Alexander Stich vydal v loni knihu studií Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi (nakladatelství Torst, Praha, 1996). Při té příležitosti jsem v srpnu 1996 otiskl v tehdejším deníku Svobodné slovo tento text, viz níže:

Dnes bych k tomu ještě dodal, že naprostý nezájem českých lidí, žijících v ČR, o osud svých několika desítek tisíc spoluobčanů, žijících v zahraničí, zejména v Americe, je velmi vážným příznakem, ukazujícím na patologický stav vědomí o naší, české národní totožnosti.

Jak to, že se nezamýšlíme nad charakteristickými rysy našeho národa, co tady na světě děláme, odkud jdeme a kam směřujeme, čeho chceme docílit, a jaký máme vztah k lidem, kteří z tohoto národa vyšli a žijí dnes mimo území ČR. Je skutečně dnes příslušnost k českému národu omezena teritoriálně? Co z toho, opakuji už po několikáté, vyplývá pro mladé lidi, kteří odejdou na čas do zahraničí, a pak se vrátí na malé české město, z něhož vyšli, a jsou ve svém prostředí ztraceni. To prostředí se je totiž snaží ubít k tomu, aby se vrátili k vládnoucímu, zjednodušenému stereotypu. Když se mu to nepodaří, prostředí je vyvrhne.

Má to jistě mnoho společného s postojem české národní většiny k menšinám. Tak koho dnes všechno odmítáme? Romy, homosexuály a Čechy, kteří zažili zkušenost života v jiných zemích. (JČ)

O totožnosti českého národa

V druhé polovině srpna jsem strávil pár dní s lidmi z České televize, natáčením menší reportáže o divokém a krásném severním Skotsku. Vzal jsem je na několik pěkných míst ve skotské divočině, které jsem objevil za mnoho let, co žiju v této části světa. Film se bude vysílat na ČT v pořadu Objektiv. Zajímavé je, že i ve vzdálené pustině - najeli jsme za tři dny přes tisíc kilometrů - jsme viděli asi dvě auta s českými poznávacími značkami - na jednom místě ve skotských horách jsme dokonce potkali redaktorku pražského Radiožurnálu paní Weissovou. Je potěšitelné, že Češi dnes jezdí do světa.

Skotsko poskytuje Čechovi několik důvodů k zamyšlení. Skoti totiž také měli svou Bílou horu, porážku na bojišti Culloden nedaleko města Inverness, v roce 1746 (letos se široce vzpomínalo dvěstěpadesátého výročí této tragedie). Na rozdíl od bitvy na Bílé hoře byli u Culloden poraženi katolíci, kteří se vzepřeli anglické protestantské vládě. Následovalo období drastického útlaku, vyhánění obyvatelstva z půdy, hladomor. Proto je dodneška Skotsko taková pustina.

Je zajímavé přemýšlet o údělu malých národů. Často jsou obdobné. Malý národ byl vždycky v obležení a musel se tvrdě bránit vůči okolí.

S Ivanem Kytkou, londýnským zpravodajem ČT, jsme uvažovali nad tím, jestli je to v dnešním informačně provázaném světě zrovna velká výhoda, má-li malý národ svůj vlastní, pro okolní svět nesrozumitelný jazyk. Nebezpečně ho to uzavírá do izolace. V severozápadním Skotsku mluví několik desítek tisíc lidí starobylou galštinou: všude jsou tam na silnicích dvojjazyčné nápisy. V galštině existuje vynikající stará literatura, především balady a písně. Má však cenu kvůli tomuto dědictví jazyk oživovat? Galští mluvčí ve Skotsku se ovšem nedostávají do uzavřeného jazykového ghetta, neboť zároveň všichni mluví anglicky. Rozvoj galštiny nyní silně podporuje finančními dotacemi Evropské společenství.

Karel Čapek napsal: "Tisíciletá minulost protéká každým slovem. Děláme něco velkolepě starého a historického, když mluvíme česky."

"Kdybychom se byli někdy v minulosti vzdali českého jazyka, nebo kdybychom zapomněli česky mluvit, zřejmě bychom se dopustili zrady na této tisícileté minulosti", uvažoval Ivan Kytka. "Spíše bychom se měli stát národem brilantně dvojjazyčným anebo lépe trojjazyčným, abychom v moderním světě obstáli," pokračoval. "Mohou to lidé pochopit?"

Potíž je, dodávám kacířsky, že tisíciletá minulost české kultury, řeči a a řeči a literatury nás sice zavazuje, ale lidi ji moc neberou vážně. Vždyť tu myšlenkovou historii málokdo zná. (Mimochodem, humanistický a morální etos české literatury posledních sedmi století je v příkrém rozporu s mentalitou, podle níž je v pořádku hlavně rychle zbohatnout, starat se především o sebe, bavit se a na nic jiného nehledět, která se v ČR dost rozšířila po pádu komunismu.)

Neměli by novináři víc psát tak, aby vešlo naše tisícileté kulturní zázemí do povědomí českých lidí? Pokud jsme totiž bez historické paměti, pak přece na češtině vůbec nezáleží a mohli bychom se jí vzdát. Měli bychom to v dnešním světě jednodušší.

V úvodu ke své knížce, Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi (nakladatelství Torst, Praha, 1996) píše profesor českého jazyka na Karlově univerzitě Alexander Stich, že klasická česká literární díla jsou prý dnešní mladé generaci už skoro nepřístupná, mimo jiné i proto, že se na středních školách starší česká literatura nevyučuje, začíná se snad teprve někde před Máchou. I vysokoškolští studenti mají prý dnes v ČR potíže s porozuměním spisovatelům jako je Karel Havlíček, Karolina Světlá, Jan Neruda, Vítězslav Hálek, o středověkých autorech jako Jan Hus či Petr Chelčický už vůbec nemluvě. Někteří odborníci navrhují, že by se tato díla měla pro dnešní mladé lidi překládat do nejmodernějšího jazyka. Zvládáme skutečně svou tisíciletou kulturní historii?

Mimochodem, co je na Karlu Havlíčkovi tak nesrozumitelné? Vždyť jsou jeho články dodnes nesmírně aktuální. Posuďte sami:

1. "Co je vám milejší, když vy sami, jakožto obecní hromada, své obecní věci podle vlastního rozumu a jak se vám líbí řídíte, anebo když vám ouředníci a písaři nařizují, co smíte z obce vydat, pronajmout, atd? A tu je ten samý pád: co je v obci hromada, to je sněm v zemi, a co jsou písař, pronajmout, atd? A tu je ten samý pád: co je v obci hromada, to je sněm v zemi, a co jsou písaři a ouředníci, to jsou ministři v zemi. Když tedy sněm, který vyvolen jest s vlastní vůlí celého národu, udělá zákony, podle kterých se země spravovati má, budou vám přece jistě tyto zákony prospěšnější, než když je přistřihlo ministerstvo podle vlastní chutě než k užitku celé země."

2. "Konečně se i to věděti musí, že při všech politických bouřkách a zmatcích vždy mnozí lidé nepoctiví jako hmyz se objevují a pro sebe něčeho při tom urvati se snaží. Ti pak zapletou všechno mnohem více a pokazí tolik, že to celý věk napraviti nedovede. Jest ale prostředek proti takovýmto lidem. O každém, který se vám v politických a veřejných záležitostech za rádce nabízí, hleďte se vždy strany jeho domácího a privátního života přesvědčiti, je-li zachovalý muž.

Jest ještě jiná známka: kdo sám sebe a svou rodinu zachovalým a řádným způsobem živiti neumí, nevěřte mu, že dovede radu dát, jak by se zlepšil stav celé země. A právě mnoho takových lidí se nejvíce roztahuje a potlouká ve veřejném životě jistě jenom ke škodě věci.

Jestliže někdo sám osobně nedovedl si mezi těmi, kteří jeho domácí život z předešlých a nynějších let znají, ani jméno poctivého a řádného muže zachovat, ten také jistě se nemíchá do politiky z poctivých oumyslů, a musí mít nějaké tajné, ale jistě nečisté ohledy. A právě mnoho takových lidí se nejvíce roztahuje a potlouká ve veřejném životě jistě jenom ke zkáze země a národu."

Karel Havlíček, Národní noviny, 29.března 1849

Jan Čulík, Svobodné slovo, srpen 1996