Případ Marie: Na farmě přišla k úrazu, po kterém jí opuchl prostředníček pravé ruky. Dopravila se tedy do zdravotního střediska v Cupar k lékaři, jehož kompetence odpovídají našemu obvodnímu. Ten se jí na prst podíval a řekl jí: "It will be ok tomorrow." Jenže ono to další den v pořádku nebylo a nezlepšilo se to ani měsíc po příhodě. Po návratu do Česka jí bylo sděleno, že má prst zlomený, a nyní se lékaři snaží ji ošetřit tak, aby neměla trvalé následky (pokřivení prstu apod.).

Případ Marta: Brala k zubaři dvě svěřené děti, o které se jako au-pair stará. Kromě toho, že se dostala do zanedbané čekárny bez jediného zútulňujícího prvku, byla nemile překvapena, když sestra po vyšetření obou dětí vzala použité nástroje, zběžně je umyla pod tekoucí vodou a položila lékaři k použití na dalším pacientovi. Žádná sterilizace, žádné vyvaření, nic. Jen teplá voda z kohoutku.

Na zkušenosti s poměry v britském zdravotnictví jsem se ptala Chrise Hopkinsona, žijícího v Česku. Podle něj je tamní úroveň nesmírně rozkolísaná a spíše horší. Konkrétně u zubařů prý platí nepsané pravidlo, že pacient může jít buď k jakémusi státnímu lékaři, jehož ošetření bývá obvykle méně kvalitní, nebo si připlatí za ošetření u soukromníka. Podle Ch. Hopkinsona je zřejmý i různý přístup obyvatel k vlastnímu zdraví: zatímco Češi chodí k lékařům mnohdy nadbytečně, Britové teprve tehdy, když jsou skutečně (mnohdy až vážně) nemocní. Podle něj není ani v jedné zemi dosaženo optimálního stavu povědomí občanů o vlastním zdraví - Češi to s péčí o ně ve srovnání s Brity přehánějí, Britové naopak podle českých norem o své zdraví nepečují vůbec.

Lze ale tímto odargumentovat případ, kdy je česká (legálně pracující a pojištěná) občanka "ošetřena" tak, že jí hrozí trvalé následky? A jak je možné, že se rodiče nebrání výše uvedenému používání nástrojů k zubnímu ošetření v době, kdy při podobné neprofesionalitě hrozí např. infikace virem HIV, žloutenkou či jiným nebezpečným infekčním onemocněním? (Podotýkám, že rodiče obou dětí patří mezi bohatou šlechtu, a tudíž si ošetření jistě mohou zaplatit.) Nebo že by tyto případy byly vskutku ojedinělé? Každopádně obě dívky po návratu konstatovaly, že jsou rády, že nebudou ve svém dalším životě závislé na britském zdravotnictví.

Poznámka JČ: Chris má pravdu, že je britské zdravotnictví skutečně značně rozkolísané a nevyrovnané. Mohu také sloužit různými děsivými historkami, na druhé straně i případy vynikající a rychlé, velmi moderní lékařské péče. Jedné z našich někdejších au-pair, která si v pražském smogu stěžovala, že nemůže dobře dýchat, a pražská lékařka ji odbývala, že je to bronchitida, velmi rychle ve Skotsku diagnostikovali astma a poskytli jí léčebné prostředky, že se její stav zlepšil.

Co se týče udržování sterilního prostředí, je ale fakt, že britské zdravotnictví bývá pozoruhodně "liberální". Vzpomínám na přísný režim v českých porodnicích, kdy byly rodičky a nemluvňata umístěny sterilně za sklem: do britských porodnic je naproti tomu zcela volný přístup, nikdo se nezouvá, a dokonce se požaduje, aby manžel či partner byl přítomen při porodu a poskytoval při tom ženě podporu.

Vzhledem k tomu, že se v Británii často a veřejně hovoří o tom, že ve vrtačkách zubních lékařů může skrývat nejrůznější nákaza, například stafylokokus aureus, zdá se mi nepravděpodobné, že by zubní lékaři nástroje nesterilizovali, ale může se stát samozřejmě cokoliv. Neznám ale jedinou čekárnu u zubaře či lékaře, kde by nebyla hromada hraček pro malé děti.

Hlavním problémem britského zdravotnictví jsou - především u tzv. "neurgentních" případů dlouhé čekací doby. Když jsem si během televizní krize v zimě 2000-2001 namohl u počítače ruku, čekal jsem pak na fyzioterapii deset týdnů. Když jsem konečně přišel na řadu, byla léčba vynikající.

Britští lékaři na veškerou kritiku odpovídají, že je britské státní zdravotnictví (fungující na stejném principu jako někdejší československé zdravotnictví za komunismu) velmi silně podfinancováno a "co by prý pacienti chtěli, ať si stěžují u vlády na nízký rozpočet". Celkově si myslím, že je struktura lékařské péče v Británii asi horší než v České republice, i když se mnohdy lékaři a zdravotníci chovají k pacientům (zejména v nemocnicích) individuálně podstatně lidštěji než v ČR. Zřejmě však existují špičky vynikající lékařské péče, ale celková úroveň je asi špatná.

V případě lékaře, který "nepoznal" zlomeninu prstu, měla postižená na něho podat trestní oznámení.