Vyznění nebylo asi takové, jak by si management televize přál. Železný jr. to celkem zvládl, ale snaha o nestrannost a korektnost byla až úzkostlivá. Proto, třeba ve srovnání s Janou Bobošíkovou, vypadal jeho projev trochu bezkrevně. Pokud jde o další aktéry, tak ministr financí, jako vždy na úrovni. Rychle, plynule a bohatě hovořící, bez přebreptů - a bez entuziasmu. I Vlastimil Tlustý byl na dané téma (daně) k vidění na televizní obrazovce již v průběhu týdne, v pátek slyšen na Radiožurnálu, možná se prezentoval i jinde (všechno se stihnout nedá). Říká bohužel stále totéž a stále stejným způsobem, jen s drobnými modifikacemi činěnými na základě poznatků z dřívějších diskuzí. Tím se netvrdí, že stále omílá nepravdy, ale pro diváka a posluchače je to již únavné. Pavel Kohout dosáhl svého, objevil se v prestižním pořadu, tam ale přiznal, že jeho dřívější prohlášení, jimiž se o to zasloužil, nebyla zase myšlena až tak vážně. Tedy prakticky žádný přínos.

Sedmička na Nově "přinutila" sednout si proti sobě předsedy dvou levicových stran, Vladimíra Špidlu a Miroslava Grebeníčka. Nebýt Jany Bobošíkové, bylo by to dost nezáživné. Její špílce ovšem bývají občas nepřesné (nemáme např. nemocenskou, ale nemocenské) a "diferencované." Grebeníček tu a tam svého kolegu pozlobil, rád přitakával moderátorce, nicméně nešlo o nic zvlášť agresivního. Špidla to vůbec neměl lehké, aniž přesvědčil. Ukazuje se, že získávání image distinguovaného úředníka intelektuálského střihu, za zády bývalého více než nekonvenčního premiéra, bylo šťastným, ale zároveň poměrně snadno realizovatelným tahem. Stejně tak vytváření obrazu štědrého a dobrotivého správce státu před volbami - správce, který je na straně všech - pomalu bere za své. Teď, bez Zemana a po volbách, je jeho pozice těžší - musí častěji s otevřenými kartami na stůl. Čas ukáže, zda se mu podaří věci také racionálně spočítat, nebo jen zapáleně snít. (V podobných případech se nyní ovšem často eufemisticky hovoří o jasných vizích.)

Prima, resp. nedělní Partie jen dovršila ukázku bídy naší politiky. Poslanci Mareš i Bartoš se rovněž věnovali již "dlouho" před tím "obehrávaným" tématům (např. studiu dcery ministryně školství na soukromé škole). Určitě lehčí to měl pan Bartoš, protože jako představitel autentické opozice nemusel nijak zvlášť hledat slova. Ministr Mareš ovšem statečně lavíroval mezi potlačováním dříve prezentovaných osobních názorů a potřebou hájit "objektivními" důvody vynucená opatření koaliční vlády. Není však nutné jej litovat, zvolil si tuto pozici dobrovolně.

Vše nasvědčuje tomu, že nabídka pořadů tohoto typu se stává poněkud inflanční. Do budoucna se budou těžko sestavovat účastníci diskuzí tak, aby verbální souboje neztratily zajímavost a věrohodnost. To je jisté.

Nemocenská nebo nemocenské? Racionální nebo populistický krok?

Proti "milionářské" dani vlastně nic nemám, netýká se mne ani náhodou. Její minimální ekonomický přínos, a to s praktickým projevem až v roce 2004, však nepřesvědčuje o jiném účinku, než populistickém. Obdobně vnímám i účelnost zmrazení maximální částky denního vyměřovacího základu u nemocenského.

Nemocenské, v laické veřejnosti častěji nazývané nemocenská, je peněžitou dávkou nemocenského pojištění (v obecné rovině tedy sociální dávkou) náležící zaměstnanci, který je uznán dočasně neschopným práce (event. po dobu karantény). Stanoví se z denního vyměřovacího základu. Výše dávky za kalendářní den činí 69% denního vyměřovacího základu, přičemž za první tři kalendářní dny pracovní neschopnosti činí 50% tohoto základu. Denní vyměřovací základ se zjistí tak, že se vyměřovací základ zjištěný z rozhodného období, kterým je zpravidla kalendářní čtvrtletí, dělí počtem kalendářních dnů připadajících na rozhodné období.

Předchozí odstavec obsahuje, poněkud zjednodušeně, podstatná pravidla pro zjišťování prvků a výpočet nemocenského, platná prakticky již celá desetiletí. Chvályhodnou novinkou, kterou zavedla vláda Miloše Zemana, potažmo MPSV ČR řízené Vladimírem Špidlou, je dynamický vyměřovací základ jehož parametry se průběžně mění. Podle aktuální úpravy (§ 18 odst. 8 zákona č. 54/1956 Sb., ve znění pozdějších předpisů): "Převyšuje-li denní vyměřovací základ částku 480 Kč, počítá se částka 480 Kč v plné výši, z částky nad 480 Kč do 690 Kč se počítá 60 % a k částce přesahující 690 Kč se nepřihlíží." Hovoříme tak, obdobně jako u osobního vyměřovacího základu v důchodovém pojištění, o redukčních hranicích. Částky redukčních hranic se nově stanoví vždy pro každý kalendářní rok, a to formou nařízení vlády.

Co to znamená v praxi? Pokud dnes denní vyměřovací základ zaměstnance nepřevyšuje 480 Kč, tak od čtvrtého dne pracovní neschopnosti mu za každý den náleží 69 % ze zjištěné částky. Jestliže však vyměřovací základ činí 690 Kč nebo je vyšší, náleží mu od čtvrtého dne ((690 - 480) x 0.6 + 480) x 0.69 (Kč denně). O tom, jak je to v intervalu od 480 Kč do 690 Kč si teď může udělat představu každý sám. Podstatné pro celý záměr "zmrazení" je tedy to, že napříště nemůže být nemocenské vyšší než 419 Kč denně. Nebudeme-li se nadále zabývat prvními třemi dny pracovní neschopnosti, představuje to v třicetidenním měsíci částku 12570 Kč.

V "opačném" vyjádření to znamená, že tato úprava postihne pojištěnce, jejichž měsíční příjem se pohybuje zhruba nad částkou 18500 Kč. V této okolnosti právě tkví moje podezření z populismu. Doprovodný komentář totiž mj. poukazuje na nárůst čerpání nemocenského, na jeho zneužívání v různých situacích, např. když občan ztrácí zaměstnání. Jako téměř obvykle postrádáme seriózní analýzu. Ta by se třeba mohla zabývat nejen srovnáním čerpání nemocenského v různých příjmových pásmech, ale obdobnou komparací regionů s nízkou a vysokou zaměstnaností a současně příjmovou hladinou v nich.

Lze přisvědčit názorům operujícím s jistým "využíváním" dobrodiní sociálního systému a ošetřujících lékařů, nicméně je také známo, že v územích, kde je nízká nezaměstnanost (typicky Praha), je úroveň mezd vyšší než tam, kde pracovních příležitostí je nedostatek. Na druhé straně je dost časté podceňování léčebného režimu (nebo čerpání dovolené při zdravotních indispozicích) občany, u nichž je nemocenské výrazně nižší než příjem z výdělečné činnosti. Snad postačí ve výčtu argumentů tři příklady nepřímých úměr, když ke dvěma předchozím připojím tu, která akcentuje disproporci mezi průměrným příjmem a počtem příjemců mzdy v určitých pásmech. Je obecnou notorietou, že nominálně výrazně převažují občané s podprůměrnými příjmy nad občany s příjmy nad průměrem.

Za tohoto stavu se celé opatření skutečně jeví jako marginalita, která nepřinese o moc více než "milionářská daň". Stejně tak to ale může znamenat přiznání chyby minulého vedení MPSV a snahu využit příležitosti povodní k její eliminaci. Růst celkových nákladů na nemocenské je zřetelný, zřejmě překonal optimistická, modelově nedostatečně verifikovaná očekávání současných sociálních inženýrů. Z hlediska ideového jde ovšem i o trestání nevinných nemocných a jejich rodin. Nelze uplatnit hledisko padni komu padni a předpokládat, že těch kteří systém zneužívají je většina. Ostatně, na co máme kontrolní a sankční mechanismy? I mezi vysokopříjmovými občany totiž mohou být velmi vážně nemocní zaměstnanci. Ti ovšem, pokud je honoruje stát, financují povodně již tím, že nepobírají plat.

Za opravdový přínos v dané oblasti bych tedy považoval přizpůsobení režimu nemocenského poslanců (ústavních činitelů) režimu zaměstnanců. Někteří poslanci tím sami sobě čas od času vyhrožují, což se děje i nyní. Ekonomický efekt by to mělo samozřejmě rovněž pramalý, ale odstraněním nemravných výhod by aspoň dali občanům najevo, že úspory berou vážně, že s nimi drží basu. Obávám se však, že bude-li i tento záměr integrální součástí návrhu předmětného opatření, způsobí to vážné komplikace při projednávání a schvalování.