Začnu tou definicí. Pan Valach neuvádí, kde svou definici našel, ale myslím, že neměl šťastnou ruku. Píše že rasismus je:

Srovnejme si jeho definici s tím co píše Mirriam - Websterův slovník:

Klíčové slovo je slovo "primárně". Rasista je ten, kdo vnímá rasu jako nejdůležitější měřítko při hodnocení lidí. Ani rasista ale není úplně immuní vůči jiným vlivům. Rasista může mít rád hudbu, rasista taky není většinou zlý člověk. Dokáže ocenit humor, zručnost a třeba statečnost někoho jiného. Kupodivu i příslušníka jiné rasy.

Nejpravděpodobnějším vysvětlením vítězství pana Horvátha je, že se mu prostě podařilo hodně lidí přesvědčit, že umí krásně zpívat a že je to sympatický člověk. Měl na to přesvědčování několik hodin vzácného televizního času a byla na něho upřena pozornost statisíců diváků. Většina z nás by s ním - na základě zkušenosti, kterou jsme udělali přes obrazovku - ráda zašla do hospody. Taky nejspíš nikdo nebude mít nic proti tomu, aby si pan Horváth koupil byt nebo dům v sousedství.

Stejnou možnost jako pan Horváth nemají ovšem jiní Romové. Ti se nemohou prostřednictvím TV obrazovky představit celému národu. Je jedno jestli jako sympaťáci nebo jako vyvrhelové. Důležité je, že o naprosté většině velice různorodých lidí, kteří mají společnou právě jen tu barvu kůže, víme jen málo. Zůstávají anonymní. Jediné, co pozná každý bezpečně a na první pohled je to, že jsou Romové. Jak vyplývá z průzkumu o kterém také mluví pan Valach, tito Romové už by se většině jako sousedé hrubě nelíbili. Proč? Prostě proto že se o nich v dotazníku mluví jako o Romech. Anonymního Roma se lidé bojí, nebo ho dokonce nesnáší, konkrétní pan Horváth je jim sympatický. Ti anonymní Romové jsou primárně posuzováni podle toho, k jaké skupině patří, ne podle toho, jací jsou. A to je - jak víme z definice na začátku článku - rasismus.

Když řeknete, že nechcete bydlet vedle "Roma z dotazníku", neděje se nic tak strašného. Když ovšem přistupujete ke konkrétním lidem s předem vytvořeným postojem, je to už vážnější. Něco o tom vědí nejenom Romové, ale taky viditelně tělesně postižení nebo třeba staří lidé. Není nic příjemného, když vám jako postiženému dávají lidé zřetelně najevo že - dejme tomu - nejenom kulháte, ale budete podle všeho taky dementní. Stejné je to když se s neznámým starším člověkem jedná jako s dítětem. No a Rom zase musí žít s tím, že ať je jaký je, v cizím prostředí ho budou většinou předem považovat za zloděje a pobudu.

Teď přichází řada na slíbený osobní zážitek. Mí romští přátelé mají takovouhle zkušenost. Ve své rodné vesnici to byli oblíbení lidé. Měli stavební firmu, dost vydělávali, hodně sousedům pomohli, všichni je znali jako šikovné, pracovité a veselé sousedy. Pro jejich nejbližší okolí to nebyli "nějací cikáni", před kterými je třeba mít se na pozoru. Lidé kteří je znali, měli dost času k tomu, aby je primárně neposuzovali podle barvy kůže. Posuzují je tedy podle "normálních" měřítek. Podle toho co umí, jaké mají zájmy, povahu nebo charakter. Pro ně to byli pan a paní XY. Jedni z mnoha, lišili se snad jenom tím, že byli trošku movitější a trošku zábavnější než průměr. Pán a paní XY se ovšem stáli během několika minut vyvrheli, před kterými je třeba mít se na pozoru a kteří jsou hodni jen nejhlubšího opovržení. Jak je to možné? Proměna nastala, jakmile vyrazili mimo okruh svých známých a sousedů. Když vyjeli do města, přestali být sympatickým a milým "normálním" sousedem a stali se "cikánem". Snědou osobou, která je pro většinu lidí potenciálně nebezpečná a kterou může kdekdo beztrestně urazit nebo ignorovat.

Moji známí vydrželi tenhle život v kleci desetikilometrového okruhu kolem vlastního domu - kde jedině se mohli cítit jako rovní mezi rovnými - hodně dlouho. Když jim ale v tom divném městě přepadli a zbili neznámí lidé dítě, odstěhovali se za moře. Rozhodli se těžkému kroku a hodně riskovali. Opustili svojí širší rodinu, museli se ve zralém věku učit cizí řeč a přizpůsobit se ve zcela neznámém prostředí. V městě, kde bydlí dneska, je podobné problémy, jako měli dříve doma, netrápí. Splynuli s davem. V mnohobarevném prostředí cizí tolerantní země zažívají poprvé v životě, jaké je to být rovný mezi rovnými vždy a všude. Už nežijí v kleci, ale ať jedou kamkoli, všude jsou přijímáni bez předsudků. Svoje místo si musí vybojovat, ale nemusí při tom stále myslet na to, že jsou "jenom cikáni".

Mě z toho všeho vychází jediný závěr. Je skvělé že 850 000 lidí v Čechách ocenilo Vlastimila Horvátha za to, jaký je a co umí, a ignorovalo při tom barvu jeho kůže. Konec rasismu v Čechách to ale neznamená. Ten nastane až se každý pan Horváth nebo paní Horváthová nebude bát opustit malý prostor kolem svého domu nebo bytu. Konec rasismu nastane, až nebudou ve větší části vlastní země "nějakými cikány", ale až budou v celé naší vlasti především panem Horváthem a paní Horváthovou a až potom příslušníky jedné národnostní skupiny. Tak jako velká většina nás ostatních.

Stránky autora