Vyhaslý, plytký, neinvenční projev předvedl i v Sobotní Šponě. Poukazovat na chyby druhých je v každém případě jednodušší, než obhajovat vlastní kroky, vyznačující se nerozhodností, nedostatkem kreativity a fatálními omyly. Mnohé nasvědčuje tomu, že dobré úmysly, které zde na počátku určitě nechyběly, narazily na limity osobnostních předpokladů. Lidský jedinec si může naložit jen tolik, kolik unese. V daném případě převážily neodůvodněné ambice nad reálnými možnostmi. Bohužel už byla překročena mez, kdy nad racionalitou ještě nevítězí umíněnost, ne-li fanatismus. S ohledem na oponenty přitom v sobotu po poledni existovala šance oslovit diváky a sdělit jim srozumitelněji vlastní představy a záměry. Ukázalo se, že není co předkládat.

Hejtman Středočeského kraje Petr Bendl (ODS) se sice vyznačuje tahem na branku, ale spěje k ní tak jednoduše a přímočaře, že konkrétních zdůvodnění posbíráme cestou poskrovnu. To mu sice Špidla správně připomínal, nicméně stejně si počínal i v situacích, kdy se jasná čísla ocitla na stole. Pokud však měl konkrétně mluvit sám, byl na tom úplně stejně. Již téměř signifikantní pro jeho styl jsou totiž "argumenty" typu: "Mýlíte se." "Vycházíte z chybných předpokladů." "Odpovídá to vládní koncepci." Odmítavé holé věty, bez jakéhokoli doplnění, návaznosti. Zde ho také Bendl parádně nachytal na švestkách, když požadoval, aby imaginární koncepci, s níž operuje, předložil. Kde nic není, ani premiér nebere.

Vlastimil Balín z KSČM byl druhým oponentem, s nímž teoreticky neměl mít předseda kabinetu rovněž velkou práci. Tyto naděje posilovala viditelná Balínova nervozita a množství písemných podkladů, bez kterých se neobešel. Přesto nakonec i v tomto případě byly Špidlovy ofenzivní snahy neúčinné. Balínova kritika práce šéfa vlády a ČSSD, zahrnující mimo jiné i nespolupráci na levé straně politického spektra, vyústila v parafrázování názvu knihy Zdeňka Mlynáře větou, použitou v nadpisu tohoto příspěvku. Stačilo skutečně málo k tomu, aby zástupce komunistů příhodně popsal premiérovy neúspěchy. Třeba jen dále nerozvíjená připomínka toho, že Špidla stál u zrodu národního akčního plánu (ne)zaměstnanosti, bohatě stačila k ilustraci výsledků jeho snažení na tomto poli. Je skutečně obtížné určit, v čem spočívají hlavní příčiny premiérových věcných i prezentačních selhání. Možná je to ve slabosti jeho týmu, má-li vůbec nějaký. Možná to však tkví v jeho přehnaném sebevědomí (aroganci) a nedostatku sebereflexe. Každopádně sestupný trend je trvalý a stále patrnější.

D47: "Jedna lobbystická skupina se nahrazuje druhou."

"Premiér nemá vlastní názor, hovoří jazykem toho, s kým rozmlouval naposledy." Nikoli, to není pokračován v dosavadních úvahách, to již je vyjádření Miloslava Ransdorfa z nedělní Sedmičky. Těžko posoudit relevanci, protože je však Ransdorf Špidlovi podstatně blíž, lze, po dosavadních zkušenostech, o jeho vyjádření minimálně uvažovat. Naproti místopředsedovi KSČM usedl předseda VS OSN Jan Kavan. Vyjadřovací styl má možná ještě nudnější, než jeho stranický šéf. Obsahově však budí podstatně větší respekt, protože mu nechybí vnitřní konzistence, konkrétnost a otevřenost. Ta má samozřejmě svá omezení, ale lze je zařadit do kategorií diplomatických, nikoli infantilních či primitivních. Prokázal i jistou "statečnost," když se přihlásil k odvolání "televizní rady." Soulad dikce "odvolací podmínky," citované moderátorkou ("Neplní-li rada opakovaně, závažným způsobem...") s postupem zákonodárného sboru však interpretovat beze zbytku nedokázal. Poznamenávám, že jenom Nově stálo za to předmětnou causu do diskuse zařadit.

Jako jednu z premiérových motivací vedoucích ke zrušení kontraktu na stavbu dálnice D47 s izraelským investorem uvedl Ransdorf Špidlovu snahu negovat nekalé aktivity svého předchůdce. A to i přesto, že na nich jako I. místopředseda vlády Miloše Zemana participoval. Jakub Železný, den před tím, to trochu naivně posunul do idealistické roviny, když se domníval, že Špidlovi jde o regulérnost výběru předepsaným způsobem. Možná neví, že ani v resortu MPSV za vedení současného premiéra byla řada významných zakázek zadávána bez výběrového řízení. Jak to bude nyní, uvidíme, když sám Kavan tlumil sociálně demokratické nadšení pochybnostmi o avizovaném zkrácení výstavby právě poukazem na dlouhý čas, potřebný k průběhu výběrových řízení. Ransdorf zůstal každopádně na zemi prohlášením obsaženém v mezititulku.

V Iráku nejde o ropu

Útok na Irák se stává všedním tématem, s čímž útočníci samozřejmě kalkulovali. S hladkým postupem Američanů a Britů také rychle klesá optimismus té naivnější části protiválečně smýšlejících lidí naší planety, která doufala v hrdinný odpor iráckých jednotek a udělení lekce útočící přesile. Nejen komentátoři, ale i představitelé státu začínají stále více racionálněji reagovat na neodvratnou změnu situace v regionu. To se ukázalo i v sobotu a neděli. Špona se tématu věnovala krátce,ˇpremiér neuhnul ani o píď a zopakoval své standardní neurčité prohlášení. To mu nelze mít za zlé, protože argumentace všech hlavních aktérů je minimálně stejně neupřímná. Proč by premiér státu, jehož počet obyvatel by jen tak tak dvakrát zabydlel Bagdád, měl mít vyjadřování průzračnější a upřímnější než Bussh, Blair nebo Husajn?

Jana Bobošíková věnovala Iráku podstatně větší prostor a "šla na to od lesa." Ptala se, proč se naše vláda nenechala vyškrtnout ze seznamu spojenců uváděných USA. Odhlédneme-li od iracionality dotazu, nutno ocenit stálost postojů, jak Ransdorfa, tak i Kavana. Ten se nakonec pokusil celé téma zlehčit okřídleným konstatováním: "Válka je vůl."

V opačném světle se v Partii na Primě ukázal nový šéf našeho průmyslu Milan Urban (ČSSD). Na otázku, zda jde v Iráku o ropu nezaváhal ani sekundu, odpověděl okamžitě a bez uzardění: "Ne, jde o lidská práva." Má zřejmě ve všem jasno, protože kromě ropy jej nezaujala ani vnitropolitická situace v USA, ba ani lidská práva v jiných místech naší zeměkoule. O jeho perspektivností svědčí nejen schopnost stát na správné straně, ale i schopnost předávat osvojené si teze nenásilně imponujícím způsobem. Dalo by se říci, že se při diskusi důsledně řídí pravidlem mluvit ihned po položení otázky a neskončit dokud je mu není upřeno slovo. Zvládá to nicméně dobře a svého stranického šéfa by mohl v tomto umění vyučovat. Jeho oponent Oldřich Vojíř se k irácké ropě vůbec nevyjádřil, prostě se odpovědi vyhnul. Celkově však vzbuzoval dojem rozvážnějšího, o věcech přemýšlejícího politika.