Aby viděl, kolik jí je, látku z obalu vytáhl a pokusil se rozvinout. Srdce se mu málem zastavilo, když uviděl že druhá strana hadru je barevná. Opatrně, aby to podivné něco nepoškodil, plátno zase svinul, posadil se vedle něj na bobek a přemýšlel. Komu to může ukázat? Pak se rozhodl, že jediný, kdo by mu o tom mohl něco povědět, je Starý Blázen. Starý Blázen žil sám v opuštěném údolí a skoro nikdo z dospělých s ním nemluvil, protože to, jak říkali, nemělo smysl. Starý Blázen měl špinavé vousy po pás, ale skoro žádné vlasy a proto nosil na hlavě veliký lopuchový list, bederní roucho měl, na rozdíl od těch, kdo žili pohromadě a lovili potkany, z březové kůry. Na tuto kůru si neustále vyškrabával ostrým kamínkem podivné znaky.

"Co je to?" zeptal se chlapec, když ukázal barevný kus látky Starému Bláznovi.

"Je to obraz," řekl Starý Blázen s překvapením. "Myslel jsem, že už žádné nejsou. Kdepak jsi to našel, chlapče?"

Chlapec řekl, kde tajemný smotek objevil a Starý Blázen pokývl.

"No jo,"pravil. "Tam bývala Národní galerie."

"Co je to obraz? A co je to Národní?" chtěl vědět chlapec.

Starý Blázen se bedlivě rozhlédl a když zjistil, že nablízku není nikdo, pokynul chlapci, aby vylezl za ním. Zavěsili se vedle sebe na větev, aby je malé ještěrky nekousaly do pat, dívali se na barevnou stranu plátna a Starý Blázen tichým hlasem vyprávěl.

"Víš, chlapče, kdysi, dávno, před Tím, dělali lidé něco, čemu se říkalo umění. Nebo umělecká díla. Nebylo to k ničemu dobré, nedalo se to jíst, ani obléknout a ani to nehřálo, hodně lidí si myslelo, že to být nemusí, ale pro jiné to zase bylo velmi cenné. No a umělecká díla byly například obrazy, jako je tenhle. Toto je obraz, řekněme - krajina."

Chlapec se podíval -- skutečně, teď viděl, že na látce je rozpoznatelná nějaká zvláštní krajina, s velikým plotem, bránou, za hradbou rostly zvláštní rostliny, které ale byly zelené (některé navíc měly květy, jež zářily neznámými barvami) a ne hnědošedé, jako ty, na kterých seděli. Bylo to úžasné, nové, dojemné, ještě nikdy nic takového neviděl...

"Aha, řekl. "A co je to galerie?"

"To už dnes neznáme. Zdá se, že několik století bylo zvykem budovat pro takzvaná umělecká díla samostatné budovy a shromažďovat je tam. V těch domech nikdo nežil, lidé si tam chodili ta umělecká díla prohlížet."

Chlapec se zasmušil.

"Nenavštěvovali se?" užasl. "nebylo těm uměleckým dílům v prázdných domech smutno?"

"Možná bylo," pravil Starý Blázen. "Tehdy ale šlo o peníze -- to bylo něco jako potkaní ocásky, které používáme dnes, a také o to, aby někteří lidé byli lepší než jiní."

"Jako je Sedmiprstej, který nachytá i dvacet potkanů denně?"

"Tak nějak, ale - lepší byli například ti, kdo rozuměli uměleckým dílům, než ti, kdo jim nerozuměli. Proto začali umělci, aby se těm Lepším zavděčili, vytvářet taková díla, aby jim bez předchozího školení nikdo ani rozumět nemohl. Ti, kdo nerozuměli, se nakonec unavili a všechna umělecká díla, kterým nerozuměli, zničili. Ničit některá díla bylo velmi snadné, podle toho, co jsem slyšel, šlo například o rafinovaně navršenou hromadu písku v rohu takové galerie a tuto hromadu stačilo někam převézt a vysypat. Ostatní se však musela rozšlapat a spálit. Jenže se ukázalo, že někteří nerozumějí vůbec žádným uměleckým dílům a tak nakonec zničili všechna. A protože si už nikdo netroufl tvořit taková díla, kterým by mohli rozumět, umění zaniklo. Jenže... pak se pomalu rozpadlo všechno... Možná bylo to umění důležitější, než si mysleli... Ani jsem nevěřil, že vůbec ještě nějaké obrazy jsou. Au!"

Starý Blázen vykřikl, protože ho jedna ještěrka kousla do zadku.

"Aha," kývl chlapec. "A jak se dělá obraz?"

Starý Blázen se ještě jednou opatrně rozhlédl a ještě tišším hlasem řekl: "Ještě si pamatuju, co vyprávěli staří - obraz se maluje. Míchají se barvy, rozžvýká se konec větvičky a vznikne štětec..."

Chlapec se zadíval na Obraz. Vpředu na zelené ploše -- kdyby to bylo šedivé s rezavými špičkami, pomyslel si, mohla by to být tráva... -- seděl člověk a díval se na podivnou krabici. Byl to velmi bohatý člověk, protože měl na sobě mnoho látky, jako nosili jen Předsedové.

"Co je to za krabici?" zeptal se chlapec. Byl Obrazem stále víc nadšen.

"Myslím," zašeptal Starý Blázen, "že je to takzvaná televize. Kvůli tomu přestali lidé pracovat, myslet a začali nenávidět obrazy. Takže ty jsi ten Obraz našel na půdě v rohu... To leccos vysvětluje. Tenhle se těm Lepším asi nelíbil, proto ho v Národní galerii nevystavili a nechali ho na půdě -- a když Uměním unavení všechno ničili, tenhle jediný nenašli..."

"Je nádherný, nemyslíš?" řekl chlapec vzrušeně.

Starý Blázen se sklonil k Obrazu a prohlížel si ho. Chlapec ukázal šestým prstem do pravého dolního rohu.

"Co je to tady? Vypadá to jako ty klikyháky, co si škrábeš pazourkem do bederní roušky!"

"Hm, ale to nikomu neříkej, ano?" řekl Starý Blázen, "Ano, je to písmo... Počkej... Hm, vypadá to jako... Ressel... Ano. Ressel."

Z hnědooranžového lesa za nimi se ozvaly hrubé výkřiky. Lovci potkanů se vraceli domů. Starý Blázen sestrčil chlapce i s plátnem se stromu.

"Utíkej," křikl, "ať tě se mnou nevidí. Přijď s tím zas zítra, dokončíme debatu."

Chlapec se vracel s plátnem ke zřícené budově a celou jeho bytostí se rozlévalo neznámé štěstí, úžasný pocit jistoty. Ano, vrátí se, naučí se míchat ty barvy, jak říkal ten blázen, naučí se vyrábět štětce a bude malovat Obrazy! Stane se Resselem. Pak si uvědomil, že se zapomněl zeptat, co je to Národní.