31. 10. 2003
Uzenáři pro zisk klamou lidi a vykrádají hovorovou češtinuBuřty, buřtíky, buřtíčky, špekáčky, opékáčky, vuřty. Jasná věc, odjakživa až do 90. let 20. století. Neviditelná léčivá ruka trhu bez přívlastků ale způsobila, že kromě masa, tuku, soli a konzervačních činidel obsahují dneska drůbeží separát, sójovou bílkovinu, laktózu nebo škrob. A trošku nám to kapitalisté přeháněli. Pokud se totiž špekáček po napíchnutí na klacek nad ohněm rozpadne a pes není ochoten ho žrát, něco není v pořádku. "Možná ten pes," řekl by uzenář. |
Uzenáři proto mají od září 2003 na základě nové vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 264/2003 Sb. povinnost vyrábět a nabízet pod tradičním názvem "špekáček" pouze zboží v určité kvalitě, to jest z masa. Nařízení se ovšem týká výrobku se spisovným názvem. Takže aby se mohly zejména v supermarketech či jinde prodávat tyto oblíbené napodobeniny za nízké ceny a v nízké kvalitě, obcházejí výrobci a prodávající uvedený předpis tím, že spotřebitele vábí na stejně vypadající výrobky, avšak pod novými názvy, a hlavně s nesrovnatelnou kvalitou. Proto ta záplava hovorové češtiny na etiketách. Sója, škrob a vůněLidé si zatím jasně neuvědomují, že podle zmíněné vyhlášky č. 264/2003 Sb. musí být špekáček minimálně ze 40 % z masa a maximální obsah tuku je 45 %. Navíc nesmí obsahovat žádný drůbeží separát -- tedy strojně oddělené maso z drůbeže. "Výrobci od sebe navzájem opisují nápady, jak úspěšně manipulovat se spotřebitelem. Pulty obchodů budou brzy zaplavené množstvím různých jakoby a pseudouzenin v mezích zákona," tvrdí František Lobovský, předseda Republikového výboru Sdružení obrany spotřebitelů České republiky. Bohužel si spotřebitelé zatím svých peněz neváží a masově nakupují obarvenou sóju s bramborovým škrobem a vůní uzenin. Zda používaná sója (je i v jogurtech) není geneticky upravená, protože je levnější, zatím nikdo nezkoumal. Je ovšem pravda, že do ČR se dováží také z USA a tamější zemědělci modifikovanou produkci běžně míchají s tradiční sklizní. Nové finty MakroZdaleka nejde jen o špekáčky. Na trhu jsou další zhruba dvě desítky výrobků, které vyhláška také chrání před nadměrným zlevňováním na úkor kvality. Jsou to: šunka, kabanos, poličan, herkules, paprikáš, vysočina, klobásy ostravská a dunajská, párky vídeňské, debrecínské či jemné, a salámy: šunkový, lahůdkový, spišský, gothajský, junior, český, turistický trvanlivý nebo lovecký. Speciálně u šunky se objevila nová fintička. V prodejnách Makro se rozhodli vybudovat povědomí o své obchodní síti. Vymysleli značku ARO, která má symbolizovat dobrý nákup. Cokoliv je takto označeno, má být kvalitní, levné, výhodné. Byla to i "ARO šunka dušená". Obsahuje ovšem jen 40 % masa a není tedy podle zákona šunkou. Velká barevná etiketa však dále láká spotřebitele názvem šunka. Pod tím je malá bílá nálepka: ARO -- nářez z kýty konzumní 40 %. Tedy konzumní ze čtyřiceti procent? Obsah čistých svalových bílkovin bez vody je pouhých osm procent... Ještě lépe je na tom "prsní šunka". Z té je sice také nářez, ale spotřebitel se to dozví na hustě malým písmem popsané etiketě na zadní straně. Původní název zůstal vpředu. Tedy stejný postup jako před lety u označení škodlivosti cigaret. Až na dně. Průzkum špekáčků
Vítězí masokombinát Klatovy. Uvádí jasně, z čeho jejich buřty jsou a kolik toho tam dávají. Jak prosté. |