(Z komentáře, který se vysílal v pátek 27. srpna 2004 v 18.10 na stanici ČRo6 v pořadu "Názory a argumenty")

(...)

Druhou "bouří ve sklenici vody" je v těchto dnech případ poslance Kořistky. I zde se sdělovací prostředky dotkly něčeho závažného, totiž vysoké míry korupce v české společnosti, ale udělaly to neprofesionálním a vlastně škodlivým způsobem.

Náhodnému pozorovateli, bez znalosti podrobností, musel nad vystoupením poslance Kořistky zůstat rozum stát. Jak si mohl Kořistka risknout veřejně obvinit ODS z pokusu o korupci, když není schopen předložit jediný důkaz? Proč si například s údajnými spiklenci z ODS nedomluvil další schůzku a příští údajné jednání o úplatku s nimi si tajně nenahrál? Zdálo se, že protiobvinění ze strany ODS, že jde vůči občanským demokratům o komplot zosnovaný "nepřátelskou" Unií svobody, může být důvodné. Jenže pak se člověk dovídá, jak o tom píše Jan Macháček v pátečních Hospodářských novinách, že deník Mladá fronta Dnes publikoval Kořistkovo obvinění proti jeho vůli.

Podle Macháčka se Kořistka svěřil reportérům Mladé fronty dnes s tím, že jeho obvinění nebudou publikovat, právě proto, že ho nemohl nijak dokázat. Pošetile se na ně obrátil o "investigativní pomoc". Podle Macháčka se však Mladá fronta Dnes nic investigativně vyšetřovat neobtěžovala. Její novináři prý porušili dohodu, že jim Kořistka věc sdělil důvěrně, a prostě jeho informace bezohledně publikovali. Takže má Kořistka na krku žalobu za údajnou pomluvu ODS.

"To je vážné porušení žurnalistické etiky i elementární slušnosti. Mimochodem: budou se ještě lidé, kteří něco vědí (a nemohou to dokázat), bavit s novináři? Nepochybně v menší míře než dosud," zdůrazňuje Macháček v Hospodářských novinách.

Když v pátek ráno o Macháčkově článku informoval server Česká média, reagoval na to charakteristickými slovy jeden -- zřejmě novinářský -- čtenář cituji: "Co je to za manýry, které se nám tady rozmohly, že jedny noviny rýpají do druhých?"

Potrefená husa se ozvala. Dosud bylo skutečně v českých sdělovacích prostředcích zvykem, že se vzájemně nekritizují. Vždyť jsme přece, my páni novináři, všichni na jedné lodi, zněl jednotný hlas. Je dobře, že Jan Macháček toto solidární spiknutí porušil. Mají-li se veřejnosti ze své činnosti zodpovídat politikové, stejnou měrou to platí o novinářích. Doufejme, že vznikne systematičtější metakritika práce českých médií, třeba tak, jak je to zvykem v médiích britských.