Pokud se takto zeptám, musím všechny svoje životní snahy zarámovat do kulturního rámce, do jasně daných a svou rodinou vymezených konvencí. Potom musím vzít v potaz vymezené společenské rámce v svém povolání, volném čase, mezilidských vztazích. A pak se zeptám sama sebe, co chci vlastně já? Kudy kráčí můj příběh? Všude se na mě hrne celá řada moudrostí, jak se co má a co je správné, jak je správné žít. Často automaticky přebírám, protože mám málo času. Tudíž, nehodlám-li se zabývat vlastním příběhem natolik, abych jej stvořila podle sebe a svých potřeb, sáhnu po těch, které už někdo vytvořil ( ve své pracovní náplni redaktora, odborníka na život ) a mohu do nich vložit svůj příběh. Někdy to vyjde. Pokud ne, musím přemýšlet dál.

A tady se vrátím k jazyku, kterým dáváme příběhům život. V jazyce je možné cokoli, tudíž všichni, kdo jej používají, ve snaze ovlivnit život lidí na zemi, mají obrovskou zodpovědnost a zároveň odvahu. Ti, co dokáží pojmenovat a zveřejnit vlastní filosofii, jsou často v ohrožení vlastní existence, je-li jejich filosofie odlišná od většiny, ale často posouvají svět. Ti, co to nedokáží, zaštiťují se většinovým názorem , jistým receptem na život a objektivismem. Někdy je těžké se v té záplavě " jazykování " orientovat.

Přijmu-li myšlenku závratné moci jazyka (i když z pohledu konstruktivismu nemůže být moc uplatňována na živých systémech) v osobním příběhu člověka, nabízí se přijmout moc jazyka i v životě jakéhokoli organizovaného společenství. Ostatně jakým jazykem hovoří jednotlivé firmy, podniky, služby, sdělovací prostředky, vypovídá o jejich příběhu. Znamená to tedy, že každá organizace, hovořící svým jazykem vytváří vlastní životní příběh. Jak to tedy vypadá ve sdělovacích prostředcích ? Jak pracují s jazykem a vlastním příběhem?

Pokusím se o zamyšlení v oblasti své profese, jednoho organizovaného společenství, poskytujícího sociální služby.Tato organizace se pokouší vymyslet tzv. mediální politiku, ovšem ne za účelem získávání peněz, ale za účelem osvětovým (vím, že toto slovo není populární, je ale výstižné), což ve finále s penězi samozřejmě také souvisí. Se všemi možnými médii je často ve styku, přesto se nedaří světu zpřístupnit filosofii, se kterou pracuje.

Ta filosofie obnáší jasně deklarovaný respekt k člověku jako takovému, tzn. podpora všech základních lidských práv. Převedeno do praktického jazyka, podporuje co největší samostatnost všech lidí, kteří potřebují nějakou podporu, potřeba podpory by měla vycházet od lidí, kteří ji potřebují. Snaží se o podporu každého jedince v oblasti rozhodování o vlastním životě, což nutně souvisí s odpovědností za vlastní život. Ne, že za život člověka, vyžadující nějakou podporu zodpovídá instituce. To nutně přináší i právo na riziko, bez kterého se nedá žít. Samozřejmě všechny tyto podpory jsou poskytovány v závislosti na možnostech a přáních lidí, kteří je potřebují. Zde se nabízí popsat jednotlivé reakce lidí, kteří žili celý život v instituci a o jejich životě vždy rozhodovali ti druzí. Ti, kteří věděli jak nejlépe žít a nutili tak žit i své svěřence. Ale toto vyprávění by bylo už na jiný příběh.

Vraťme se k médiím, kterým se nedaří tuto naši zkušenost zprostředkovat. Jsou to stále ty sdělovací prostředky, které mají jakoby ten patent na rozum a přesně vědí, co chce divák, či čtenář vidět a slyšet. Takže se už řadu let táhne našimi médii názor, že je dobře, že existují charity a neziskové organizace, které poskytují služby nemohoucím jedincům, kteří se o sebe nedokáží postarat. Dokáží vytvořit zdařilé reportáže o těžkém životním údělu mnoha lidí a o tom jak jim určitá organizace pomáhá. To je samozřejmě chvályhodné. Z hlediska vývoje sociálních služeb ovšem považuji toto sdělování za stagnaci. Stále to přináší výhody pouze té organizaci, která tyto služby poskytuje. Neboť se tím zviditelní a možná, když napíše dobrý projekt, dostane příští rok více financí ze státního rozpočtu. To znamená, že v těch výpovědích z jednotlivých organizací je vidět obrovské nasazení a práce zaměstnanců, hovoří se o řadě aktivit, o spoustě služeb pro jednotlivé postižené občany, ale jaksi se nehovoří s nimi. A pokud ano, tak zase jazykem zprostředkovaným přes určitou organizaci.

Nevím, jaký použít jazyk a jaký zkonstruovat příběh, který by byl jiný než v dosavadních sdělovacích prostředcích. Nemám patřičný certifikát na zveřejňování filosofických myšlenek. Často ovšem mluvím s lidmi, kteří nějakou podporu potřebují. Jedno je jasné. Ne všichni chtějí být členy nějakých zvláštních společenství, organizací a zvláštních institucí. Řada z nich se snaží silou vůle udržet mezi námi a dokázat, že nemusí žít v instituci. Ano, potřebují podporu, někdy neformální, sousedskou výpomoc. A tady jsme jako jedno organizované společenství v koncích, protože nevíme, jak tuto filosofii odpovědnosti každého z nás k těmto lidem zpřístupnit široké veřejnosti. Je to snad tím, že stále lidé nic nevědí o životech lidí, kteří jsou jiní, když je nechtějí na sídlišti? Je to snad tím, že na ně není hezký pohled? Je to tím, že jsme v podstatě rádi, že existují takové organizace, které za nás ostatní přeberou odpovědnost? Zabývat se lidmi, kteří potřebují nějakou podporu, vyžaduje vlastní invenci a na tu v budování vlastní kariéry nemáme čas.

Dá se vůbec takový přístup, který není ničím zvláštní, je pouze respektováním člověčenství medializovat? Zajímá to vůbec někoho ?

Jazyk je všemocný, v jazyce je možné cokoli...