30. 10. 2003
Ve Washingtonu se ve velkých počtech protestovalo proti okupaci IrákuZhruba měsíc po velkých protestech v Evropě se v sobotu 25.10. do ulic houfně vydali i nespokojení Američané. Byli jich desetitisíce a jejich počet výrazně přesáhl původní očekávání organizátorů: policejní odhad zní 40 000 -- 50 000 demonstrantů, organizátoři mluví o 100 000, pravdu je třeba jako obvykle hledat někde uprostřed.
|
Akci společně uspořádaly dvě velké aktivistické koalice - International A.N.S.W.E.R. (Act Now to Stop War and End Racism) a United for Peace and Justice. Obě koalice pod sebou zastřešují stovky nejrůznějších větších či menších organizací a podle toho vypadala i sobotní demonstrace -- byla nesmírně pestrá. Řečnili politikové i kněží, zástupci amerických Židů i Palestinců, Muslimů i Křesťanů, slovo dostali středoškolští i vysokoškolští studenti, mluvili bílí, černí, Arabové i Hispánci. Stejně pestré bylo i publikum, od středoškoláků přes mladé rodiče s kočárky až po zarostlé padesátníky upomínající svým image na uvolněná léta šedesátá; sjelo se celé východní pobřeží, od Floridy až po Maine, a na transparentech jste mohli najít kromě angličtiny i španělštinu, hebrejštinu, korejštinu nebo arabštinu. Právě v pestrosti byla síla -- takový amerikanizovaný Kolumbijec vidí samozřejmě okupaci Iráku v jiném světle ("okupace mé země stojí tuto zemi 2,3 mld dolarů ročně, mé krajany to stojí lidské životy") než třeba matka amerického vojáka nebo politik pošilhávající po každém posluchači jako po potenciálním voliči. Otvírala se tak široká škála perspektiv a bylo o čem přemýšlet. Přes všechnu pestrost a přes různost perspektiv byla ale shoda mezi demonstranty vposledku pozoruhodná: ta základní hranice, které dnes v politice čelíme, vůbec není mezi hodným Bushem a zlým Sadámem /jak by napovídala "osa zla" vytyčená americkým establishmentem/, nýbrž mezi reálnými potřebami obyčejných lidí -- práce, vzdělání, slušná zdravotní péče, čisté životní prostředí - a stále více separovaným světem vysoké politiky. Bylo to vidět na velké většině transparentů (PENÍZE NA PRÁCI A VZDĚLÁNÍ, NE NA VÁLKU A OKUPACI; MY LIDÉ JSME PROTI DUCHU ZLA VE VYSOKÉ POLITICE atd. atd.), bylo to slyšet takřka z každé řeči z pódia, nejsilněji snad ve chvíli, kdy zástupce jedné židovské komunity vyjadřoval solidaritu s iráckým obyvatelstvem... stejně jako s tím palestinským. A k témuž, byť z jiné strany, směřoval i reverend Thomas, když prohlásil, že "je třeba znovu promyslet, v čem je podstata OSY ZLA, a zcela vážně se zeptat, jestli existuje skutečně jen tam kdesi daleko na Východě a jestli náhodou nekončí za našimi zády na Pennsylvania Avenue, v Bílém domě". Tou osou, která vede ke zlu, je propast mezi řadovým člověkem a tzv. elitní politikou, pokud hájí zájmy megainstitucí a nikoli lidí. Ta propast se za Bushovy vlády v USA výrazně zvětšila -- o práci přišlo na 3 milióny lidí, 45 miliónů dnes nemá základní zdravotní pojištění, země se stále více zadlužuje. Na válku v Iráku se však peníze našly a amerického daňového poplatníka to bude stát minimálně 167 mld. dolarů. Pro srovnání -- bylo by za to zdravotní pojištění pro oněch 45 miliónů lidí na 2 roky, nebo 4-leté školní stipendium pro 4 milióny studentů, či 2 milióny jednotek pro nízkorozpočtové bydlení. A je to 20x víc, než dává americká federální vláda na ochranu životního prostředí. Propastným rozdílům mezi zájmem obyčejného Američana a jeho vlády odpovídala i ZEĎ bezepečnostních složek, jež je v sobotu dělila. Washington byl hyperchráněný. Kordóny policistů, řada z nich na koních. Ostraha samozřejmě nejpečlivější kolem Bílého domu, a to až do té míry, že průvod demonstrantů k němu nebyl vůbec vpuštěn. Optal jsem se jednoho postaršího Američana, jestli je tu tato praxe normální; z odpovědi, i když byla pronesena vlídně a s typickým americkým úsměvem, mě trochu zamrazilo: "Samozřejmě, že to není normální... Ale co čekáte? Tahle vláda je postavena na strachu. Straší lidi, aby pak mohla jít do války. A sama je vystrašená -- bojí se i vlastních lidí." Ta propast byla v sobotu cítit na každém kroku... Je tu jeden prostředník, který by mohl a v normálně fungující demokracii měl na tuto propast poukazovat -- MÉDIA. Bohužel, dnešní americká masmédia, zejména ta nejsledovanější, jsou tu hlavně od toho, aby tu propast zastíraly, nebo aspoň retušovaly. Sobotní večerní zprávy stanice ABC: zpráva č.1 -- záhadná smrt 21-letého mladíka, otce 3-letého dítěte (vybavte si styl televize Nova a umocněte na druhou, dostanete zhruba ladění této reportáže), zpráva č. 2 -- varování: v muslimském kalendáři začíná ramadán, výzva ke "zvýšené ostražitosti" (to skutečně není orwellovská fikce, nýbrž část dnešní americké reality), zpráva č. 3 -- demonstrace ve Washingtonu, mluví se o "tisících" účastníků, stopáž zprávy podstatně kratší než č.1, na podrobnější sestřih odpovídající rozsahu akce a pestrosti názorů čas nezbývá. Přepínám na Fox News -- v zásadě totéž, ač ne tak manipulativní... Přes všechny tyto průvodní okolnosti byla sobotní demonstrace znamením naděje. Byla nesmírně živá, hlasitá a kreativní a jasně ukázala, jak je Amerika pestrá a jak umí být svým způsobem fascinující. Pokud někdo chápe protiválečné protesty, např. ty evropské, jako protesty "proti Americe", je vlastně jen obětí rafinované kličky amerického establishmentu ztotožňujícího Bushe a jeho vládu s Amerikou. Realita je jiná a každopádně je složitější. Velká část obyvatel je zmanipulována mohutnou vládní a mediální propagandou. Zároveň jsou ale Američané stále více nespokojeni, stále silněji cítí válku v Iráku jako zbytečnost a podvod. V sobotu se jich do Washingtonu sjelo dvakrát víc, než se čekalo, a vytvořili výbornou a velmi pozitivní atmosféru. Sobotní demonstrací aktivity International A.N.S.W.E.R. a United for Peace and Justice zdaleka nekončí. Obě organizace mají slušné zázemí a jasné plány, co dělat v nejbližších měsících. Jedním z hlavních hesel demonstrace bylo KONEC OKUPACE IRÁKU. Petice požadující okamžitý konec okupace Iráku a návrat jednotek domů registruje už několik set tisíc podpisů a stále se v ní pokračuje. Na každý měsíc je plánována minimálně jedna protestní akce. Pomyslným vrcholem by měla polovina ledna, kdy si Amerika připomene 75. výročí narození M.L.Kinga. Znovu je aktuální jeho památná řeč za stažení vojsk z Vietnamu (JE ČAS PROLOMIT TICHO -- 1967) a jeho diktum "Největší obstaravatel násilí v dnešním světě -- moje vlastní vláda" se stává mottem amerického mírového hnutí. Protiválečné hnutí opět po letech splývá s bojem za skutečnou demokracii, v níž zájmy a potřeby většinového obyvatelstva něco znamenají. Klíčové tu ale nebudou pouliční protesty (ty jsou jen přípravou a prostředkem), nýbrž volby příští rok na podzim -- vlastně jediná věc, na kterou Bushův establishment stále ještě slyší. Řada Američanů to chápe jako volbu "demokracie vs. Bush"... Uvidíme, jestli protikandidát bude skutečně věrohodnou alternativou, ale kdyžtak sleduju začínající prezidentskou kampaň, jedno se zdá jisté: horší než za Bushe to být nemůže. Autor je aktivista Iniciativy proti válce, toho času pobývá ve Washingtonu. |