Jeho nejběžnější odrůdou je samozřejmě manželská hádka, která je (podle problematické lidové moudrosti) kořením společného života a která má také své na slovo vzaté patrony, například psychiatra Miroslava Plzáka. K další, příbuzné odrůdě patří spory mezi cestovateli, vězni a trosečníky, jimž se říká výstižně třenice. Sousedské hádky vznikají často kvůli banalitám (kvůli přerostlé višni nebo kvůli zaběhnuté slepici), ale banální nejsou, protože je často musí řešit soud, a někdy mohou přerůst v celoživotní nepřátelství, jak to dokládá výborná Gogolova Povídka o tom, jak se rozkmotřil Ivan Ivanovič s Ivanem Nikiforičem. Nevykořenitelná a nepochopitelná zášť panuje rovněž mezi příslušníky městských rodů, jak o tom vypovídá nesmrtelný příběh o Romeu a Julii, mezi členy gangů a mafií a mezi sportovními fanoušky, které někdy nedokáže zpacifikovat ani policie. Kvůli osobní prestiži se v české pohádce utkali Rozum se Štěstím a ve veršovaném Budyšínském rukopisu z 15. století se pohádala dokonce Praha (jakožto mluvčí husitského tábora) s Kutnou Horou (jakožto mluvčí protihusitské šlechty). Jak je zřejmé, hádají se nejen jednotlivci, ale i lidské kolektivy a abstraktní principy.

Nejznámější podobou sporu je nicméně nedělní klání politiků v televizním studiu. Úloha, kterou při těchto slovních soubojích zastává moderátor, není nijak jednoduchá, jak o tom svědčí nedávná rezignace Václava Moravce, který provázel diváky pořadem Otázky; podle vlastních slov shledal, že se stává rukojmím pozvaných politiků (k odchodu ho prý podnítil nejmenovaný kolega ze Svobodné Evropy, který apeloval na jeho etické cítění). Jeho protějšek z Novy, Martin Veselovský, sice Moravcovy moderátorské kvality uznává, ale spatřuje v jeho rozhodnutí projev naivity, ne-li přecenění sil: Jak je možné, ptá se v Lidových novinách z 27.4., že Moravce překvapuje dětinskost a primadonství politiků, kteří si chtějí určovat, s kým usednou před kameru a s kým ne, nebo průměrnost a omezenost novinářů? A když dále uvažuje o významu těchto pořadů, nadhazuje myšlenku, že "sebelepší televizní diskuse je v České kotlině jen nedůležitým předělem mezi Colombem a Komisařem Rexem (míní současné detektivní seriály)." Je vcelku sympatické, že sám aktér těchto diskusí, moderátor Veselovský, přitakává v tomto případě kritickým divákům, zatímco leckterý jiný novinář by se pokusil svou profesi výbojně obhajovat.

Hádky na politické scéně nejsou samozřejmě nic nového; v italském, japonském či v některém jihoamerickém parlamentu (ale i v pražské židovské obci) občas končí i fyzickou potyčkou a historické spory některých suverénních vládců (například královny Alžběty a španělského krále Filipa II.) vyústily dokonce ve válečné střetnutí. Na začátku těchto konfliktů nemusí stát jen dotčená prestiž, nýbrž i obyčejné nedorozumění: Není nijak těžké představit si situaci, kdy písař, posel či vyslanec tlumočí zprávu, kterou si vyměňují dva panovníci, zkresleně, nebo kdy se jeden hegemon nespokojí s omluvou druhého hegemona (politik, zpěvák či herec, který je přesvědčen o svém celonárodním významu, musí na omluvě trvat, i kdyby měl v následných soudních tahanicích přijít o všechen majetek). Ve srovnání s aristokratickou praxí, kdy bylo nutno vyřešit urážku soubojem, je to jistě pokrok, nicméně bojechtivý prvek, přítomný v každém sporu, přetrvává dodnes; oč je skrytější, o to je zavilejší. Hádka je ostatně souznačná s kolizí, tj. (podle literárních vědců) "úsekem děje, který následuje po expozici a který rozvíjí dramatickou zápletku". Tato učená definice vzbuzuje dojem, že se zápletky vyskytují jen na papíře, ale ve skutečnosti si je přivoláváme vždy, když se pokoušíme přežít v nehostinných podmínkách, když si chceme vynutit uznání, když chceme získat partnera, vliv či peníze, když nezřízeně žárlíme či závidíme, když hodláme pomstít křivdu, a dokonce i tehdy, když se nedokážeme smířit se ztrátou bytosti či místa, k nimž jsme kdysi přilnuli.

Význam kolizí se samozřejmě mění s dobou. Ještě v 19. století uváděli teoretikové ve výčtu dramatických situací například pronásledování, vzpouru, cizoložství, šílenství, obětování blízkých, výčitky svědomí a konflikt s Bohem. Usmíváte se nad patosem těchto pojmů? Pak tedy mlčky připouštíte, že z našeho života vymizela vášeň a zaujetí pro nadosobní ideály. Máte pravdu; některé pojmy dokonce ztratily původní obsah. Proti čemu bychom se měli bouřit? To za nás dělají militantní ekologové a extremisté všeho druhu (každému výstřelku můžeme přiřknout kladnou i zápornou konotaci). Co dnes obnáší pojem cizoložství? Manželské posvěcení už dávno není příkazem; po celém světě přibývá lidí, kteří žijí na hromádce. Proč by mělo do našeho života vstupovat šílenství? Jeho místo je na psychiatrické klinice. A proč bychom se měli hádat s Bohem? Pokud existuje, nemá lidskou podobu. Kolize sice nezanikly, ale projevují se jiným, ne tak vypjatým způsobem; často jsou jen nástrojem k tomu, abychom někoho převychovali, znechutili nebo zranili. Osvětlí to několik žánrových výjevů.

1. Paní A. se útrpně usmívá, kdykoli se jí muž svěřuje s problémy, které má v zaměstnání; tím mu dává jasně najevo, jak je nepraktický a otravný. Co by měla říkat ona? Den co den musí vystát frontu v samoobsluze, navařit a uklidit; nemá ani čas na prolistování ženského časopisu. Manžel se hanbí a odebere se do hospody, nebo mu po čase dojde trpělivost a popadne kuchyňský nůž, což mu později vynese osm až deset let vězení.

2. Paní B., jejíž muž (syn) je vědeckým pracovníkem, ostentativně zanechává na jeho pracovním stole články od jiných vědeckých pracovníků, a to především od těch, které její muž nesnáší. Může to vysvětlit tím, že chce projevit zájem o jeho obor, ale manželovu nevoli tím samozřejmě nerozptýlí. V opačném případě, tj. je-li vědeckou pracovnicí ona, může před svým nedovzdělaným manželem sem tam utrousit cizí slovo a významně se podivit, když mu manžel neporozumí.

3. Pan C. vyzve syna k partii šachu nebo pingpongu, aby si dokázal, že ho dosud intelektuálně či fyzicky převyšuje, ale partii opakovaně prohraje. Důsledek je nasnadě: Otec na syna zanevře, i kdyby syn nedal ani mrknutím oka najevo, že ho výhra oblažila.

4. Paní D., která žije sama, vhazuje tajně příležitostným hostům do čaje sedativum, aby je u sebe udržela co nejdéle; neodhadne-li přípustnou dávku, způsobí tragédii.

5. Paní E. zašle do novin smuteční oznámení o smrti své matky, která je dosud naživu, aby se vyrovnala s jejím despotickým vlivem, jemuž celý život podléhá; o kolizi se postarají příbuzní, kteří náhodou na oznámení narazí.

Je zřejmé, že některé z těchto výjevů hraničí s hysterií či paranoiou, ale to neznamená, že jsou nereálné; proto bychom se měli ve vedení sporů důkladně pocvičit. Pře politiků, jak jsme se zmínili, žádné zvláštní poučení nepřinášejí (jsou jen zábavné). Co kdyby místo nich zařadili příslušní redaktoři do programu Kurs efektivního hašteření? K přitažlivosti takového kursu by jistě přispěly lekce Jak proměnit klidnou besedu v hádku, Jak se pohádat s cizincem, jemuž nerozumíme, a Jak vtáhnout do hádky ostatní účastníky. Závěrečnou katarzi by bylo možné navodit hromadnou šlehačkovou bitvou, která se osvědčila už v prvých filmových groteskách.