Tato zkouška z angličtiny není pro uchazeče studia angličtiny (i to by bylo nehorázné!), ale pro uchazeče o magisterské studium v oborech Občanský sektor, Sociální a kulturní ekologie, Obecná antropologie-integrální studium člověka, Elektronická kultura a sémiotika.

The emerging identity bridges the stages of childhood when the bodily self and the parental images are given their cultural connotations; and it bridges the stage of young adulthood, when a variety of social roles become available and, in fact, increasingly coercive. We will try to make this process more tangible, by looking first at some infantile steps toward identity and then at some cultural impediments to its consolidation.

A child who has just found himself able to walk, more or less coaxed or ignored by those around him, seems driven to repeat the act for the pure delight of functioning, and out of the need to master and perfect a newly initiated function. But he also acts under the immediate awareness of the new status and stature of "one who can walk," with whatever connotation this happens to have in the co-ordinates of his culture's spacetime - be it "one who will go far," "one who will be able to stand on his own feet," "one who will be upright," or "one who must be watched because he might go too far." The internalization of a particular version of "one who can walk" is one of the many steps in child development which (through the coincident experience of physical mastery and of cultural meaning, of functional pleasure and of social prestige) contribute on each step to a more realistic self-esteem. This self-esteem grows to be a conviction that one is learning effective steps toward a tangible future, and is developing into a defined self within a social reality. The growing child must, at every step, derive a vitalizing sense of actuality from the awareness that his individual way of mastering experience (his ego synthesis) is a successful variant of a group identity and is in accord with its space-time and life plan.

Do češtiny přeložil Jan Čulík:

Vznikající totožnost spojuje ony etapy dětství, kdy dostávají tělesné ego i obrazy rodičů svůj kulturní podtext, a je spojena také s etapou mladé dospělosti, kdy začíná být k dispozici celá řada společenských rolí a tyto role jsou jedinci vlastně stále více vnucovány. Pokusíme se tento proces zkonkrétnit tím, že nejprve budeme zkoumat některé kroky malého dítěte směrem k totožnosti a pak některé kulturní překážky bránící konsolidaci této totožnosti.

Dítě, které zrovna zjistilo, že umí chodit, ať už ho okolí ve vývoji povzbuzuje, anebo ignoruje, je, jak se zdá, téměř posedlé touhou opakovat tuto dovednost znovu a znovu, z prostého potěšení, že mu to jde, a v důsledku potřeby zvládnout a k dokonalosti přivést nově získanou schopnost. Dítě ale také jedná na základě bezprostředního vědomí, že získalo nový status a postavení "osoby, která umí chodit", ať už to má jakýkoliv podtext v souřadnicích časoprostoru jeho kultury - ať už to znamená "to je někdo, kdo dojde daleko", "někdo, kdo se bude umět postavit na vlastní nohy", "někdo, kdo se bude chovat vzpřímeně" či "někdo, na koho si budeme muset dávat dobrý pozor, protože možná dojde daleko". Zvnitřnění dané konkrétní verze pojmu "někdo, kdo umí chodit", je jedním z mnoha kroků při rozvoji dítěte, které (v důsledu součinnosti zážitku hmotného zvládnutí určité schopnosti a jejího kulturního významu, v důsledku funkčního potěšení a společenské prestiže) přispívají na každém kroku k realističtějšímu sebehodnocení. Z tohoto sebehodnocení vyrůstá přesvědčení, že člověk postupně zvládá efektivní kroky směrem ke konkrétní budoucnosti a vyvíjí se v přesně definovaného jedince existujícího v rámci určité společenské reality. Rostoucí dítě musí, při každém kroku, odvozovat oživující pocit aktuálnosti z vědomí, že jeho individuální způsob ovládání zkušeností (syntéza jeho ega) je úspěšnou variantou skupinové totožnosti a je v souladu s jejím časoprostorem a životním plánem.