Listopadová evoluce a nakonec i Evropská unie nám otevřela hranice, takže kdo se necítí v české kůži našeho politického dneška nejlépe, může se podívat do Polska, třeba se mu bude líbit víc! Tak se tam teď na chvíli podívejme:

Předchozí levicová vláda přicházela k moci se silným mandátem, ale to není v Polsku nic neobvyklého. Politické sympatie tam bývají silné, ale vytrvalost voličů mdlá. Po čtyřech letech skončila naprostým rozpadem vládní strany, poslední měsíce byl premiérem Marek Belka, který se ještě v době, kdy byl u moci, stal členem mimoparlamentní politické strany - zkusme si tuto pikantnost převést do klidných a srovnatelně stabilních českých politických poměrů! Parlamentní volby přicházely počátkem letošního podzimu v situaci, která už byla zcela neudržitelná. Levici hrozilo, že se stejně jako její předchůdce u moci, tehdy šlo o Volební akci Solidarita, ani nedostane do parlamentu. Nakonec získala nečekaných deset procent. Úspěch neměl podle liberálního a později téměř veškerého tisku minout především Občanskou platformu, vedenou rázným liberálem Janem Rokitou, nesmiřitelným odpůrcem poliitické levice. Hop a skok, po volbách je Občanská platforma s Rokitou v opozici společně s levicí! Parlamentní volby vyhrála strana Právo a spravedlnost, jejímž předsedou je Jaroslaw Kaczyński, dvojče svého bratra, který krátce nato zvítězil ve volbách prezidentských. Předsedou vlády se stal ekonomický expert Kaczyńských Kazimierz Marcinkiewicz, který vede vládu jen proto, aby nebyl premiér pouhým okem nerozeznatelný od hlavy státu.

Po konsensuálním a optimistickém někdejším svazákovi Kwaśniewském bude prezidentem nesmiřitelný, nesnášenlivý a také hojně snášený i nesnášený Lech Kaczyński, razantní vůdce rétorické pravice. Chce přetvořit Polsko k obrazu svému, jen není zcela jasné, jaký ten jeho obraz opravdu je. V sociální a ekonomické oblasti spíše levicový, v hodnotách životních výrazně konzervativní, ve vztahu k Evropě velmi podezíravý a v politickém provozu rozmáchle pragmatický.

Vláda sestavená jednostranně stranou Právo a spravedlnost sice obsahuje i několik osobností blížících se liberalismu nebo politickému středu, silové resorty však řídí muži plní nesmlouvaného konzervativního pragmatismu. Politicky jde o vládu menšinovou, ale ta vznikla ze vzdoru, jako chybový produkt konfliktu, který nutně vznikl záhy po volbách tím, že Právo a spravedlnost dávalo o něco slabší liberální Občanské platformě najevo, že vítěz bere všechno a že ten slabší se prostě musí podřídit. A tak vítěz nakonec opravdu všechno vzal. Symbolika parlamentních i vládních funkcí jednostranně obsazených lidmi, které silou prosadila vítězná strana, zmařila šanci na korektní dohodu na pravici. O takové dohodě, placené nezbytnou vůlí ke kompromisu, před volbami, ba i krátce po nich, málokdo pochyboval.

Ale chce-li vítěz získat vše a neplatit za kompromis, musí zaplatit jinak, třeba důvěryhodností. Parlamentní podporu vláda získala jen tím, že si naklonila dvě odlišné extrémní politické síly. Lepperovu populistickou zemědělsky orientovanou Sebeobranu přesvědčila některými parlamentními funkcemi, nábožensky fundamentální Ligu polských rodin spíše programovou ústupností, byť se vládní vlídnost projevila také v některých personálních záležitostech.

Ubohost a útočnou nesnášenlivost obou extrémních politických sil český volič od názorově zmateného Sládka nepamatuje. Polští extrémisté, to jsou Sládků šiky, pro jejichž krajní postoje nalézají představitelé Práva a spravedlnosti neustálá úhybná vysvětlení a omluvy. Ustupovat je třeba, vysvětlují kompromisy s nimi. Ustupovat není možné, říkají a nechávají rozehnat demonstraci homosexuálů v Poznani. Ale jde o jevy hlubší a zásadnější. S věrohodností a politickou seriózností se ve střední Evropě dávno tak hazardérsky nenakládalo. Důvěra voličů v účinnost demokratických procesů očividně slábne, jestliže okrajové proudy tečou středem parlamentní scény.

Demokracie prochází různými zkouškami a snad právě ty zkoušky těžké mohou vést k obrození veřejného života. Ale jsou také jiné možné náčrty budoucnosti. Extremisté se dobytých pozic nebudou chtít snadno vzdávat. Ukřivděných, potrefených a beznadějně zakomplexovaných budou mít za sebou vždycky dost, jestliže je už jednou přesvědčili, že existují i jiné možnosti, než volit zavedené politické strany. Nebude snadné vyvést Polsko z této krize, v níž vlastně ještě ani není.

Polsko je vlivná a velká země, která může svým vývojem zasáhnout i nás. Máme za sebou poněkud jinou historii i jiné zkušenosti během posledního století. Méně heroismu, méně bojovnosti, často také více nadhledu a obyčejných malých komplexů, které Poláky nepostihly. Méně velkých dějin a více těch malých. Více drobné práce a jen málo vzorů, v jejichž stopách bychom chtěli kráčet.

Sledujme proto v tom čase, který u nás zbývá do parlamentních voleb, co se děje okolo nás. Mohlo by se nám takové pozorování hodit. A kdybychom pak naříkali, byl by to jen důsledek vlastní slepoty či neochoty rozhlédnout se, dokud nám mlha nezačne bránit v rozhledu! A že je to trochu také mlha mediální, že?