Prezidentův projev z 28.října vyvolal četné odmítavé reakce. Mnohé výhrady k němu jsou oprávněné. Namítám však, že nenávistný tón některých jeho kritiků není přiměřený okolnostem. Projev byl zřejmě poznamenán pesimismem člověka, dlouhodobě sužovaného nemocemi. Vzbuzoval spíše soucit a slušelo se přejít jej mlčením. Ostatně prezident se nedopustil tak velkých omylů, jak by se z různých hanopisů dalo soudit.

Kateřina Dostálová způsobem hodnocení Havlova projevu mimoděk předvádí, že jím zmiňované pozůstatky komunistických myšlenkových postupů nám skutečně nejsou cizí. Vlastně tak nepřímo dokazuje pravdivost stěžejní pobuřující Havlovy myšlenky. Tak například vyčítá celkem právem jeho projevu pokrytectví, spočívající v rozporech mezi vyřčenými myšlenkami a Havlovými činy. Považuje to za důvod k nemilosrdnému odmítnutí jeho závěrů, ať jsou věcně správné či nikoli. Kdo sám hřešil, nemá zřejmě právo hřích vidět a na něj ukázat. Takto nenávistně hodnotili výstupy myšlení svých protivníků komunisté: pokud někoho zavrhli, pak bylo na jeho názorech špatné bez výjimky úplně všecko. Mohli bychom to doložit na příkladu jejich hodnocení TGM po r. 1953.

Komunisté rovněž tak v rozporu s filozofickými postuláty marxistické dialektiky nepřiznávali svým odpůrcům právo na počáteční omyl, na názorový vývoj a napravení minulých chyb nalezením nových, pravdě bližších postojů či překonáním chyb dobrými skutky, stejně jako to činí dnes Kateřina Dostálová. Zakládali na tom jeden z oblíbených způsobů udržování nadvlády nad lidmi: těm, kteří se podle jejich hledisek někdy odchýlili od vzorců myšlení a chování "opravdového socialistického člověka", vštěpovali pocit viny, o jejíž odčinění se měli stále znova a znova snažit dalšími úlitbami nemilovanému režimu. Byl-li například někdo před únorovým pučem funkcionářem národněsocialistické strany a v dalším vývoji se dopracoval k "pokrokovým" názorům či jen "převlékl kabát", dovolili mu najít si místo v nové společenské struktuře. Ale jeho minulost šla dále s ním . Strana nevynechala žádnou příležitost mu připomenout, že ví, odkud přišel, a že má co napravovat, a musí se právě proto o to více snažit... Podobně Kateřina Dostálová vidí komunisty a bývalé komunisty jako jednolitou zločineckou masu a uráží ji, že mezi vyznamenanými osobami jsou chartisté s minulostí komunistů-osmašedesátníků. Jako by tím chtěla říci, že člověk podpisem přihlášky do KSČ jednou provždy ztratil soudnost a právo dále se názorově vyvíjet. Vstup do komunistické strany je pro ni horší než dědičný hřích - ten lze smýt křtem, příslušnost ke straně ničím. Čtyřicet let komunistické vlády má pro ni rozměr bodu, čili vnímá režim a lidi v něm jako něco neměnného, jednou provždy daného. Všecko je ovšem úplně jinak. Část názorových směrů, působících na myšlení naší společnosti v poválečném období ve prospěch vábení komunistické strany, byla odezvou na slabiny předválečného politického systému. Šlo o hledání cesty k lepším zítřkům, čili o kladné úsilí. A ne všichni "soudruzi" vstoupili do strany proto, že by je ovládaly dědičné zločinecké pudy či že by šli jen za bezprostředním prospěchem. Neblahé zážitky z padesátých let a narůstající hospodářské potíže vyvolaly v myšlení mnoha komunistů vnitřní svár mezi skutečností a zjevenými pseudopravdami stranické ideologie. Poznali, že nastoupenou cestou nemůže společnost jít dále a hledali jiné východisko. Žili v prostředí, které bylo určené pevným začleněním Československa do sovětské koloniální soustavy. Nemohli se proto pustit cestou prosazování pluralitní demokracie a tržního hospodářství. Pokusili se tedy řešit kvadraturu kruhu reformou nereformovatelného systému zevnitř. Bylo to ovšem nedůsledné, krotké, bezzubé řešení. A přesto bylo jejich snažení považováno koloniálními vládci a jejich domácími přisluhovači za nebezpečné. Proto jim velmi brzy poslali po spojeneckých tancích zaslouženou odměnu. Následovaly rozsáhlé čistky ve straně, ve státním a hospodářském aparátu. Exkomunikovaní komunisté se pak časem stali významnou složkou disentu, v němž se sblížili s dřívějšími ideologickými odpůrci. Jsou skutečně horší než ti z jejich vrstevníků, kteří prošli čtyřiceti lety totalitního režimu bez konfliktu s mocí, ačkoli si nikdy nezadali vstupem do komunistické strany ? Určitě by se mezi námi takoví šťastní lidé také našli. Ale kdo tu dobu prožil, ten ví, že zdánlivá čistota jejich neposkvrněného štítu stejně musela být něčím zaplacena. Ostatně, co ti "čistí" sami udělali v těch zlých dobách pro to, aby se v této zemi žilo lépe ? Nezúčastnit se ničeho není zásluha. Být při tom, mýlit se, hřešit a hříchy napravovat je poctivější.

Z článku Kateřiny Dostálové čpí také příznačná komunistická nenávist k majetným lidem. Je to zřejmé na křečovitém pitvání Havlova známého obchodu s Chemapolem. Havel měl patrně podle jejího mínění odmítnout restituované dědictví po předcích, tedy vzdát se ústavní listinou zaručeného základního občanského práva. Proč? Když už ale dědictví přijal, měl podle jejího názoru povinnost, aby se o ně staral s péčí dobrého hospodáře. Zvláště poslankyně za ODS by ovšem měla vědět, že každý má právo nakládat se soukromým majetkem podle svého uvážení, pokud tím nepůsobí škodu jiným. Aspoň to tak stojí v ústavní listině základních práv. Proč právě prezidentovi Kateřina Dostálová vyčítá, že využil svého práva? Ostatně správa takového majetku, jakým tehdy byl palác Lucerna, by vyžadovala další investice a mnoho starostí. Šlo by o náročnou podnikatelskou činnost, která by se s úřadem prezidenta republiky špatně slučovala. To je střízlivý důvod zbavit se tíživého závazku. Mimo to prodat nemovitost není totéž co zbavit se majetku. Kateřině Dostálové vadí i to, že prezident ten obchod udělal s Chemapolem, jí nesympatickým kvůli minulosti jeho šéfa Junka. Je ovšem smutnou skutečností, že vyloučení potenciální kupce z obchodního jednání na základě takových hledisek by v té době podstatně zúžilo okruh možných obchodních partnerů. Něco podezřelého ovšem na tom obchodu skutečně je. Potápějící se Chemapol určitě palác Lucerna pro své podnikání nezbytně nepotřeboval. Je velmi pravděpodobné, že prostředky, vynaložené na jeho pořízení prohloubily jeho finanční nerovnováhu a zmenšily zdroje, z nichž mohli být později uspokojeni konkursní věřitelé. Je-li tato má úvaha správná, pak skutečně nešlo o poctivý obchod, ale o páchnoucí akt klientelismu, který vrhá na prezidenta nedobré světlo.

Do výčtu prezidentových vin dle Kateřiny Dostálové patří i jeho neochota podepsat novelu lustračního zákona. Zátěž komunistické minulosti, zmiňovaná prezidentem v inkriminovaném projevu, ovšem daleko přesahuje vlivy, proti nimž by měl společnost chránit lustrační zákon. Položení rovnítka mezi lustrace a vyrovnání s minulostí je obrovské zúžení problému. Chtěl bych ostatně upozornit na zvláštní jev, kterým je poměrně častý výskyt lidí, kteří byli minulým režimem skutečně pronásledováni a přesto ve vztahu k lustracím projevují podobné postoje jako Václav Havel. Myslím, že člověk, který prošel z politických důvodů komunistickým vězením, má nezpochybnitelné morální právo takto smýšlet a mluvit. To právo si totiž draze zaplatil. A ti, kteří žádným strádáním neprošli a navíc znají předlistopadovou minulost pouze ze špatné četby, by měli s pokorou přemýšlet o správnosti svých nesmiřitelných postojů. Být hrdinou, když už nebijí blesky, není žádný kumšt.

Podobných hanopisů vyšlo v posledních dnech několik. Jejich základní myšlenkový půdorys je přibližně stejný a pracují se shodnými detaily. Například se zmiňují o obsazení funkce ministra obrany generálem Vackem, většinou národa dávno zapomenutým. Autoři mají obvykle blízko k ODS. Působí to dojmem řízené kampaně, hodné desinformačních štvanic státostranického tisku. Tato organizovanost a shoda názorů prozrazují přímo bolševicky pevnou ideologickou semknutost určité skupiny intelektuálů kolem vedení ODS. Článek Kateřiny Dostálové se od těch ostatních kladně liší jen tím, že se nepokouší stavět Václava Klause do protikladu k hradnímu pánovi. Přesto si myslím, že neměl být napsán.