že se mají podepisovat mezivládní smlouvy, je to na pováženou. A protože z povahy věci je nemožné, aby to byla pravda, měli by se nad sebou ti odpovědní zamyslet a nepsat do důvěrných dopisů takové nesmysly a nechávat je premiéra podepsat. U nás se přece všechno vykecá a zejména to, co se vykecat nemá. Takže je lepší vůbec nevytvářet něco, co se potom vykecat může. A už vůbec ne takovouhle korespondenci.

A už zase je tu ta melodie Čechy krásné, Čechy mé, duše má se touhou pne... Pod tu píseň se mi ale vsouvá obraz Menclovy Vesničky mé střediskové a vtíravá otázka.

Kdo je tady Otík...??!