"Jakým právem," rozčiloval se jeden rozhněvaný ekolog na nedávné konferenci, které jsem se účastnil, píše Paul Kennedy, "otiskují Američané na Boží zeměkouli svou tak těžkou botu? Ano. Byla to tvrdá otázka, protože, bohužel je to většinou pravda.

Nás Američanů, pokračuje autor, je méně než pět procent obyvatelstva světa, ale spotřebováváme 27 procent veškeré roční produkce ropy, vytváříme a spotřebováváme téměř třicet procent světového hrubého produktu a - uvědomte si, jaký to má dopad - vydáváme celých 40 procent veškerých světových nákladů na obranu. Rozpočet Pentagonu se dnes v podstatě rovná rozpočtu dalších devíti nebo deseti nejsilněji zbrojících států světa. To je skutečně silná a velká šlápota. Jak to vysvětlujme jiným - a sami sobě? A mělo by se proti tomu něco dělat?

Vznáším tyto otázky, protože v důsledku nedávných zkušeností z cest - do arabského Zálivu, do Evropy, do Koreje, do Mexika - a v důsledku množství dopisů a e-mailů z celého světa vidím, že tato naše americká demokracie není tak obdivována a oceňována, jak často předpokládáme. Sympatie Neameričanů v důsledku hrůz z 11. září byly praé, ale to byly sympatie pro nevinné oběti ve Světovém obchodním centru. Neznamenalo to, že jde o bezpodmínečnou lásku a podporu Spojených států.

Na druhé straně, ti, kdo naslouchají, si mohou povšimnut množství mezinárodní kritiky i množství stížností na naši "silnou a velkou šlápotu" na Boží Zemi.

Mnoha Američanům je asi docela jedno, že zvnějšku přicházejí sílící hlasy kritiky a znepokojení. Pro ně jsou Spojené státy nejvýznamnější, nejsilnější zemí světa a ostatní - Evropa, Rusko, Čína, arabský svět - to prostě musejí přijmout.

Avšak jiní Američané - bývalí členové mírových sborů, rodiče, které mají děti, studující v zahraničí, podnikatelé se styky v cizích zemích, představitelé církví a ekologové - ti všichni jsou znepokojeni kritikou přicházející ze zahraničí. Jsou znepokojeni, že se izolujeme od většiny vážných problémů globální společnosti a že americká zahraniční politika se začíná skládat jen z masivních vojenských zásahů proti démonům, jako je Talibán.

Chápou, že Amerika sama je do velké míry odpovědná za vytvoření stále integrovanějšího světa - prostřednictvím finančních investic, komunikační revoluce, kultury MTV a CNN, prostřednictvím trusistických a studentských výměn, prostřednictvím amerického tlaku na jiné země dodržovat smlouvy ohledě obchodu, plynutí kapitálu, intelektuálního majetka, ekologie a zákony o zaměstnanosti. Tito lidé vědí, že není možné, aby Spojené státy ustoupily do izolace, a obávají se, že si Američané rozhněvávají velkou část světa, s nímž je jejich existence nerozdělitelně provázána.

Co tedy dělat? Je snad užitečné rozdělit zahraniční názory na Spojené státy do tří kategorií: ti, kteří milují Ameriku ti kteří Ameriku nenávidějí a ti, kteří jsou Amerikou znepokojeni. Do první skupiny patří politikové jako Margaret Thatcherová a Michail Gorbačov, podnikatelští obdivovatelé amerického volného trhu a společnosti, které osvobodila od zlých režimů americká politika.

Antiamerikanismus není jen charakteristickým rysem muslimských fundamentalistů, většiny nedemokratických režimů, radikálních aktivistů v Latinské Americe, japonských nacionaistů a kritiků kapitalismu po celém světě. Lze ho také najít v intelektuálních salonech v Evropě, zejména ve Francii, kde se americká kultura považuje za primitivní, zjednodušenou a nevkusnou - a příliš úspěšnou.

Názory těchto dvou skupin nezměníme, proto bychom se měli zaměřit na třetí a nejdůležitější skupinu, na ty lidi, kteří zastávají vůči Americe přátelský postoj a obdivují její roli při prosazování demokratických svobod, avšak jsou nyní znepokojeni směrem, jímž se Spojené státy vydávají. Jejich kritika není zaměřena na podstatu Spojených států, ale na to, že Spojené státy nyní nedodržují ideály, které jsme vždycky vyjadřovali: demokracii, férovost, otevřenost, respekt pro lidská práva a rozhodnost prosazovat Rooseveltovy "čtyři svobody".

Unilateralistická politika Spojených států ohledně pozemních min, mezinárodního trestního soudního dvora a ekologických protokolů z Kjóta neodpovídá tradičnímu očekávání, jaký má svět od Spojených států. Nerozumné je také nefinancovat řádné OSN, navzdory tomu, že to USA vážně přislíbily. Věnovat dalších 48 miliard dolarů na obranu a odmítat konkrétní příslib pro financování hospodářského rozvoje pro země třetího světa pro konferenci v Monterrey, která se má konat příští měsíc, to zní pokrytecky. Je ale pravda, že některé nynější americké postoje (například americké odmítání raných protokolů z Kjóta) lze pravděpodobně dobře obhájit. Celkový dojem, který ale vytvářejí Spojené státy, je to, že Americe je úlně jedno, co si myslí ostatní svět. Když potřebujeme pomoc - při chytání teroristů, zmrazování finančních zdrojů nebo když potřebujeme v zahraničí základny pro americká vojska - spolupracujeme; když se nám nelíbí mezinárodní projekty, prostě je odmítáme.

Svět si dnes velmi přeje, aby Spojené státy hrály skutečně silnou světovou vedoucí roli, asi tak, jak to kdysi dělal Roosevelt. Bylo by zapotřebí, aby Spojené státy začaly projevovat jasné porozumění problémům dnešního světa, aby dokázaly ocenit naše společné lidství, aby si dokázaly uvědomit, že se máme co učit od druhých stejně tak, jako oni od nás. Takovéto Spojené státy by se měly zajímat o osud slabých a znevýhodněných lidí po celém světě - Amerika by spolu s jinými měla pomáhat těm, kteří si sami pomoci nedovedou. A podstatou americké vedoucí role by mělo být, aby vedoucí američtí politikové opakovaně vysvětlovali americké veřejnosti, proč je v nejhlubším americkém zájmu brát osud naší planety vážně a investovat do její budoucnosti.