S dalšími náklady na rekrutování, výcvik a výstroj přijde jeden voják asi na 50 000 dolarů. Americká armáda oficiálně odhaduje, že každé navýšení počtů vojáků o 10 000 stojí ročně 1,2 miliardy dolarů navíc.

Americký vojenský rozpočet letos dosahuje hranice 395,2 miliard dolarů plus dodatečné válečné výdaje ve výši 74.7 miliard dolarů. Abychom pochopili, o jaké částce se vlastně bavíme, roční rozpočet amerického ministerstva obrany (bez aktuálních výdajů na válku v Iráku) je třikrát větší, než součet vojenských rozpočtů Ruska, Číny, Iráku (před americkou invazí a okupací), Iránu, Severní Koreje, Libye, Kuby, Súdánu a Sýrie.

Představuje rovněž 48% celkového federálního rozpočtu. Americké federální výdaje na vzdělávání dosahují pouze 61.4 miliard dolarů -- je ironické, že pokud by se v USA neutrácely horentní sumy na armádu a vedení nejrůznějších válečných konfliktů, pak by tedy přesně ty ekonomické výhody, na které se nechávají lákat rekruti, mohla obdržet naprosto celá americká populace. Potřebujeme zdroje na bydlení, vzdělání a zdravotní péči -- ne vedení válek.

Když se stát rozhodne vést válku a všechny formy nepřímých symbolických protestních akcí selhaly v pokusu přimět politiky zastavit svou imperialistickou agresi, jedinou zůstávající možností je přímá akce pracující třídy. Jednou variantou je generální stávka pracujících, která může zasáhnout produkci a uvolňování militaristického kapitálu, což jsou nutné materiální předpoklady pro válečnou mašinérii. Druhou je zbavit armádu jejích pracovních sil, které potřebuje, aby vybojovala válku. Heslo z období protestů proti válce ve Vietnamu o tom přímo hovoří: "Co kdyby začali válku a nikdo pro ně nebojoval?" Americká armáda se drtivou většinou rekrutuje z řad pracující třídy a přesvědčit naši třídu jako celek odmítnout pracovat za krvavé peníze může být naší největší šancí jak zastavit válku v Iráku a omezit americké imperiální ambice pro budoucí desetiletí.

Kanónenfurt a jeho třídní charakter

V roce 1999 studie Pentagonu uvedla, že armáda se rekrutuje z řad nižší střední a chudé vrstvy a že socioekonomický status rekrutů je mírně pod úrovní průměrného obyvatelstva. Aby zmanipulovali segment pracující třídy ke vstupu do "dobrovolné armády", vojákům je nabízeno množství sociálních výhod, které jsou v jiných zemích naprosto běžnou záležitostí.

Vzdělání, zvýšení kvalifikace, zdravotní péče, podpora bydlení, pravidelný příjem -- všechno, co si v jiných zemích pracující třída vybojovala v procesu třídního boje, to všechno v USA neexistuje a je používáno jako forma ekonomického verbování. "Verbování chudých" se zaměřuje na ekonomicky nejzranitelnější sektory americké společnosti a na nadprůměrně vykořisťované komunity, hlavně mladé barevné lidi.

Armádní náhončí se zaměřují na pracující lidi z černošské, latinské, indiánské, arabské, asijské a pacifické komunity. Je to prosté, ozbrojené síly se disproporčně zaměřují na barevné lidi, a ti disproporčně umírají ve válkách. Během operace Pouštní bouře více než 50% jednotek nasazených na frontě se skládalo z lidí z latinskoamerické komunity. Zatímco černoši tvoří asi 12.7% obyvatelstva, čítají 22% zrekrutovaných.

Nejvíce udeří do očí patrně počet zrekrutovaných černých žen: více než 35%, což naznačuje, že verbíři se selektivně zaměřují na černé ženy, ale že ty rovněž déle slouží. V armádě počet sloužících černých žen je celých 50%, dokonce více, než bílých žen, kterých je pouze 38%.

Americká armáda neomezuje verbování na vlastní občany. V ozbrojených silách slouží 35 000 lidí bez amerického občanství, z nichž má nyní 15 000 šanci na naturalizaci podle exekutivního příkazu prezidenta Bushe.

Chcete se stát šprtem na armádních studiích?

Bushův zákon No Child Left Behind Act (NCLBA) vedl k ještě intenzivnějšímu armádnímu verbování na středních a vysokých školách. Před zákonem celá třetina středních škol zásadně odmítala požadavky verbířů na jména studentů nebo přístup do kampusů.

Podle NCLBA mohou školy ztratit přístup k federálním financím, pokud odmítnou verbířům sdělit informace o studentech. Většina škol tedy nyní předává jména, adresy a telefonní čísla studentů armádním verbířům a dovoluje jim neomezený přístup do kampusů. NCLBA otevřela verbířům dveře více než 22 000 škol. Pomocí Deferred Enlistment Program se studenti mohou zapsat do armády dokonce ještě, než skončili střední školu. Procento nových rekrutů, kteří nedokončili ani střední školu, se z maxima 98% v roce 1992 snížilo na 91% v tomto roce. Pouze 6.5% rekrutů má vysokoškolský diplom. Pro srovnání, civilistů srovnatelného věku je vysokoškolsky vzdělaných asi 46%.

Junior Reserve Office Training Corps (JRTOC -- Výcvikový sbor mladých záložních důstojníků) působí na více než 2.800 středních školách po celé zemi. Nedávno bylo dokonce povoleno založit nové pobočky. Tento program se tradičně zaměřuje na barevné komunity, zvláště latinské.

54% účastníků JRTOC jsou barevní studenti. Expanze programu JRTOC nastala po roce 1992 v souvislosti se skončením Války v Zálivu a povstáním v Los Angeles. Shelly Reese napsala pro American Demographics Magazine, že "rasové bouře v LA podtrhly nedostatek příležitostí pro teenagery v ekonomicky znevýhodněných oblastech. To vedlo generála Colina Powella k tomu, aby loboval pro rozšíření programu JRTOC".

Na středních školách dokonce existují přípravné kurzy pro teenagery k budoucímu vstupu do armády. Na některých školách se kurz JROTC stal dokonce povinným a spousta mladých mužů jej nalezla v rozvrhu. Programy JROTC dokonce začaly stát školy peníze, průměrná škola na ně v letech 1995-1996 vydala asi 50 000 dolarů. Město Atlanta na programy JROTC utratilo asi 1.5 milionu dolarů. Program je vzhledem ke své šíři a nákladnosti velice efektivní a 50% mladých mužů, kteří jej ukončí, se zapíše do armády a přímo je zařazeno na nejnižší stupnice hodnostního žebříčku.

Vojenské "Dobrodružné náklaďáky" (speciálně upravené tahače s návěsy) dnes objíždějí celou zemi a přitahují mladé lidi pomocí videoher a vzdělávacích multimediálních šou a na jejich akce přijde každý rok na 500 000 studentů. Armádní soupravy navštíví každý rok 2 000 škol, soupravy námořní pěchoty a letectva dalších 500.

Jednou z nových verbířských strategií je rekrutovat mladé lidi pomocí počítačových her. America's Army je RPG (střelba z pohledu osoby) počítačová hra, vyvinutá nákladem asi 7 milionů dolarů. Uvolněná k distribuci 4. července 2002, je zdarma ke stažení na internetu. Během prvních dvou dnů, kdy byla online, její domovská stránka zaznamenala 750 000 přístupů denně. Časopis Computer Gaming World přibalil 40 000 instalačních CD do jednoho vydání. Armádě se tato investice jistě vyplatí, protože 28% přístupů na stránky goarmy.com, pochází z odkazů stránek, kde se online hraje America's Army.

Lidské zdroje pro největší nelidskosti

Tolik oslavované sociální výhody, spojené s vojenskou službou ve smyslu rekvalifikačních kurzů, vzdělání a zdravotní péče, jsou jen dalším z mnoha velkých podvodů.

Pouze 12% mužských a 6% ženských veteránů uvedlo, že v občanských profesích využili znalosti, nabyté během služby v armádě. Veteráni si ve skutečnosti vydělávájí méně, než ti, kteří nikdy nesloužili. Průměrný veterán post-vietnamské éry si vydělal o 11-19% méně, než ti, kteří nikdy nesloužili ze srovnatelných komunity. Více než 50 000 nezaměstnaných veteránů stále čeká na nástup do některého z armádních "rekvalifikačních" kurzů. Oficiální Veteran's Administration odhaduje, že třetina všech bezdomovců jsou veteráni.

Během prvního roku služby, kdy jejich plat činí ne více než 700 dolarů měsíčně, musí veteráni zaplatit na zdravotní pojištění 1.200 dolarů. Byrokracie oddaluje armádní platby za studium veteránů na vysoké škole až o tři měsíce. Pouze 35% rekrutů se nakonec dostane nějakých vládních příspěvků na vysokoškolské vzdělání, což znamená, že dvě třetiny nikdy nestudují. Pouze 15% rekrutů získá vysokoškolský diplom. Nevládní organizace American Council přisuzuje pokles počtu černých studentů převážně armádním verbířům.

Na lékařskou péči prostřednictvím Veteran's Administration se může čekat celé měsíce. V některých státech nemohou veteráni, kteří nejsou přímo těžce zraněni, centra využívat vůbec. V roce 2002 způsobily infekce přenášené štěnicemi a jiným hmyzem odvolání ředitele a zástupce ředitele celé sítě nemocnic VA v Missouri, Kansasu a jižním Illinois. V některých případech například nebyly sklady potravin uklízeny po celý rok. V roce 2002 Bush dále snížil rozpočet Veteran's Administration o 275 milionů dolarů.

Stálé zaměstnání: nekonečné ničení

Jednou z věcí, která se často říká americkým vojákům je to, že pomáhají obnovit zemi, nicméně armáda opravdu nejsou mírové sbory. Americká armáda je přímo odpovědná za drtivou většinu škod na irácké civilní infrastruktuře z dob první Války v Zálivu z roku 1991. Úmyslné bombardování civilních zařízení systematicky zničilo infrastrukturu celého Iráku, který byl de facto de-industrializován.

Ekonomické sankce proti Iráku po Válce v Zálivu dále prohloubily problémy zničené infrastruktury. Spojení zničení infrastruktury a sankcí bylo naprosto úmyslné. Plukovník John Warden III., náměstek vrchního velitele pro strategii, doktrínu a plánování US Air Force souhlasil s tím, že jedním z cílů zničení irácké elektro-rozvodné sítě "bylo to, že jsme iráckému vedení způsobili takový problém, s nímž si nemůže poradit samo. Saddám Hussein prostě nemá na to, aby sám opravil elektrické rozvody v celé zemi... potřebuje pomoc... a pak může někdo říci: Saddáme, když budeš souhlasit s tím a tím, pak dovolíme našim lidem, aby vstoupili do země a opravili rozvodné sítě. To nám poskytuje možnost dlouhodobého tlaku".

Irácká vláda a americká armáda financovaly rekonstrukci asi 40 nemocnic. Rozpočet iráckého ministerstva zdravotnictví na příští rok je asi 1 miliarda dolarů a dalších 793 milionů dolarů přijde od USA nebo dalších zemí ve formě darů. Irácké nemocnice byly kdysi pýchou celého Středního Východu. Bohatí posílali letecky své příbuzné do iráckých nemocnic na všechny možné zákroky, od transplantací srdce až po plastickou chirurgii a iráčtí specialisté cestovali po celém světě a přednášeli na mezinárodních konferencích o svých výzkumech.

Cílené bombardování elektrické rozvodné sítě a vodohospodářských zařízení v Iráku v roce 1991 způsobilo epidemii gastroenteritidy, cholery a tyfu, což vedlo ke smrti asi 100 000 civilistů a zdvojnásobení dětské úmrtnosti. Za režimu ekonomických sankcí pokračoval úpadek lékařské péče a Hussain navíc zakázal dovoz jakýchkoli léků, produkovaných americkými společnostmi a jejich pobočkami, dokonce i těch, které byly dostupné. Irák má jednu z nejvyšších dětských úmrtností na světě, která se z 4% v roce 1989 vyšplhala na 10,8% v roce 2004. Bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albright poté, co byla dotázána na to, jestli smrt půl milionu iráckých dětí je menší zlo, než odstranění ekonomických sankcí, odpověděla: "Je to velice tvrdá volba, ale myslím, že to za to stálo".

V 80. letech byla vzdělávací soustava v Iráku v podmínkách Středního Východu jedna z nejlepších, ale investice v průměrné výši 620 dolarů na studenta v letech 1988/1989 upadly na 47 dolarů na konci 90. let. Sankce zasáhly ekonomiku tvrdě a školy pociťovaly nedostatek základních potřeb, jako křídy a tabulí a chudoba mnoha dětem vzdělání naprosto znepřístupnila. Až do loňského roku bylo na rekonstrukci budov zničených v první válce z roku 1991 vydáno jen velmi málo, což znamená, že se nedostávalo prostor. Během poslední války a po jejím skončení bylo ve středním a jižním Iráku více než 3 000 škol vyrabováno, zničeno a vypáleno -- a 60 škol v Bagdádu bylo poškozeno bombardováním.

Flexibilzace průmyslu na smrt

Většina 90. let minulého století se nesla v duchu zásadní restrukturalizace trhu práce pomocí uzavírání provozů, propuštění a zmenšování pracovní síly, což umožnila stále efektivnější automatizace stejně jako zrychlování tempa, taylorizace a "produkce na objednávku" stejně jako zlepšené komunikační a distribuční sítě. Přesně tato filozofie byla uplatněna na americkou armádu. Menší, flexibilnější a mobilnější armáda, prosazovaná ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem, ukazuje, že ministr přemýšlí stejně jako manažeři největších korporací. Mnoho manažerů pochopilo, že zredukování objemu práce činí ze zbylé práce, zvláště pak kvalifikované, velice důležitý faktor. Dále, že pouze jedno přerušení globální "produkce na objednávku" může se skřípěním brzd zastavit celý globální průmysl. Méně robustní a křehčí výrobní proces je mnohem zranitelnější pomocí přerušení práce.

Dnes je zhruba 1 z 200 občanů USA v armádě -- což je nejmenší procento za poslední století. Počet vojáků se od pádu Berlínské zdi v roce 1989 snížil o 40%. K tomuto snížení přispěla i překvapivá vlna odchodů z armády po operaci Pouštní bouře. V současné době je ve službě aktivních 499 000 vojáků, podporovaných 700 000 příslušníky Národní gardy a rezervisty. To je o třetinu méně, než když USA vybojovaly Válku v Zálivu v roce 1991.

USA disponují jednotkami ve 156 zemích a v 63 z nich se nacházejí vojenské základny. Podle ministerstva obrany je "americká armáda nasazena na více lokacích, než po celou předchozí historii". Více než 130 000 vojáků se nachází v Afghánistánu, 3 000 v Bosně, 37 000 v Jižní Koreji, 56 000 v Německu. Více než polovina amerických jednotek umístěných permanentně v zahraničí je v Německu a Jižní Koreji. Pro srovnání, během Války v Zálivu v roce 1991 USA v oblasti nasadily více než 500 000 vojáků, zatímco koaliční síly asi 160 000, tj. 24%.

USA již začaly přesouvat zdroje. Jedna z brigád byla například permanentně odsunuta z Jižní Koreje a vysílá všech svých 3.600 vojáků do Iráku. Tento krok oslabí americké síly v Koreji o téměř 10%, což je největší posun za posledních několik desítek let a dokonce jsou stahovány jednotky od hranic se Severní Koreou, jednou z obávaných zemí "Osy zla", která otevřeně demonstrovala, že disponuje jadernými zbraněmi hromadného ničení. Existuje přirozeně limit, nad nějž USA již nebudou moci přesouvat své síly.

Podle Rozpočtového oddělení Kongresu "USA během minulých 50 let mohutně investovaly do základní infrastruktury svých v zámoří umístěných jednotek a jakékoli přesouvání sil -- ať již v rámci zámořských nasazení nebo mezi USA -- si vyžádá výrazné výdaje na poskytnutí této infrastruktury na jiném místě".

Od 11. září je povoláváno stále více členů Národní gardy a rezervistů na období nejméně jednoho roku. V létě 2004 jich bylo zmobilizováno 15 000 a 43 000 jich je již nasazeno. Povolávání gardy a rezervistů stouplo o 300-400%. Tento rok bude v Iráku garda nebo rezervy tvořit přes 40% jednotek.

Outsourcovat a privatizovat

Bývalý správce Iráku Paul Bremer se svoji soukromou ochrankou, složenou ze žoldnéřů

Druhým největším kontingentem v Iráku po armádě USA nejsou jednotky Velké Británie, ale spíše 20 -- 30 000 žoldáků, nasazených nejrůznějšími bezpečnostními firmami -- jejich přesný počet je neznámý. Jejich ztráty mohou být vysoké, ale zprávy se o nich podávají jen zřídka kvůli dohodám o mlčenlivosti -- ale za období pouhých osmi dnů v letošním dubnu bylo zabito více než 80 žoldnéřů. Stojí žold za to? Záleží na tom, kdo jste. Někteří zahraniční žoldáci dostávají až 1.500 dolarů denně, zatímco Iráčan si může vydělat asi 150 dolarů měsíčně. Bývalí členové britských komand SAS dostávají asi 10 000 dolarů měsíčně, zatímco 700 nepálských Gurkhů, najatých britskou firmou AmorGroup, si vydělává asi desetinu toho, co bílí žoldáci. Americký voják nebo nižší poddůstojník si v Iráku vydělá měsíčně asi 1 000 dolarů, což je zhruba stejně jako nepálský žoldák.

USA přinutily iráckou dočasnou vládu, aby žoldákům s americkým občanstvím zaručila stejnou imunitu před iráckým právem, jaké se dostává americkým jednotkám -- ale žoldáci přitom nejsou vůbec odpovědní americké vojenské jurisdikci. Oficiálně "americká vláda nepřijímá jakoukoli odpovědnost za profesionalitu nebo disciplínu osob nebo společností, jejichž jména se nacházejí na seznamu" soukromých žoldnéřských firem. Otázka imunity je zvláště problematická v souvislosti s tím, že dva z obviněných mučitelů z vězení Abu Ghraib jsou američtí zaměstnanci žoldácké společnosti CACI International.

Největší žoldáckou firmou je jihoafricko/britská Erinys. Dostala smlouvu na ochranu ropných polí a ropovodů. Ahmad Šalabí, bývalá favorizovaná loutka amerického ministerstva obrany, zabezpečil Erinysu smlouvu na 100 milionů dolarů za vycvičení 14 000 iráckých vojáků, pocházejících většinou ze Šalabího vlastních milic Iráckého národního kongresu.

V Iráku je zaměstnáno asi 1.500 jihoafrických žoldáků. Subdodavatel Erinys, firma SAS Internatonal, byla veřejně odhalena jako zaměstnavatel vojáků, kteří byli součástí jihoafrických tajných služeb z dob apartheidu. Týkalo se to i člena Koevoetu, jihoafrické paramilitární jednotky, nasazené v Namibii, který terorizoval černošské aktivisty v 80. letech, stejně jako bývalého seržanta pretorijské policie, který byl členem eskader smrti zvaných Vlakplaas a podílel se na pumovém útoku na vládního představitele, vraždách 15 černošských aktivistů a pumových útocích na domy asi 50 dalších.

Žoldáci se ocitají ve víru událostí. Americká firma Blackwater byla zaměstnavatelem těch amerických "obchodníků", jejichž těla byla znetvořena a pověšena z mostu, což odstartovalo mohutnou ofenzívu amerických sil ve Falúdži. Na dobývání města se rovněž podílel Blackwater. Výsledkem bylo to, že bezpečnost ve městě byla předána do rukou iráckým jednotkám, kterým velí bývalí představitelé strany Baas. Společnost rovněž nasadila 60 bývalých důstojníků Pinochetovy chilské armády a stejně jako TitanCorp, nasadila asi 750 srbských žoldáků, majících zkušenosti z Bosny. Mezi jiným společnost získala 21 milionový kontrakt na osobní ochranku šéfa dočasné koaliční správy Paula Bremera.

Možným outsourcingovým řešením armádního problému nedostatku lidských zdrojů by mohly být Irácké občanské obranné síly (ICDC) v počtu asi 21 000 mužů -- pokud by ovšem něco dělaly a nedezertovaly tak často. Během povstání Sadrových milicí a "Mahdího armády" se objevily zprávy o tom, jak jednotky ICDC dezertovaly, zaváděly americké vojáky do palebných léček a samy pálily na americké síly. V dubnu celá polovina irácké armády, paramilitárních jednotek a policie dezertovala nebo opustila své pozice.

Chování ICDC není překvapivé ve světle toho, jak se irácká armáda chovala za Saddáma. Byla jednou z nejméně loajálních, nejvíce dezertujících, sbratřujících se, bouřících a povstaleckých ozbrojených sil všech dob.

Když začala americká invaze, 40% branců nenastoupilo a ještě více jich dezertovalo v průběhu bojů. Během irácko-iránské války musela irácká armáda jednou zahájit dělostřeleckou palbu na vlastní jednotky, aby je donutila útočit. Mnoho prvosledových jednotek se raději vzdalo Iránu, než aby bojovalo, což je důvodem skutečnosti, že na konci války Irán držel celých 75 000 iráckých zajatců, desetkrát více, než bylo zajatců iránských. Po první Válce v Zálivu USA podobný počet 71.204 iráckých zajatců předaly Saúdské Arábii.

V letech 1991-1994 dezertovalo 13 000 iráckých vojáků. Na druhou stranu je podivné, že během americké invaze a okupace Iráku v roce 2003 se vzdalo pouhých 7 000 vojáků -- a zbytek dezertoval nebo přešel do podzemí. Možná si dovedli představit, co by je čekalo v Abu Ghraib, ale spíše si vzpomněli na masové vraždění ze vzduchu iráckých jednotek, které v roce 1991 utíkaly z fronty, tisíce lidí byly zaživa pohřbeny v zákopech nebo zmasakrovány bombardéry na známé "dálnici smrti" z Kuvajtu do Bagdádu. To jim asi poskytlo odvahu se tentokrát Američanům nevzdat.

Pokud by americká armáda následovala iráckého příkladu, nedošlo by k žádné válce. Když si vzpomeneme na vlnu odchodu z armády po první Válce v Zálivu a současné potíže s nastupováním služby, někteří američtí vojáci tak činí již dnes -- samozřejmě v mnohem méně dramatickém měřítku.

Podobné problémy sužují Afghánskou národní armádu (ANA) pod velením Karzáího vlády, z níž dezertovaly již 3 000 vojáky, což znamená, že ANA zbylo pouhých 7 000 mužů, aby bojovalo s povstaleckým Talibanem. Další mudžahedínské milice, náležející Severní Alianci, jako Dóstumova a Gulbuddínova, se již ukázaly jako neloajální ke Karzáího vládě.

Nové irácké policejní síly mají asi 70 000 příslušníků. Dále slouží asi 21 000 pohraničníků a dalších 92 000 Iráčanů stráží důležitou infrastrukturu a vládní budovy v řadách bezpečnostních složek příslušných institucí. Jedná se o jedno z nejnebezpečnějších povolání v Iráku. Mzda 300-500 dolarů měsíčně, která se rovná mzdě úředníků a učitelů, je ale stále silný motivační faktor vzhledem k panující 45% nezaměstnanosti.

Největší výzvou budoucí irácké armádě je začlenění stávajících milic. Armáda má v této chvíli jádro 1.700 důstojníků, ale stále se vůbec neví, zdali se podaří začlenit milice. Do armády, k pohraničníkům a k policii bylo nadekretováno asi 100 000 členů nejrůznějších jednotek, kteří jsou lákáni nabídkou veteránského statusu s nejrůznějšími sociálními výhodami včetně penze.

Základem milicí je asi 75 000 kurdských pešmergů pod kontrolou dvou hlavních kurdských politických stran PUK a KDP. Kurdové byli tradičně nejsilnějšími americkými spojenci, ale to se může snadno změnit. Na začátku května 2004 bolševická Strana kurdských pracujících (PKK), nyní působící pod novým jménem jako Lidový kongres Kurdistánu, deklarovala konec pětiletého příměří s tureckou armádou a zahájila sérii útoků, na které turecká armáda odpověděla ve stejném duchu. V prozatímní vládě nezastává žádný Kurd žádný důležitější úřad a kurdské politické strany se cítí odstrčeny. KDP a PUK pohrozily, že se stáhnou z prozatímní vlády, pokud nebude garantována kurdská autonomie. Nové kurdské povstání by znamenalo bojovou zónu, rozprostírající se kromě Iráku v Turecku, Sýrii, Iránu, Arménii a Ázerbajdžánu.

Zbytek milicí je kontrolován Alláwího Iráckou národní dohodou, Šalabího Iráckým národním kongresem, šiítskou stranou Dawa, Iráckou islámskou stranou, Iráckým Hizballáhem, Iráckou Komunistickou stranou a Nejvyšší radou islámské revoluce v Iráku. Tzv. Badrovy brigády, kontrolované Nejvyšší radou, čítají asi 15 000 bojovníků a dosud spolupracovaly, i když mnoho z nich sympatizovalo s povstáním al-Sadrových jednotek a tzv. Mahdího armády a z jejich řad padlo více než 800 lidí a počet mrtvých přibývá.

Dalšími americkými spojenci v Iráku je 24 000 vojáků z armád dalších národních států, kterým jejich role v Iráku začíná být stále nepohodlnější. Byli to právě američtí spojenci, na které dopadla plná tíha povstání Mahdího brigád. Británie má v Iráku více než 10 000 vojáků, Polsko a Ukrajina dohromady nasadily 4 000 vojáků. Nejvýznamnějším krokem bylo stažení 1.300 španělských vojáků. Požadavek OSN, aby se do iráckých operací zapojilo NATO, dolehl ke hluchým uším. Zajistí nový mandát OSN větší počet mírových jednotek?

Rostoucí cena krve, směňované za ropu

Navzdory tomu, že prezident Bush více než před rokem oznámil konec hlavních bojových operací, smrt si stále chodí pro vojáky okupačních sil. Od počátku války v Iráku padlo již 1 000 koaličních vojáků, včetně 880 amerických. Pro americké ozbrojené síly to znamená více než celkový počet padlých za první tři roky vietnamské války. Nejméně 30 amerických vojáků oficiálně spáchalo sebevraždu. Podle Pentagonu bylo dalších 5 013 amerických vojáků zraněno. Vojáci jsou evakuováni s vážnými zraněními včetně "nebojového spuštění zbraně", "sebezmrzačování", těhotenství, psychických zhroucení a nehod. Padl také nezjištěný počet žoldáků, stejně jako neznámý počet iráckých vojáků. Počet zabitých iráckých civilistů se odhaduje na číslo mezi 9.436 až 11.317.

Čtyři divize -- polovina aktivních armádních sil -- se nacházejí v pohotovosti kvůli službě v Iráku. Očekává se, že v pohotovosti zůstanou po dalších šest měsíců. Nároky služby v Iráku po ukončení invaze "dotlačily pozemní síly USA na pokraj zhroucení". Třetina celkové armádní síly je vynucena na zajištění okupace Iráku, Armádní válečná vysoká škola volá po "zásadním přehodnocení", což znamená zvýšení počtu vojáků v aktivní službě.

Součástí snahy jak zvýšit počet sloužících vojáků je i vysoce nenáviděná politika "stop-odchod", která zabraňuje členům ozbrojených sil vystoupit z armády nebo odejít do důchodu. Na konci května 2004 byla doba služby prodloužena více než 44 000 vojákům. Většina v současné době zablokovaných vojáků je v Iráku nasazena asi tři měsíce.

Americká vláda vidí, že je obtížné udržet si současné vojáky a zverbovat ty budoucí a také je jí jasné, že armáda potřebuje zvětšit. Může se proto vrátit k jedné z primitivnějších forem vykořisťování práce: otroctví. Počká asi po letošních volbách, ale politici možná dojdou k závěru, že je nezbytné znovu zavést nucenou službu v armádě: povinné odvody.

"Pokud nebudou takzvané armádní krátké služební tůry na horké půdě Iráku a Afghánistánu udržitelné na základě počtu dostupných jednotek -- právě teď se americká armáda snaží stíhat práci 14 divizí s 10 aktivními divizemi, které nejsou na plných stavech -- nastane masový exodus ze Zelené mašinérie a nevyhnutelný návrat povinné vojenské služby". -- Plukovník David H. Hackworth z organizace Soldiers for Truth

Berte tuhle práci a držte se jí jak klíště

Můžeme očekávat reakce ze strany vlády, jak bude pokračovat úpadek bojové morálky, který se bude prohlubovat se zvyšujícím se počtem "stop-příkazů" a také vojáků, dezertujících ze služby při jakékoli příležitosti. Průzkum oficiálního armádního časopisu Stars and Stripes z října 2003 odhalil, že třetina vojáků válce v Iráku nepřikládá "žádný nebo "téměř žádný" smysl.

Kromě toho téměř polovina současných vojáků plánuje, že po skončení smlouvy do armády již nikdy nevkročí. Zpráva New York Times uvedla, že poprvé za poslední tři roky armáda, námořnictvo a letecké rezervy nebyly schopny splnit předepsané verbovací limity. Podle Thomase Whitea, penzionovaného generála a bývalého vysokého vládního činitele "nám hrozí vážné nebezpečí zhroucení lidského kapitálu v armádě. Jakmile k tomu dojde, trvá velice dlouhou dobu jej znovu vybudovat. Po Vietnamu nám to trvalo 20 let".

"Hlasování nohama nesymbolizuje něco, co přijde, to něco už přišlo. Několik z mých nejlepších přátel a důvěrníků tady v Campbellu jsou důstojníci velící na úrovni roty a ti se nemohou dočkat, až jim vyprší smlouva. Nehodlají zůstat v armádě ani o den déle. Jeden z nich strávil 9 měsíců v Afghánistánu a pak 7 měsíců v Iráku. Právě převzal velení roty a za několik měsíců se vrací na další rok do Iráku. Tři a půl roku v armádě a po většinu doby na Středním Východě. Nemá pražádné úmysly zůstat v armádě ani vteřinu po vypršení smlouvy".

Zatímco mnoho vojáků bude "hlasovat nohama" a odmítne další službu po skončení současné smlouvy, několik málo se již přihlásilo jako odpírači, což znamená, že odmítli jakýmkoli způsobem pokračovat v bojové službě. Odpírání vojenské služby dosáhlo vrcholu za Vietnamské války, kde odpíračů bylo asi 200 000. Za první Války v Zálivu jich bylo asi 111, ale armáda skoncovala s touto možností a 2.500 jich nakonec uvěznila. Aby se mohl přihlásit jako odpírač, musel mít dříve žadatel "pevné, stálé a upřímné námitky vůči válce v jakékoli formě nebo k nošení zbraní", odvozující se z hluboce zakořeněných morálních, etických nebo náboženských důvodů. Počet volání na armádní hotline, poskytující informace o tomto tématu, dnes činí asi 3 000 měsíčně.

Někteří nebudou ochotni čekat na vypršení své současné smlouvy a nebudou se ochotni zaregistrovat jako odpírači. Jejich volbou se stává vězení nebo dezerce. Poté, co se více než 30 dní zdrží s nástupem po skončení dovolenky, jsou vojáci kvalifikováni jako dezertéři. Za Vietnamské války asi 100 000 Američanů odešlo do emigrace, aby se vyhnuli vojenské službě -- většinou do Kanady a New York Times odhaduje, že 25 000 odpíračů vojenské služby se nikdy nevrátilo do USA.

Podle oficiální armádní tiskové služby v roce 2002 dezertovalo 3.800 vojáků a z nich bylo 3.255 dostiženo vojenskou policií. Obvykle byli degradováni a na krátkou dobu uvězněni. V současné době existují vysoce známé a konfliktní případy dezertérů jako Jeremy Hizmana nebo Brandona Houghese, kteří v Kanadě požádali o status uprchlíka a politický azyl --je ovšem velice pravděpodobné, že jejich žádosti budou zamítnuty, což znamená deportaci do USA. Dnes je rovněž mnohem složitější se dokonce i legálně vystěhovat do Kanady, než to bylo za Vietnamské války. Americká armáda kromě toho všechny, kteří odešli do emigrace pokládá za uprchlé zločince a jakýkoli návrat do USA velice pravděpodobně vyústí ve vězení za dezerci.

Rozbít definici "lidských zdrojů"

Všechny výše zmíněné statistiky mají tendenci redukovat lidské bytosti na pouhá čísla. Pro lidi jako je generál White, kterého jsme citovali, je práce vojáků komoditou jako cokoli jiného a vojáci se stávají nerozlišitelní od jiného válečného materiálu -- lidské bytosti jsou redukovány na jednu z forem kapitálu. Práce se naprosto odcizuje, naše lidství, etika a svědomí se octly v aukční síni. Existuje tendence většiny lidí prostě jít s proudem, sklonit se před nátlakem, přijmout autoritu. Některým se zdá zrádcovské jít proti espirit de corps, porušit služební smlouvu, porušit zákon. Dokud se bude stát a kapitalismus snažit zredukovat lidi na automaty prostřednictvím odcizení naší práce, což je jedna z věcí, kterou jsem si uvědomil během hovorů s vojáky, znamená to ale, že pod uniformami se stále skrývají zbytky lidství. Některé jeho části chtějí odmítnout autoritu a znovu si přisvojit vlastní život. Zatímco politici, korporace a armáda mohou o vojácích přemýšlet pouze jako o vzájemně zaměnitelných součástkách válečné mašinérie, my bychom neměli činit stejnou chybu. Jsou to stále lidské bytosti, my s nimi stále můžeme hovořit a tím... můžeme nabýt schopnosti je osvobodit od války.

Můžeme se obracet na mladé, kteří se cítí tlačeni ke vstupu do armády a ukázat jim, že jsou jiné cesty, kterými se mohou vydat, že některé zaměstnání prostě za to nestojí. Armáda začala verbovat na školách, takže tam musíme začít být také aktivní. V zákone No Child Left Behind existuje možnost, jak studenti a jejich rodiče zabrání vydání informací verbířům, postačí napsat dopis řediteli školy. Rozdávat studentům a rodičům vzorový dopis může posloužit jako skvělý způsob, jak zavést hovor, věnovaný opozici vůči válce a militarismu.

Někteří protiverbovací aktivisté se rovněž dostali do škol tím, že požadovali stejná práva, jako mají armádní verbíři a ve školách dělali prezentace na téma jiných možností vzdělání a rekvalifikace a odhalovali, jaký podvod je verbování do armády. Můžeme reálně spolupracovat se studentskými aktivisty, dosáhnout odstranění JROTC z osnov a podnikat akce proti vojenským propagačním náklaďákům. Na školách mohou být uspořádána fóra, kde lidé mohou hovořit proti vstupování do armád a veteráni mohou lidi seznámit s tím, jak skutečně vypadá vojenská služba a hrůzy války.

Tím, že se dostaneme mezi mladé lidi, můžeme přispět k vybudování antimilitaristické kultury. Americký krok pryč od povinné vojenské služby po Vietnamské válce byl do jisté míry způsobem tím, jak hluboce v USA zakořenil antimilitarismus. Dlouhá řada mohutných protiválečných protestů z loňského roku rovněž svědčí o tom, že antimilitarismus je stále pevně uchycen ve společnosti. Jako antimilitaristická byla stereotypně chápána pouze subkultura hippies, ale antimilitarismus může být nalezen v mnoha dalších subkulturách a právě takové pocity musíme povzbuzovat, přesně tak jako protirasističtí aktivisté povzbuzují pocity sounáležitosti ve svých komunitách pomocí hudby, grafitti, tiskovin, diskusí, shromáždění atd.

Dostat se k potenciálním rekrutům ještě předtím, než narukují, je nejlepší cesta, jak zbavit armádu čerstvé krve. Svým kolegům v práci musíme vysvětlit, že vstoupit do armády je ta nejhorší možnost, jak sehnat práci a cokoli, co armáda nabízí, nestojí za zabíjení a umírání.

Loňské protesty, které se pokoušely "zastavit válku ještě předtím, než začne", byly bezprecedentní -- ale přesto se jim nepodařilo zastavit válku. Nyní je v USA potřeba kvalitativní skok v protiválečných aktivitách. Namísto toho, abychom hovořili směrem k politikům, musíme hovořit k lidem, kteří nám budou mnohem pravděpodobněji naslouchat -- což znamená ke zbytku pracující třídy se sdělením, které promlouvá k naší ekonomické situaci a lidským potřebám. Žádnou válku kromě té třídní!

Zničením lidského kapitálu v armádě a tím, že zbavíme kapitalistický stát pracovní síly, kterou potřebuje, aby válečnou mašinérii udržel v chodu, můžeme značně omezit schopnost vládnoucí třídy USA vést útočné války. Můžeme zastavit americkou agresi nejen dnes, ale i pro celé příští generace. USA možná dosáhly vrcholu své imperiální moci. Válka v Iráku ukazuje, že impérium možná přecenilo své síly. Pokud můžeme zlomit vůli vojáků bojovat pro americké impérium, může válka v Iráku být poslední takovou válkou, jakou impérium vede. Boj proti imperialistické válce stojí za to.

Stephen Arthur je anarchista, člen NEFAC Baltimore a v současné době jeho sestra slouží v Iráku jako členka Národní gardy armády USA.

Přečetli jsme za vás na serveru FSA