Emotivní reakce

V úvodu ke knize se autor zmiňuje o tom, že vzhledem k tomu, že "jde o látku živou, o minulost velmi nedávnou" (...) "reagovaly zhruba tři desítky čtenářů rukopisu občas emotivně (ať už 'kladně' nebo 'záporně')". Kosatíka to vedlo k tomu, aby - inteligentně a právem - zdůraznil čtenářům, že to, co budou v jeho knize číst, není o Kohoutovi jediná, konečná, zjevená pravda - "je to kniha, tedy verze" Kohoutova života."

Docela rád bych věděl, co tyto první čtenáře nad Kosatíkovou knihou tak rozčílilo. Její hlavní charakteristikou totiž je, že je věcná a uměřená. Někteří čtenáři prý vyčítali Kosatíkově knize "strohost" - avšak to je právě její nejlepší vlastnost. Kosatík při líčení Kohoutova života nekecá - uvádí, nevzrušeně a většinou bez komentáře fakta. Ta nechává mluvit za sebe. Jen pokud je to nutné, poskytuje stručně vysvětlující věcný kontext. Kohoutovy činy analyzuje racionálně a bez emocí. Kosatíkův autorský hlas je skromný. Nechává na čtenáři, aby si učinil úsudek sám - jen mu k tomu poskytuje všechna potřebná fakta. Svůj objektivní a nezaujatý přístup poruší málokdy. Kosatíkův vlastní politický úsudek pronikne do knihy jen zřídka - například tehdy, když kritizuje Pavla Kohouta za to, že se v sedmdesátých letech postavil v zahraničí svými výroky za svrženého chilského, demokraticky zvoleného prezidenta Allendeho - touto podporou prý podle Kosatíka neprokázal Kohout zrovna znalost mezinárodní politické scény, nebo těžko dokazatelnou spekulací, že se snad komunismus rozložil právě v důsledku činnosti východoevropských obránců lidských práv. Cenné jsou v knize Kosatíkovy rozbory jednotlivých Kohoutových literárních děl i to, že autor vždy, kdy je to na místě, cituje z důležitých dobových kritik, komentářů a svědectví, týkajících se Kohoutova díla i jeho osobnosti.

Cesta tam a zase zpátky

Podobně jako u mnohých jiných, po roce 1948 naivní komunistickou vírou posedlých mladých lidí (jako byl třeba Milan Kundera anebo Zdeněk Mlynář: ten ve své knize Mráz přichází z Kremlu zajímavě a docela přesvědčivě vysvětluje motivaci svého někdejšího černobílého prokomunistického poblouznění polarizací mladých lidí v důsledku "mnichovské zrady Západu" a pak nacistické okupace), lze i Kohoutovu životní pouť charakterizovat jako "cestu tam a zase zpátky". Podle Pavla Kosatíka považuje Pavel Kohout v podstatě za úspěch své generace, že neblahý komunistický experiment, na němž se od roku 1948 aktivně podílel, se podařilo nakonec demontovat a zemi vrátit víceméně tamtéž, kde byla před začátkem totalitního experimentu. Mnoha generacím se nepodařilo ani toto málo - domnívá se Pavel Kohout. Z tohoto hlediska byla tedy jeho generace prý vlastně úspěšná: podařilo se jí napravit škody, které napáchala. Nebyl bych si tím tak jist. Promarněná doba čtyřiceti let totality je nenahraditelná, mimo jiné i proto, že šťastnější - západní - demokracie ušly za tato desetiletí dlouhou a sofistikovanou cestu vpřed. Jejich pokrok za poslední půlstoletí je v mnoha ohledech tak jemný a složitý, že ho mnohdy lidé ve středovýchodní Evropě v politické kultuře svých zemí, postižených dědictvím komunismu, vůbec nedokáží vnímat. Jen pohlédněme třeba na současný nejlepší profesionální standard novinářské práce. Nemyslím si, že je možno vstoupit podruhé do téže řeky. Nenese za nynější - zaostalou - situaci České republiky Kohoutova generace přece jen dost podstatnou vinu?

Kohoutova "cesta tam a zase zpátky" však znamená, že jeho život, jeho dluhy i zásluhy jsou - snad - víceméně vyváženy. Jakkoliv byl mezi svou dvacítkou a třicítkou stalinským dogmatikem, od poloviny šedesátých let vystupoval na obranu nezávislého kritického myšlení, v roce 1968 byl jedním z hlavních protagonistů Pražského jara a v těžkých letech sedmdesátých byl - doslova s nasazením vlastního života (estébáci ho chtěli usmrtit) skutečně neohroženým bojovníkem za lidská práva. Tehdy udělal pro věc československé svobody a nezávislosti skutečně mnoho. Když byl koncem sedmdesátých let donucen Československo opustit, vykonal pak i ze Západu neocenitelný kus práce pro věc československé demokracie.

Šokující padesátá léta

Uměřené Kosatíkovo líčení Kohoutova života je čtivé ve všech částech knihy, avšak zejména v oddílech, pojednávajících o padesátých letech, je doslova šokující. Sám jsem Pavla Kohouta zažil jako teenager až jako energického reformistu a prosazovatele kritického myšlení a svobody projevu a demokracie v roce 1968 - kdy (jako obvykle) bylo Pavla Kohouta na veřejnosti hodně slyšet. Nerozuměl jsem tehdy plně určité skepsi svých rodičů, kteří se sice stavěli během Pražského jara ke Kohoutovým liberalizačním aktivitám shovívavě, avšak zároveň nemohli nezapomenout na výstřelky jeho chování v padesátých letech. Jako skoro vždy za svého života byl Kohout i v padesátých letech celostátní celebrita - beletrizoval stalinskou ideologii přístupnou a populární, někdy až nepříjemně dryáčnickou formou, způsobem, který se člověku dostával nepříjemně pod kůži.

Kosatíkova kniha je zajímavá a nadčasová zejména svým vylíčením mladého Pavla Kohouta - stalinisty. Nadčasovost této analýzy spočívá v tom, že typy mladých mužů - zapálených komsomolských fanatiků, v pozoruhodné omezenosti nábožensky a naivně věřících jediné samospasitelné myšlence, se v českém prostoru rodí zřejmě pravidelněji, dokonce i po pádu komunismu. Člověk by si myslel, že po hrůzných zkušenostech padesátých let se jev nadšených mladých ideologických věřících už nemůže v české společnosti opakovat - avšak vyskytl se , znovu, začátkem devadesátých let, kdy někteří naivnější mladí lidé v Čechách stejným způsobem - bez reflexe - milovali spasitele, rovného někdejšímu generalissimovi Stalinovi - podle nich geniálního ekonoma a politika Václava Klausei a jeho ODS.

Agresivní náboženskopolitická víra

Kohoutův stalinismus, jak ho projevoval v padesátých letech, je překvapivě odporný - právě proto, že je agresivní a vlezlý. Vyvolává proto tím otázku, jak je možné, že lidská duše může propadnout tak intenzivní, ničivé ideologické omezenosti. Kosatík na tuto otázku přímo neodpovídá - asi to ani není úplně možné. Určitým pokusem o vysvětlení je - moudrý - citát z Ludvíka Vaculíka, uvedený jako jedno z mott této knihy: "Komunismus není názor, ale povaha, a ta povaha se v každé generaci projevuje jiným výrazem, má jiný politický oděv. Je to chování spočívající v tom, že člověk činy předbíhá své poznání. Třebas v nejlepším úmyslu."

Pavel Kohout byl od mládí efektivní a energický nadšenec, extrovert a popularizátor. Teatrálnost, v dnešním smyslu by se asi řeklo "schopnost dělat efektivní PR" byla po celý jeho život zřejmě základním charakteristickým rysem jeho osobnosti, a to natolik, že k dosažení svých cílů, tedy k "zviditelnění" sama sebe i myšlenek, za které bojoval, neváhal použít i vemlouvavě líbivých metod či provokací. (To platilo i v době, když už dávno komunistou nebyl: např. účinně zlikvidoval Kohout v listopadu 1982 jednou takovou provokací Husákovu oficiální návštěvu do Vídně, kdy - poté, co mu komunistický režim znemožnil vrátit se do Prahy, v době Husákovy cesty do Rakouska přiletěl z Vídně na pražské ruzyňské letiště a k naprosté konsternaci Stb vyžadoval právo setkat se se svou dcerou - to se mu na deset minut nakonec podařilo. Jeho eskapáda se tehdy dostala na titulní stránky snad všech novin v německé jazykové oblasti ["Nejsem emigrant, jsem občan ČSSR - chci domů" - zněl titulek článku v listě Die Welt] a vytlačila z médií zprávy o Husákově oficiální cestě do Rakouska.)

Prázdný sud

Prázdný sud nejvíce duní. Potíž byla v tom, že Kohoutovu extrovertní schopnost "dělat účinné, hlučné a líbivé PR" nevyvažovala v mládí schopnost inteligentní, individuální, vnitřní, kritické reflexe. Chytil se vždycky určité myšlenky, příliš o ní neuvažoval, a "jel".

Spontánnost tohoto hlučného, nereflexivního stylu vystupování byla nejničivější v letech mezi jeho dvacítkou a třicítkou - v tomto období se instinktivně vyhýbal jakémukoliv osobnímu kritickému uvažování tím, že se manifestačně přihlašoval ke kolektivnímu hnutí. Když mu byla nedlouho po svatbě nevěrná jeho první manželka, napsal o tom hru, v níž jejího milence pro něho nebezpečným způsobem skandalizoval i politicky: "kdo dokáže svou lásku klidně zradit, mohl by potom stejně zradit vlast" (čti: "komunistický režim") ! Svůj osobní problém ničivým způsobem rozšířil do politické sféry. Kohout byl prostě zabedněný mladík s výraznými rysy extroverta. Těchto rysů bezostyšně využíval stalinský režim v Československu. Bylo to samozřejmě nesmírně neseriózní. Podobně využíval komunistický systém začátkem padesátých let třeba i Milana Kunderu. V normální situaci by rozumní redaktoři nakladatelství či mladíkovi kolegové nebo učitelé ho nad Kunderovou komunistickou prvotinou, básnickou sbírkou Člověk, zahrada širá, autora jemně upozornili, že ta sbírka je špatná, ať ji nevydává a pokusí se napsat něco lepšího. Jenže komunistickému režimu se hodilo k propagandě všechno. Zneužil naivního nadšení mladých lidí, Kundery i Kohouta a mnoha dalších - ti se ovšem nechávali takto zneužívat dobrovolně: oplátkou za to měli opojný (falešný) pocit, že jsou v novém režimu "u kormidla dějin".

Nevím, opravdu nevím, zda je možno takového člověka vinit z vlastní hlouposti - že stalinský režim neprohlédl. Lze vůbec někoho obviňovat za to, že je hloupý?

Schvalování hrůz

Potíž je, že Kohoutovo jednání v padesátých letech bylo odporné a nebezpečné - i když není dokázáno, že by se byl podílel na zločinech padesátých let, režimem byl natolik zpitomělý, že jeho hrůzy schvaloval - až do Chruščovových odhalení na dvacátém sjezdu sovětské komunistické strany nejen věřil, že oběti stalinských monstrprocesů byly vinny, ale psal v tom smyslu i krvelačné verše - viz první verze jeho dramatu Dobrá píseň:

A skutečnost je zatím taková
osobní bahno pronikne tě cele.
Tak žili Slánský, Šling a Švermová
a stali se - agenty nepřítele.

Kohoutovy verše z padesátých let jsou obscénní, protože jsou podbízivé - využívají těch nejpopulárnějších propagandistických přístupů, aby se člověku dostaly pod kůži.

Jak už jsem se zmínil, své osobní problémy Kohout často nepřípustným způsobem převáděl na veřejnou, politickou rovinu. Milenci své první ženy napsal Kohout tento nebezpečný dopis (schylovalo se k největším politickým procesům):

"Je stará zkušenost, že všichni gauneři, které dneska strana likviduje, žili rozvráceným osobním životem. Chápu tvou loajalitu, víš dobře, že prostí lidé se s nepřítelem nemazlí a rozum ti velí chovat se opatrně, ale taky dobře chápu, na které frontě bys stál, kdyby probíhala ulicemi našeho města a kdyby se na ní střílelo."

Mladý Pavel Kohout si byl vědom, že za stalinismu v Československu existuje útlak, a schvaloval ho, a to hned od února 1948. To je na jeho postojích v této době pro mě zdaleka nejvíc nepřijatelné. Nebyl to jen idealista, ale utlačovatel. 10. března 1948 napsal jedné své dívce: "Zabírali jsme reakční divadla, zabírali jsme bary, zavřeli jsme pochybné hotely a nastěhovali tam pracující a studující mládež, která nemá byt. Jen to skončilo, dostal jsem nový úkol. Vycházelo u nás 80 časopisů pro mládež, většinou reakčních. Do konce týdne předkládám návrh na zastavení 47 časopisů a ve všech povolených budou komisaři Svazu české mládeže. Už dnes vím, že budu spravovat nějaký katolický časopis."

Když převzal v prosinci 1950 jako dvaadvacetiletý funkci šéfredaktora časopisu Dikobraz, napsal o tom v jednom ze svých stranických životopisů toto: "Bylo to těsně poté, co se v listě objevily některé protistátní materiály a redakce byla zčásti odvolána, zčásti zatčena."

Povrchnost zakrývaná ideologií

S velkou odvahou otevřeně zkritizoval Kohoutovu povrchnost, zakrývanou ideologií, v listopadu 1954 v brněnském časopise Host do domu spisovatel Jan Trefulka. Článek se podařilo vydat v době, kdy jeho šéfredaktor byl na dovolené: autor, i redaktor Ludvík Kundera, který text do čísla zařadil, z toho měli průšvih. Trefulka napsal bystře:

"[Kohout] je nejen spolutvůrcem, ale patrně i produktem, obětí jistého prostředí, kromě kterého nepoznal nic důkladně. Vše je mu jasné, o problémech nepřemýšlí; nedovede samozřejmě o nich říci nic jiného, než co četl nebo slyšel. Co je dosti nepříjemné u člověka neliterárního, je přímo tragédií pro básníka." Kosatík pak Trefulkovu argumentaci shrnuje dál: Kohout je obětí tvůrčího chvatu. Stále spěchá z místa na místo a v poezii básní o nádherných perspektivách, nedokáže se však zastavit, prožít skutečnost a tento prožitek pak umělecky zpracovat. Jako člověk je prázdný, což kamufluje nadšením a heroickou pózou. (Měl jsem tento pocit vždycky nad většinou Kohoutových děl, i disidentských: jako by brilantní, extrovertní formou kamufloval to, že nedokáže svým dílem proniknout k magické, záhadné, nevyslovitelné podstatě lidské existence.)

Šokující na té části knihy, která pojednává o letech stalinismu v Československu, je i to, kolik čelných jmen českých kulturních pracovníků, od šedesátých let už známých víceméně jako lidí nepolitických či reformistických, bylo v padesátých letech ortodoxními stalinisty. Většina známých lidí z kulturní sféry se do ní zřejmě mohla dostat jen proto, že v padesátých letech bezostyšně kolaborovali s komunismem.

Extrovertní metody za Pražského jara

Extrovertních metod "PR" využíval Pavel Kohout i v době Pražského jara v roce 1968, kdy se už energicky stavěl za věc demokracie a svobody kritického myšlení. Petr Pithart psal ve své analýze Pražského jara, v knize Osmašedesátý, jak infantilně "hlučné", bez jakýchkoliv strategických úvah o tom, k čemu by mohlo dojít, bylo reformní úsilí v tomto roce (cituji po paměti): "Vyhrožovali jsme, že něco rozbijeme. Ještě nevíme co, ale něco to bude určitě." Pavel Kohout byl významným protagonistou Pražského jara 1968. Napadá mě, zda právě onu teatrální otevřenost a charakteristickou "provokativnost" nevtiskl Pražskému jaru právě on. Rád bych se ho zeptal, jestli se nad tím někdy zamýšlí - že reformátoři v roce 1968 jednali jak malé děti, neodpovědně se vyžívali v emocionálních demokratických tirádách, bez ohledu na to, kam to povede. Možnost sovětské invaze si nepřipouštěli. Opravdu bych rád bych věděl (o tom jsem se už zmínil výše) zda Kohout přijímá odpovědnost za tvrdá normalizační léta, která hluční a strategicky neopatrní, nezralí "bojovníci za svobodu" přivodili svému národu tím, že vyvolali invazi z 21. srpna.

Růst kritické reflexe

Souvislost mezi infantilním, nereflektovaným extrovertním vystupováním Pavla Kohouta v padesátých letech a v reformním období v šedesátých letech se zdá být zjevná, i když samozřejmě, s postupující zralostí přece jen u Pavla Kohouta schopnost introvertní analýzy a strategického uvažování rostla: během doby soudnost zřejmě převážila nad zbrkle spontánním jednáním na veřejnosti. Bodem obratu se zdá být rok 1963, rok, kdy Pavlu Kohoutovi zemřela matka a kdy se sblížil - ve věku pětatřiceti let - se svou třetí a dosavadní manželkou, Jelenou Mašínovou. Ta byla antikomunistka a zřejmě ho hodně naučila kritickému myšlení. Pavel Kosatík o tom píše:

"Alespoň částečný ústup od [Kohoutovy politické] kategoričnosti jistě nebyl jenom Jeleninou zásluhou: odpovídal celkovému klimatu šedesátých let s jeho obecným myšlenkovým uvolněním, odklonem od ideologičnosti a důrazem na nuancovanější vyjadřovací formy. Přesto asi není náhoda, že právě v době, kdy Kohout Jelenu poznal, přestal vnímat svět jen jako účelově vymezený prostor, v němž jsou role předem dané a určené k tomu, aby se schopní jedinci mohli vyšvihnout. Nyní se zdálo, že občas vnímá svět i jinak: uvědomuje si, že je hlavně tajemný; že na většinu otázek v něm chybí odpověď (což přesto otázkám nebere smysl); že většina toho, co se děje, nemá začátek ani konec a že pointy jsou fikcí, pomocníkem, jak na moment spočinout, vydechnout a dosáhnout jakési provizorní orientace v chaosu světa; že slovo "kouzlo" není frází ani výmyslem - a že takový svět, jenž není podřízen účelovému výkladu, nabízí tomu, kdo ho vnímá, mnohem větší bohatství než svět, který je násilím vtěsnán do ideových schémat."

Dlouhodobý proces ostrakizace

Od té doby, kdy se Pavel Kohout naučil vystupovat jako nezávislý a kriticky smýšlející člověk, lze však v jeho životopise najít ještě jinou, nesmírně zajímavou věc.

Celý jeho život lze totiž interpretovat jako postupnou, ostrakizaci většinovou, stádovitou, vládnoucí společností. Čím víc se v Kohoutově osobnosti prosazovaly principy samostatného, kritického individualismu nad kolektivní, nepřemýšlivou a bojácnou stádovitostí, tím méně byl pro svou malou, často zotročovanou zemi přijatelný. Nakonec našel domov jinde.

Než Kohout rozum bral, byl v padesátých letech nekritickým popularizátorem establishmentové ideologie. Jako by zapomněl, že umělec či novinář nemůže nikdy pochlebovat mocným. (On si ovšem v mladickém nadšení určil, že komunistický režim vládnoucí v Československu od roku 1948, to není establishment, je to prý "protiestablishmentová revoluce" - léta nebyl schopen poznat, že tomu tak není. Avšak umělec či novinář nesmí nikdy nekriticky propadnout žádné kauze - to je princip, který je v České republice dodnes některým lidem těžko pochopitelný.)

Přibližně od poloviny šedesátých let se Kohout s kamarády rozhodl postavit se proti komunistickému establishmentu - a to byla tedy druhá etapa životního vývoje Pavla Kohouta. V ideologii "socialismu" věřil dál, ale začal být přesvědčen, že komunistický ideál diskreditují hlupáci, nekompetentní osoby a kariéristé, kteří režim v Československu ovládli. Snažil se původní myšlenku "revoluce" očistit. Reformní experiment se nezdařil, reformní úsilí (které by vedlo k obnově tradiční demokracie, nikoliv ke komunistické utopii) skončilo sovětskou invazí v srpnu 1968.

Společnost ostrakizuje disidenty

A teď nastala třetí etapa vyčleňování nezávisle a samostatně se projevujícího jedince z bojácného stáda. Nedlouho po invazi byli spisovatelé a kulturní pracovníci, kteří v roce 1968 usilovali o svobodu, režimem existenčně zlikvidováni a zahnáni do disidentského ghetta. Avšak v tomto období měl Pavel Kohout alespoň své disidentské přátele. Většina společnosti se přidala k bojácnému stádu. Opakované apely Pavla Kohouta adresované státním představitelům normalizačního režimu a důstojníkům Stb, které považoval za inteligentnější, nemohly mít efekt, jakkoliv byly normální a rozumné. Kohout v nich protestoval proti nesmyslné, iracionální a hysterické ostrakizaci své osoby: byl v té době už daleko nejpopulárnějším českým dramatikem v zahraničí, zejména v německém světě - jeho hry se hrály ve stovkách inscenací. Kohout požadoval od československých úřadů, aby mu umožnily normálně spolupracovat se zahraničním divadelním světem, včetně pravidelných cest do ciziny - sliboval, že se při tom nebude veřejně vyjadřovat politicky, a poukazoval na to, že znemožňování jeho mezinárodní divadelní činnosti je nesmyslné a kontraproduktivní. Požadoval, aby, pokud proti němu něco komunistické úřady mají, byl postaven před soud - jinak ať jeho neustále pronásledování, zastrašování a policejní sledování skončí. Racionální argumentací však nebylo možno apelovat na příslušníky normalizačního establishmentu. Byli spojeni navzájem strachem - přijmout normální, racionální argument a myslet jako svobodný, slušný člověk, by znamenalo se ze stáda strachem ovládaných ovcí vyčlenit.

Byl normalizační režim slabý?

Zajímavá je v této souvislosti otázka zahraničních honorářů. Pavel Kohout si ještě ke konci roku 1969 zajistil, aby ho československý režim nemohl připravit o zahraniční příjmy: převedl autorská práva na provozování všech svých děl na Západě od pražské Dilie na jedno západoněmecké nakladatelství. Podobně pak pomohl uspořádat autorská práva i několika dalším zakázaným českým spisovatelům, svým přátelům. České ministerstvo kultury se od roku 1970 snažilo vyplácení západních honorářů pražským disidentským autorům zabránit, avšak ukázalo se, jak píše Kosatík, že tyto honorářové smlouvy byly neprůstřelné a že blokaci vyplácených peněz nebylo možno opřít o žádný existující právní předpis. Až v roce 1973 vydala česká vláda nařízení, podle něhož nemělo být přílivu zahraničních honorářů bráněno, ale měly být zdaňovány čtyřiceti procenty. K tomu vydal ministr kultury Brůžek směrnici, podle níž se toto čtyřicetiprocentní zdanění týkalo jen disidentských spisovatelů, prorežimních autorů nikoliv.

Lze namítnout, že komunistický režim byl vlastně v tomto smyslu vůči posrpnovým disidentům slabý: mohl je přece také pozabíjet - ze zpětného pohledu i z toho, v jaké nečinnosti zůstávají západní demokracie tváří v tvář útlaku ve většině zemí světa i dnes - není zrovna pravděpodobné, že by Západ nutně na obranu československých disidentů vůbec hnul prstem. Proč disidentům československý režim vůbec vyplácen zahraniční honoráře? Šlo o bezprávná režim, a tak se zdá podivné, že chtěl formálně dodržovat západní smlouvy o autorských právech a vyplácení honorářů: nic přece ministerstvu kultury či vnitra nebránilo v tom, aby peníze disidentům prostě nevyplácely - podobně jako konfiskovala Stb české knihy, vydávané na Západě a posílané do Československa, nebylo důvodu, proč by nemohla stejným způsobem blokovat i honoráře. Důvod, proč je nezabavovala, zůstává nejasný.

Komunistický režim byl v sedmdesátých letech samozřejmě slabší než v dobách stalinismu. Pavel Kohout byl od Stb v období normalizace vystavován nejrůznějším drastickým šikanám a nepříjemnému psychickému tlaku. Popsal to všechno dramaticky v čtivé knížce Kde je zakopán pes (původní české vydání Index, Kolín nad Rýnem, 1987). Pavel Kosatík to ve své knize ještě doplňuje pozoruhodnými informacemi z mnohatisícového svazku z Pardubic, který na Kohouta v sedmdesátých letech vedla Stb. (Mimo jiné vyšlo z tohoto svazku najevo, že Pavla Kohouta léta Stb systematicky udávali mnozí jeho přátelé i spolupracovníci - snad není divu, byli často od samého počátku pravověrnými komunisty. Na Kohouta donášel informace Stb i jeho blízký přítel, člověk, jehož Kohout považoval v podstatě za druhého otce - herec Valtr Taub.)

Avšak když naplánoval generálmajor Stb Josef Ripl Kohoutovu smrt - Pavel Kohout měl zahynout v květnu 1974 při policií připravené autonehodě - akce se nekonala, protože dva příslušníci policie, kteří jí byli pověřeni, ji odmítli provést. Lze interpretovat: režim byl slabý. Anebo: kriminální chování úřadů se nedá ani v totalitním režimu prosadit, pokud se obyčejní lidé (zde oba inkriminovaní policisté) zbaví strachu a postaví se proti.

Západní společností byl přijat

Čtvrtá etapa eliminace nezávislého jedince ze stádovitého kolektivu začala 28. října 1978, kdy byli Pavel Kohout s manželkou donuceni opustit Československo - původně doufali, že se budou smět za rok vrátit, návrat jim ale byl znemožněn.

V německy mluvících zemích měl Pavel Kohout už od šedesátých let pověst úspěšného dramatika. Přesto nebyla jeho integrace do německy mluvících oblastí bez problémů. V německých divadlech měl konflikty s herci, kteří byli většinou levicového zaměření a paradoxně ho považovali za konzervativce a pravičáka. (Jedním tímto levicovým hercem byl Maxmillian Schell - paradoxně svěřil Václav Havel na frankfurtském knižním veletrhu v roce 1989 svou řeč k přečtení právě Schellovi, než by ji nechal přečíst Čecha Pavla Kohouta.)

Naproti tomu příslušníci české exulantské obce proti Kohoutovi pořádali na Západě kampaně - protestovali, že je to "komunista" - kdykoliv zazněl jeho hlas na podporu českých bojovníků za lidská práva v západních sdělovacích prostředích.

V roce 1988 se podílel Pavel Kohout na projektu vypracování nového českého slabikáře pro děti v českých školách v Rakousku Máma, táta, já a Eda, aby se nemusely učit česky podle zavedené komunistické učebnice - text ke slabikáři napsal spisovatel Jiří Gruša a učebnice vznikla s podporou rakouského státu. Kohout celou věc zorganizoval bez nároku na honorář. V českých exilových kruzích vznikla vlna zuřivosti, že zrovna "komunista Kohout" pracuje na tomto projektu. Přicházely protesty od údajných českých institucí na Západě, o nichž ani předtím, ani potom nikdo neslyšel a - jak píše Pavel Kosatík, když Kohout v lednu 1987 průběh kampaně proti němu shrnoval v dopise přátelům, psal: "Jediné, co se v ní ani jednou nevyskytlo, byl návrh, že se úkolu ujme někdo jiný."

Nicméně došlo k pozoruhodné věci: západní, německy mluvící svět byl navzdory všem rozporům a konfliktům, s nimiž se Kohout v něm musel čas od času potýkat, natolik demokraticky a názorově rozrůzněný a přitom stabilizovaný, že Kohouta, který se nyní choval individualisticky, zrale a ve svém oboru profesionálně, dokázal - na rozdíl od společnosti české - přijmout. Kohout našel v německém světě hlubinu bezpečnosti a nový domov. Byl to zase paradox: když se Kohout v mládí choval nepřemýšlivě a veřejně jen opakoval, co od něho očekávalo komunistické vládnoucí "stádo" v jeho rodné zemi, napadal především západní "zahnívající kapitalismus". Jakmile se nezralosti svého mladého věku zbavil a začal vystupovat individualisticky a na základě vlastního kritického úsudku, západní společnost ho přijala - česká společnost jeho individualismus odmítla. Jako i u jiných lidí, kteří opustili Československo či byli donuceni z vlasti odjet, ukázalo se, že zkušenost života v západních demokraciích je pro lidi v ČR nepřekonatelnou překážkou. Vyčleňování ze stádovité domácí společnosti dosáhlo vrcholu.

Ostrakizace emigranta

Pavel Kohout byl na Západě v osmdesátých letech věrným a neúnavným propagátorem her Václava Havla i literárních děl domácích českých nezávislých spisovatelů. Usilovně pracoval i pro věc československé nezávislosti. Jenže byl v zahraničí a kromě toho to byl "ten komunista Kohout". Během pádu komunismu v listopadu 1989 o Pavla Kohouta z Prahy nikdo neprojevil zájem. Ten opakovaně nabízel Občanskému fóru své zkušenosti, mezinárodní styky i pomoc. 13. prosince 1989 hovořil Kohout v Praze s Václavem Havlem, který se tou dobou zaměstnával především myšlenkou, jak se stát prezidentem Československa a jak z prezidentské kandidatury vyšachovat Alexandra Dubčeka, jemuž Havel slíbil v prvních prezidentských volbách podporu. (Zcela nevzrušeně to už nyní dnes líčí na str. 387 a 388 své knihy Pavel Kosatík jako známá, dnes nepřekvapivá historická fakta. Vzpomeňme, jaký šok to vyvolalo (též zde) na pražské konferenci historiků, uspořádané v říjnu 1999 k 10. výročí pádu komunismu, když jsem tam tyto skutečnosti vznesl - byly poprvé publikovány v životopise Václava Havla od britského politologa Johna Keana, který tou dobou ještě nebyl k dispozici česky - a zeptal se Václava Havla, jak to přesně bylo. Havel odpověděl, "že se na to nepamatuje".) Během silvestrovské oslavy ve smíchovském Národním domě 31. 12. 1989 se Kohout znovu setkal s Havlem a došlo mezi nimi k dohodě: Kohout se měl stát na Pražském hradě Havlovým poradcem pro zahraničněpolitické otázky. Jenže v této funkci měl možnost setrvat jen dva dny.

Pavel Kohout se skutečně hned 1. ledna 1990 dostavil na Hrad a začal energicky pracovat. Předložil celou řadu návrhů. Okamžitě ho navštívili noví Havlovi důvěrníci, Ladislav Kantor, Petr Oslzlý a Petr Pithart. Obvinili ho "že si uzurpuje Hrad pro sebe". (Holt Kohout pracoval na Hradě příliš intenzivně.) Havel své důvěrníky podpořil a neosobně pak Kohouta požádal prostřednictvím šéfa prezidentské kanceláře, aby Kohout konflikt, k němuž na Hradě došlo, nemedializoval. Kohout se vrátil do Vídně. Napříště se v Praze staral většinou jen o dílčí kulturní záležitosti, jako bylo vydávání jeho knih či inscenace jeho her či organizace divadelního festivalu německé kulturní oblasti.

Demokratické principy "platily jen pro boj proti komunismu"

Je zajímavé uvažovat, proč asi byl Pavel Kohout - který byl od roku 1968 až do svého vyhnání z Čech do roku 1978 těsným spolupracovníkem Václava Havla a považoval ho prý za svého bratra - pro novou vládnoucí garnituru na Pražském hradě po roce 1989 nepřijatelný. Asi vadila jeho zahraniční zkušenost i jeho komunistická minulost a také jeho extrovertnost - mnozí na Hradě se jistě obávali, že by je Kohout mohl svými zkušenostmi a svou energií zastínit.

A Václav Havel přestal být po pádu komunismu obráncem lidských práv - proměnil se v manévrujícího politika, jednajícího tak, aby byl v novém režimu přijatelný. ("Dávejte si pozor, až budete v té České televizi, a jednejte opatrně, aby vás z ní nevyhodili. Já to tady na Hradě dělám taky tak," řekl Václav Havel na jaře 1998 Ivanu Kytkovi, který byl tehdy jmenován šéfem zpravodajství ČT a Havel ho pozval na večeři.) I u Havla zjevně došlo k onomu myšlenkovému obratu, který byl pro každého nezávislého pozorovatele podstatným zklamáním, když mu po roce 1989 podlehla celá řada českých intelektuálů. První na to poukázal glasgowský bohemista a anglista, někdejší člen generace Literárních novin ze šedesátých let, překladatel Igor Hájek. Konstatoval hned v roce 1990 po návratu z Čech: "Oni si teď v Čechách myslí, že jakmile se komunismus rozložil, mohou si dát pohov. Jako by přece nebylo nutné i demokracii trvale a ostražitě budovat a hájit."

Kritické myšlení a nezávislý postoj, a obrana lidských práv, byly, zdá se, pro mnoho českých intelektuálů potřebné jen jako nástroj, pokud se snažili rozvrátit komunistický režim. Ale tytéž principy už nebyly zapotřebí, když "zavládla demokracie": "teď vládneme my, na co bychom potřebovali nezávislost, kritičnost a obranu lidských práv" v nynější situaci? Proč bychom měli být kritizováni my, noví držitelé moci, když "jsme přece demokraté?"

Havel: politika má přednost před principy

John Keane ve svém životopise Václav Havel: tragédie v pěti dějstvích, se na jednom místě zmiňuje o zásadní věci: poté, co byl Jan Kavan obviněn ze spolupráce s Stb, sešel se Havel s Kavanem a Petrem Uhlem v jedné pražské restauraci. Tam Havel Kavanovi potvrdil, že ví, že Kavan pro Stb nikdy nepracoval, dodal však, že z politických důvodů to nemůže říct veřejně. (Ověřoval jsem si pravdivost této epizody v říjnu 1999 u Petra Uhla a ten ji potvrdil.) Podle Johna Keana došlo u Václava Havla touto epizodou k základnímu bodu obratu: Havel prodal své principy za politickou kariéru. Obával-li se říci veřejně, že je Kavan nevinen, oč více mu muselo být nepříjemné, chtěl-li s ním na Hradě spolupracovat Pavel Kohout, Čech, který žil dlouho nezávisle a úspěšně na Západě a v mládí býval komunistou. Proces Kohoutova vyčleňování z české společnosti byl tím dokončen. Posléze sice došlo k několika vlažným pokusům o sblížení mezi Kohoutem a Havlem (Havel Kohoutovi nabídl místo ministra kultury, které Kohout odmítl), neměly však většího významu.

Materiál k přemýšlení

Kosatíkova kniha je cenná právě proto, že předkládá materiál, na němž je možno vystopovat pozoruhodný vývoj Kohoutovy osobnosti, v jehož důsledku se stala pro českou společnost v podstatě nepřijatelná. Všechny etapy Kohoutova života jsou důležitým podnětem k zamyšlení a všechny mají daleko obecnější význam, než je pouhé studium jeho individuálního osudu. Kromě toho, že se dovídáme z Kosatíkovy knihy mnoho o Kohoutovi a o charakteristických postojích, které v různých dobách zaujímal, dovídáme se také pozoruhodné věci o české společnosti.

---

Pavel Kosatík: Fenomén Kohout
nakladatelství Paseka, léto 2001
ISBN 80-7185-372-0, cena 299 Kč