Většina sociálních demokratů chce globalizaci zvládnout a řídit, nikoliv ji odmítat. Nepřijímá Mandelsonův názor, že je sociální stát už dnes "zastaralý". Argumentace Tonyho Blaira a jeho stoupenců, že je načase nyní šířit neoliberállní agendu a odstraňovat sociální práva, je přece v přímém rozporu ze signály z Francie a z Holandska.

A podpora pro sociální model zdaleka neexistuje jen ve "staré Evropě" na Západě. Poláci a Maďaři jistě chtějí mít právo pracovat kdekoliv v Evropě, ale neexistují žádné důkazy, že by "noví Evropané" ve vlastních zemích odmítali slušné sociální zabezpečení, státem dotované starobní důchody a dobrou sociální síť.

Takže by se EU měla snažit o harmonizaci, nikoliv o konkurenci. Namísto závodu směrem k minimu by měla Evropská unie zvýšit sociální záruky na společnou míru ve všech členských zemích EU, co se týče maximálního počtu hodin pracovní doby, minimální mzdy, odborových práv a záruk sociálního zabezpečení.

Někteří argumentují, že to Evropě zabrání konkurovat Asii o globální trhy. Ale pokud nemají na mysli, že evropské mzdy musejí poklesnou na asijskou úroveň, možnost konkurence tu skutečně není. Obchodní bariéry jsou legitimní střednědobou obranou a Spojené státy i Evropská unie je udržují. Globalizace může být regulována a měla by být regulována, jak dokázal sám Mandelson, když vyjednal za EU s Čínou dohodu o obchodu s čínským textilem.

Je správné snižovat obchodní bariéry vůči malým chudým zemím, které nemají nic jiného na prodej než potraviny a zpracované suroviny. Ale evropské bariéry vůči průmyslovému zboží z Číny a Indie, ze zemí, které mají pro vlastní výrobce obrovský vnitřní trh, jsou spravedlivé.

Jiným zdrojem evropské hrdost je parlamentní systém. V posledních letech komunistického režimu toužebně pohlíželi Rusové a Východoevropané směrem k mnohostranickému systému západní Evropy a žádali ji o radu v těchto věcech. Bohužel Evropa mluvila slabým hlassem a Rusové a Východoevropané se začali domnívat, že americká tradice silného exekutivního prezidenta je univerzální, jedinou demokratickou normou. Tak vznikly v mnoha sovětských republikách silné prezidentské úřady. Evropa měla zdůrazňovat, že s několika málo výjimkami, jako je Francie či Finsko (a i jejich systémy jsou jen zpoloviny prezidentské, neboť prezidenta volí vládnoucí strany) evropský demokratický systém nabízí daleko větší volbu stran, méně jde o televizní a osobnostní politickou soutěž, menší vliv mají političtí a podnikatelští lobbisté a neférové politické financování. V Evropě je také lehčí svhrnout nepopulární vládu před koncem funkčního období - je tam tedy více demokracie než v Americe.

Vždycky je co zlepšovat i v Evropě, ale neustále řeči o "demokratickém deficitu" by neměly zamlžovat skutečnost, že parlamentní politický model je charakteristicky evropským úspěchem a že by ho jiné země měly napodobovat.

Evropský sociální model a parlamentní tradice ilustrují rozdíly, jaké vznikly mezi hodnotami v Evropě a v Americe, navzdory společnému původu obou systémů. Je načase, aby Evropa tyto rozdíly začala zdůrazňovat a vytvořila si vlastní, nezávislou zahraniční politiku.

Evropská vize je velmi charakteristická - Evropa nepoužívá mučení, nemá trest smrti. Má civilizovaná vnitřní města s pěšími zónami, má mnohonárodnostní snášenlivost, energii využívá z udržitelných zdrojů, má nezávislé rozhlasové a televizní vysílání veřejné služby a omezují užívání střelných zbraní. Avšak nejvýznamnějšími charakteristickými rysy Evropy je její sociální model, parlament a její mezinárodní nezávislost.

Podrobnosti v angličtině ZDE