Z toho, co jsem viděl, padal na mě pravidelně pocit truchlivosti. To uzurpování prostoru ve veřejnoprávním médiu skupinkou tak zjevně názorově homogenní (ačkoli to v tomto médiu není vlastně ničím výjimečným) bylo tak nějak děsivé.

Nikdy jsem nepatřil k lidem volajícím po vyváženosti čehokoli, vědom si, že se nejedná o nic jiného, než idiotský plk vhodný tak do huby nějakého politika nebo reportéra. Ale to, že se jedná o pořad krajně "nevyvážený", trklo snad nakonec i pana Balvína. A když už pomineme skutečnost, že diskusní pořad nesený permanentním souhlasem zúčastněných se vším, co bylo v něm řečeno, nemůže být ničím jiným, než esencí nudy, je záhodno si položit otázku, zdali to, co jsme měli možnost v Katovně pravidelně sledovat, není projevem jakéhosi širšího jevu, který je v českém divadle, divadelní kritice či teatrologii, ba kultuře jako celku vlastně zdomácnělý?

Ačkoli mé antipatie k panu Klausovi jsou nezpochybnitelné, v případech, kdy hovoří o jakýchsi ambiciózních, nikým nevolených mocichtivých elitářích, jako první napadne mě vždy právě obraz, v němž akademikové Just, Rejžek, Hořínek, Pavlovský, Petříček ad. vedou své monology, zatímco přísedící souhlasně s úsměvem přikyvují, plácají své samozřejmosti, zatímco přísedící na sebe spiklenecky pomrkávají, a brilantně zakončují své tirády, zatímco někdo z přísedících navazuje tam, kde bylo skončeno a bez jakékoli výhrady nebo známky nesouhlasu volně rozvíjí, co bylo vyřčeno.

Osobně pochybuji, že by tento pořad byl s to kohokoli přesvědčit o nutnosti návštěvy některého ze zmiňovaných divadelních představení, přečtení komentované knihy nebo shlédnutí filmu, nebo o nutnosti přemýšlení o nich naznačeným směrem. Docela dobře si ovšem dokážu představit, že může vydatně přispět k posílení averze "obyčejných" lidí vůči intelektuálům, těm "tlachajícím povalečům", neumějícím nic jiného, než s tváří plnou žoviální chápavosti či skromného povýšenectví žvanit o problémech, které nikoho nezajímají, protože na ně nikdo jiný kromě nich nemá čas, protože v "normálním" světě, tj. ve světě, od něhož jsou podobní pánové tak bohorovně odříznuti, se musí řešit problémy poněkud jiné.

Měl jsem jen jednou možnost vidět, že si tato skupina intelektuálních kamarádů mezi sebe vpustila člověka, jenž si dovolil s ní nesouhlasit. A to dosti razantně. Řeč byla o Michalu Vieweghovi a onen Viewegha obhajující byl pan Putna. A ačkoli mi i jeho překotná argumentace mě nadšením nenaplnila, už vůbec nemluvě o tom, že i já si myslím, že obhajovat Viewegha nemá smysl, chápal jsem ho.

"Vzdorovat" v diskusi čtyřem shovívavě se usmívajícím strejdům, kteří jsou, zdá se, ve všem zajedno, a k nimž to, co se jim snažím sdělit, nedolehne ani společně s možnou ozvěnou, je traumatizující a v lepším případě může vyvolat záchvat zuřivosti.

Zdálo se, že tito pánové umí naslouchat už jen sami sobě, případně stálým přísedícím z Katovny, na něž si za tu dobu nejspíš vypěstovali pavlovovský reflex. Naštěstí právě tento případ demonstroval jejich neschopnost argumentovat přesvědčivě vůči někomu, kdo nepatří do pléna jejich "kamarádšaftu". Neboť bezmocnost vyvstala v této diskusi na obou stranách. K dívání ani k poslechu to ovšem zase nebylo.

Pana generálního tedy chápu. Ačkoli byly jeho pohnutky nepochybně jiné, než ty, které mě přiměly k souhlasné reakci na jeho rozhodnutí. Dokážu si totiž představit, že více podobných, do sebe zahleděných pořadů na obrazovkách televize by mohlo zcela bezproblémově nastolit revoluční situaci. Třeba jen v divadle nebo divadelní kritice.

To ovšem pan Balvín jako svědomitý funkcionář a "demokrat" samozřejmě nechce. Jeho postoj je pochopitelně spíše "reakční". Tedy se zdá, že divadelní kritika zůstane takovou jakou je. A jaká je kritika, takové je divadlo. Nebo naopak. Každopádně bych tyto poslední věty věnoval vzpomínce na F. X. Šaldu. Jak se zdá, žádný další se v rámci akademického neonormalizačního suchopáru na obzoru nerýsuje.