Z příkladu je zřejmé, že s pravdou bychom měli nakládat rozvážně; je to koneckonců zbraň, která může zahnat nepřítele na útěk, ale zároveň nebezpečně poranit toho, kdo s ní neumí zacházet. Bertolt Brecht upozorňuje na obtíže, které musí překonat každý, kdo chce bojovat proti lži a nevědomosti: Musí mít odvahu psát pravdu, moudrost, která mu umožní, aby ji rozpoznal, a především lstivost, potřebnou k jejímu prosazení. Jako příklad takové lstivosti se většinou uvádí Antoniova řeč nad Caesarovou mrtvolou. Antonius sice opakuje, že vrah Brutus je ctihodný muž, ale popisuje plasticky i jeho čin; odpornost onoho činu zapůsobí nakonec na publikum víc než příznivá charakteristika pachatele.

V některých sférách lidské činnosti je třeba pravdu zvažovat víc, v jiných méně. Prezident nemůže prohlásit, že považuje některého člena vlády za hlupáka; může se zmínit leda o tom, že příslušné ministerstvo nevykazuje takové úspěchy, jaké by mělo. Lékař se musí občas uchýlit k tzv. zbožné lži, aby se jeho pacient nezhroutil dřív, než ho pošle na operační stůl. Kněz nemůže před věřícími rozbírat složitá náboženská dogmata, protože by se mohl zaplést do osidel absurdity. Pacienti a věřící reprezentují totiž v těchto případech dav, a davy, jak nás už před sto lety poučil Le Bon, "nežízní po pravdě. Odvracejí se od skutečnosti, která se jim nelíbí, a zbožňují radši klam, který je oslňuje. Kdo umí v davu vzbudit iluze, snadno ho ovládne, kdo se ho snaží iluzí zbavit, stane se jeho obětí."

Uvědomujeme si, že jak tvrzení o lstivosti, potřebné k prosazení pravdy, tak Le Bonův výrok znějí přinejmenším paradoxně, ale kdo by je dokázal vyvrátit? Iluze nám umožňují, abychom se lépe vyrovnali s vlastním životem, který nám někdy připadá nesmyslný a nesnesitelný. Bojíme se smrti, a proto věříme v posmrtný život. Zaskakuje nás příliš mnoho náhod, a proto sníme o absolutnu. Závidíme lidem, kteří se vyšvihli nebo kteří zbohatli, a tak uvažujeme o beztřídní společnosti. Informační exploze nás sice spojuje s celým světem, ale je to jen pasivní kontakt: Ukáže-li nám televize karneval v Riu nebo rybolov nad polárním kruhem, zaujatě přihlížíme, ale zároveň nás hřeje vědomí, že jsme tak daleko: Brazilci by nás mohli ušlapat a v Laponsku bychom mohli zmrznout. Na zprostředkovaných výjevech nás uchvacuje právě to, že nejsme jejich bezprostředními aktéry. Z podobných důvodů přihlížel kdysi dav popravám: Umíral někdo jiný. "Lidé chtějí od života dramatické zápletky," píše psycholog Michal Černoušek, "ale jejich vlastní život je tak nudný a šedivý, že si zvolili televizi, aby přehlušila jeho monotónnost."

Od televize, stejně jako od ostatních sdělovacích prostředků, nelze ovšem očekávat, že ukáže celou skutečnost (celou pravdu); nabízí jen vybrané, záživné či napínavé kapitoly, z nichž většinou nelze původní příběh rekonstruovat. Zpravodajci ve snaze, aby byli co nejaktuálnější, předkládají prvé, neúplné verze zpráv, které pak musejí doplňovat či opravovat.

Dokumentaristé si vyhrazují právo na subjektivní pohled, ale neberou v úvahu, že jeden pokrytecký svědek, který vystoupí v jejich filmu (například v cyklu Předčasná úmrtí nebo v dokumentu o Divadle Na zábradlí), může zkreslit celkový smysl výpovědi: Nedali si zkrátka práci s tím, aby pro svůj film vyhledali svědky hodnověrné a aby je pak rozmluvili (čestnou výjimku tvoří například Jan Špáta). Můžeme to doložit i vlastní zkušeností: Jediný pamětník, který mohl říct něco autentického o skladateli Sukovi, se zdál televiznímu štábu zpočátku nevhodný, protože (kvůli svému stáří a samotářství) nedokázal dost pohotově hovořit do kamery.

Hledání pravdy souvisí s naším poměrem k realitě: Zatímco dřív nabízela opravdové zážitky, dnes budí strach a nejistotu. Čím to je? Přičiňují se o to depresivní zprávy, které se linou z médií, nebo naše zhýčkanost? Nedávno nám vyprávěl přítel o svém synovi, který dosáhl maturitního věku: Zdržuje se většinou doma, a místo aby si namluvil dívku v knihovně či na výstavě, kam občas zachází, hledá ji v internetovém labyrintu.

Zdá se, že tento odcizený kontakt je mezi mladými lidmi čím dál oblíbenější. Kdo své požadavky a svůj autoportrét nesvěřuje počítači, spoléhá pro změnu na seznamovací firmu, která samozřejmě není o nic osobnější. Nechceme si už postupnými krůčky vysloužit svůj případný blahobyt, obdělat vlastníma rukama zahrádku, která by nám mohla přinést užitek, ušít si šaty či si opravit přístroje, abychom prodloužili jejich životnost.To vše považujeme za příliš zdlouhavé a složité. Chceme rovnou a rychle dosáhnout cíle, který ostatně nevzešel z naší hlavy -- vymysleli ho za nás samozvaní ekonomové a psychologové.

Za totality komolili pravdu ideologové. Dnes je pravda v područí peněz. Peníze jsou všemocné: Mohou nám vyrobit image prostřednictvím reklamy. Mohou nám opatřit advokáty, kteří vyloží před soudem naši vinu jako nevinu. Je vůbec někdo neúplatný? Existuje nějaká spolehlivá a obecně použitelná metoda k odhalování iluzí?

Kdo ručil v minulosti za pravdu? Byli to především umělci a filozofové; vyplývala z toho jejich prestiž. Dnes prestiž ztrácejí, a tak jsou na vahách: Měli by zobrazovat a vykládat život tak, jak ho vnímají, tj. psát o jeho zhrubělé a hektické podobě? Měli by připomínat někdejší etické hodnoty, vědí-li, že cena těchto statků znatelně poklesla? Nebo by nás měli utěšovat nějakou utopickou vizí? K takovém počinu bychom je beztak nepřemluvili; namítli by, že role profesionálních optimistů přísluší spíš politikům.

Zkušenost ukazuje, že pravdu nelze vyhlásit jako politický či filozofický program; v této podobě nezapůsobí, protože nemá ráda promenády a transparenty. "Člověk by si neměl brát sváteční kalhoty, když vyráží bojovat za pravdu a za svobodu," říká H. Ibsen. Dodáváme, že takový boj nevyhraje ani v teplácích.

Upravený text z knihy Politikův umělec a umělcův politik