Je pravda, že stoupenci nízkého, potažmo "rovného" zdanění označují sama sebe jako pravověrné liberály a opovržlivě se distancují od "rozhazovačných socanů". V krajní podobě (bohužel dosti rozšířené u části mládeže) dochází k pohrdání jakoukoli solidaritou a na odiv se staví vypjatý egoistický individualismus a utilitarismus spojený s odmítáním alespoň minima tolerance pro odlišné názory. Internet umožnil takové postoje přenést z hospod čtvrté cenové skupiny do veřejné výměny názorů v rámci víceméně anonymních chatů. Proti této životní filosofii se oprávněně staví pan Vít a má přitom moji podporu a doufám i všech slušných a rozumných lidí.

Méně však již rozumím jeho výpadům proti liberalismu, protože ten za bláboly několika jednotlivců s deficitem vzdělání i životních zkušeností opravdu nemůže. Jejich argumentace, byť zaštítěná platformami označujícími se za "liberální", má totiž s původním liberalismem pramálo společného. Nebo se snad stal liberálem diktátor, který se rozhodl snížit daně? Jsou snad vládnoucí režimy z exotických daňových oáz liberálnější než skandinávské státy? Podle této zvrácené logiky by v pomyslné hitparádě největších liberálů aspiroval na přední umístění například císař František Josef I., ba dokonce i Adolf Hitler by nedopadl nejhůře.

Diskutéři na stránkách Britských listů evidentně naletěli na mnohokrát (vědomě či nevědomě) použitý trik zvaný redukcionismus. Ten spočívá v tom, že pojem s vyšší obecností redukuji na pojem s obecností nižší, aniž bych změnil názvosloví. Tak se liberalismus redukuje nejprve na liberalismus ekonomický a ten zase nenápadně na pravicově konzervativní pojetí ekonomické svobody. Základní pojem zůstal, ale obsah se podstatně vzdálil původnímu pojetí.

Mohu přemítat donekonečna, zda liberalismus začíná u výše daně 15 % nebo 32 %. Výsledku se samozřejmě nedoberu, protože podstata liberalismu spočívá v něčem úplně jiném. Otázka pomyslného "dne daňové svobody" je možná klíčový problém pro pravicového neokonzervativce, pro liberála je ale důležitější, zda o výši daně bylo rozhodnuto demokraticky volenými orgány podle pravidel, která dobrovolně uznává většina společnosti. Jestli je to oněch 15 % nebo jiné procento, neurčuje žádné morální kritérium, nevymudruje žádný filosof, nevypočítá žádný ekonom, neprotlačí žádný lobbyista, ale rozhodne právě ona většina společnosti.

Otázka výše daně a úrovně sociálních jistot není problémem liberalismu nebo antiliberalismu, ale míry sociální soudržnosti. Ta je určena vztahem sociálních skupin, jejich zájmy a schopností si tyto zájmy uvědomit a bojovat za ně. Ideologie a její nositelé tyto vztahy a zájmy více či méně přesně reflektují, zápas o jejich prosazení se také jeví jako soupeření ideologií. Sociální soudržnost v tomto nevyhnutelném souboji znamená situaci, kdy jsou rozporné zájmy víceméně optimálně vyváženy a nehrozí otevřený konflikt. Je historicky i místně proměnlivá a závisí na celé řadě faktorů -- mezi jinými i na míře poznání vlastních zájmů a schopnosti je proměnit v aktivní činy.

Liberálové stojí v tomto permanentním střetu na obou stranách. Jsou součástí levicového i pravicového tábora podle toho, s jakými zájmy a hodnotami se identifikují. Společné by ale pro ně měla být úcta, respekt a tolerance k odlišnostem. A zde musím přiznat, že stoupenci v podstatě antiliberálního pravicového neokonzervatismu jsou v poslední době podstatně aktivnější, agresivnější a útočnější než příslušníci opačného tábora. Pokud zůstávají v mezích slušnosti, jsou otevřeny možnosti demokratické ideologické diskuse. Sprosté nadávky, vyhrožování a denunciace protivníků, které mezi liberální hodnoty rozhodně nepatří, tuto diskusi naopak maří a znamenají tak potenciální nebezpečí pro demokracii, tedy nejen pro levicové, ale i pravicové liberály.