Také nebyl u odhalení sochy generála Kutuzova v Křenovicích. Ani se nebyl podívat u desítek pomníků na Pratecké výšině, Starých vinohradech, Žuráni a dalších místech, kde si lidé připomínali památku mrtvých. Ani nemluvil s některými z oněch čtyř tisíc nadšenců, kteří přijeli z celého světa, aby se rekonstrukce zúčastnili.

My jsme strávili jedinečný páteční večer se skupinou dvaceti Američanů (pro tento víkend však napoleonských vojáků), se kterými jsme si v obci Zbýšov společně připomněli památku obětí bitvy u Slavkova i padlých v obou světových válkách. Kdyby pan Hošek s těmito lidmi mluvil, pochopil by, jak velice vážně celou událost berou. Není to pro ně žádná hra, a těch devadesát minut rekonstrukce bitvy je jen malou součástí piety, která probíhá po celý víkend.

Každému bych doporučil, aby nesoudil podle toho, co vidí v televizi, ale na ona památná místa se vydal osobně. Uvidí, že i komentář k rekonstrukci bitvy je pojatý velmi uctivě k památce padlých, a že celá rekonstrukce má i silný vzdělávací charakter (stále jsem se setkával s dětmi, které se ptaly, jak a proč to vlastně bylo - a něco tak názorného nemůže škola nabídnout). Koneckonců, že to není žádné "hraní si na vojáky", ale zcela vážně míněná událost, o které uznale mluví všude ve světě.

A nakonec je smutné, že autorovi právě tak významná událost jako je výročí bitvy u Slavkova posloužila jako berlička pro následný myšlenkový skok a vyumělkovaný podřadný feministicko-ekonomický argument (aneb jak . To je teprve degradace památky padlých par excellence.