Zajímavější bylo zdůvodnění onoho čtenáře, který sám sebe označoval jako programově protirasistického, proč vlastně Balogová vypadla. Prostě proto, že není Češka, má cizí přízvuk a v české soutěži je přirozené preferovat to "české", stejně jako je vhodné při koupi upřednostňovat české výrobky. Problémem je, co si vlastně autor článku představoval pod pojmem "češství" a "Čech". Jak vlastně definovat národ v dynamicky se měnícím světě 21. století? Není náhodou Balogová Češkou romské národnosti? Předpokládám, že se na našem území narodila, chodila tu do školy, mluví česky a má české státní občanství. Pravděpodobné rovněž je, že udává i českou národnost.

Obyvatele USA považujeme za součást jednoho amerického národa bez ohledu na to, zda se jedná o Latinoameričana, Afroameričana či potomka čínských přistěhovalců. Vytváření moderního amerického národa vlastně stále probíhá. Podobně potomci afrických otroků, Kreolové, Indiáni a nejrůznější míšenci vytvářejí novodobý brazilský národ. Nemusíme ale chodit tak daleko. Rodiče malého Pařížana, kterého se budeme ptát na cestu k Vítěznému oblouku, budou nejen možná, ale dokonce pravděpodobně pocházet z Alžírska či Senegalu. Přesto se patrně bude cítit Francouzem a místní úřady se snaží v něm ten pocit posilovat. Na vývoji moderního britského národa se podílejí nejen Angličané, Velšané, Skotové a Irové, ale i příslušníci desítek národnostních menšin z přistěhovalců ze zemí Britského společenství.

Při své poslední návštěvě Prahy jsem na Letné potkal dvě asi čtrnáctiletá vietnamská děvčata. Mluvila perfektně česky a jediný přízvuk, který jsem u nich zaregistroval, byl ten pražský. Zemi svých rodičů znají pravděpodobně jen z vyprávění. Mají právo se považovat za Češky nebo jim nejdřív doporučíme plastickou operaci k odstranění nežádoucích asijských rysů? Můžeme považovat děti imigrantů za "plnohodnotné" Čechy nebo jejich pobyt považujeme za dočasný a jsme je ochotni přijmout maximálně jako kuriozitu? Už dnes je generace dorůstajících potomků přistěhovalců realitou, jak o tom svědčí právě soutěž superstar. Obrozenecký koncept státotvorného českého národa jako čistě slovanského etnika je již dnes zastaralý. Problematický byl ostatně již v 19. století, kdy narážel na existenci vlivné a početné německé menšiny stejně jako na nepřehlédnutelnou židovskou obec.

Dokonce i ti, co zjevně nejsou při pohledu na stoupající počet imigrantů nadšeni, by si měli uvědomit, že se bez nich v budoucnu neobejdeme. Česká republika se již od svého vzniku stabilně pohybuje mezi pěti státy s nejmenší natalitou. Mladá česká generace se skládá z menšiny, která na vyhlídku rodičovských povinností pohlíží asi jako já na možnost nákazy ebolou, a z většiny, která sice rodičovství připouští, ale odkládá jej na co nejpozdější dobu s tím, že zůstane u jediného dítěte.

Pokud zohledníme romskou menšinu s modelem početné rodiny, produkuje tradiční česká rodina skutečně jedno dítě na jeden rodičovský pár. Je krajně nepravděpodobné, že by se nám podařilo tento trend výrazně zvrátit. Pronatalitní politika, ať už by ji měly tvořit přímé dotace či daňové zvýhodnění, bude jen těžko nacházet podporu mezi veřejností. Singles, důchodci i jiné vrstvy ji budou pokládat v čase bolestivé sociální a důchodové reformy za nemístné zvýhodňování jediné skupiny. Navíc by takový druh podpory nacházel mnohem větší ohlas u příslušníků etnických a náboženských menšin. Příkladem je Francie, kde pronatalitní politika zvedla výrazně porodnost u muslimů a v rodinách čerstvých přistěhovalců.

Chtě nechtě budeme muset pomalu oprášit zemské pojetí národa, které existovalo již ve středověku před vznikem moderního nacionalismu a bylo založeno na teritoriálním principu. Proč mám ostatně považovat za Čecha podnikatele, který svoji firmu řídí z karibského daňového ráje nebo špičkového sportovce, který dlouhá léta žije v USA, usiluje o americké občanství a jehož děti jsou plně amerikanizovány? Je jistě hezké, pokud se takový Miloš Forman hlásí ke svým kořenům a v rámci možností podporuje vývoz české kultury do Ameriky, ale jeho tvorba již patří do amerického kulturního kontextu a je všeobecně pokládán za amerického režiséra. Naproti tomu Juraj Jakubisko, který se rozhodl žít v České republice a natáčí zde filmy, patří již do české kultury a může být považován za českého režiséra slovenského původu. Za Čecha by měl být považován ten, kdo zde žije, cítí s Českem sounáležitost, chce být Čechem a platí zde řádně daně. Budoucnost českého národa do značné míry závisí na tom, jak dokážeme integrovat stávající a především budoucí imigranty, jinak se nevyhneme vážným sociálním a politickým otřesům.

Pokud jde o budoucnost českého jazyka a v širším slova smyslu české kultury, jejich existence pro nejbližších několik desítek let jistě není ohrožena, ale má-li se v dlouhodobější perspektivě udržet a dále rozvíjet, bude nutné přesvědčit budoucí imigranty o tom, že je dokáže obohatit a že je pro ně výhodné je přijmout.