Z citátu je zřejmé, že pan prezident si myslí že skutečně existuje závazný obraz historických událostí. Dokonce nám řekl, kde ho hledat. Obraz konkrétní historické události - konce druhé světové války - máme hledat v prožitcích milionů našich spoluobčanů, kteří konec války pocítili na vlastní kůži. Při hledání tohoto obrazu narazíme ovšem na řadu problémů. Popíšu pár těch, které mě napadají jako první.

V projevu pana prezidenta chybí návod jak ty prožitky miliónů zachytit a změřit. Historická pojednání těžko mohou psát miliony kolektivně, vždycky si nakonec musí sednout jednotlivec nebo malá skupinka lidí a svůj pohled na historické děje zapsat. Ano, svůj pohled. Je skoro nemožné získat objektivní a nezpochybnitelný obraz čehokoli a u dějin je to zvlášť složité. Rozumí se samo sebou, že přímí pamětníci zdrcující většiny historických dějů už nežijí. Písemné zprávy zanechal jen nepatrný zlomek těch kteří byli svědky toho či onoho. Je snad teoreticky možné udělat anketu nebo hlasování mezi přímými účastníky poslední spartakiády, ale už se nám ani teoreticky nepodaří zjistit co si myslely milióny lidí v Čechách a v Evropě o Bitvě na Bílé Hoře.

Je tu ještě jeden problém. Znalost prožitků milionů by byla jistě vrcholně zajímavá. Změřit podobné věci se snaží generace sociologů. Můžeme ovšem třeba jen teoreticky říct, že jen to, co si o věci myslí její přímí účastníci, můžeme brát jako bernou minci? A navíc jen to, co si myslí přesně v okamžiku, kdy se to či ono děje? Představte si například, že by k vám přišel 17. listopadu 1989 předvídavý historik (historik se sklony k prognostice, který předem ví, že 17. 11. 1989 se stane významným dnem) a ptal se vás, co si myslíte o tom, co právě prožíváte. Historik by obešel všechny domácnosti v tehdejším Československu a vzniklý průzkum veřejného prožitku by se stal závazným a nezpochybnitelným výkladem historické události. Říkal by takhle změřený kolektivní prožitek, co se 17. listopadu opravdu stalo? Opravdu platí i v tomhle případě přísloví, že "víc hlav víc ví"? Je pohled pana Jakeše na věci stejně bystrý a závažný jako pohled například Václava Klause? A mají pohledy obou pánů stejnou váhu jako pohled můj? Věděl vůbec někdo v Československu v té době, jestli a jak se na věci podílí Moskva a Washington? Navíc ani hlava nejchytřejší nemůže tušit, jak to všechno dopadne, a tudíž jaký bude mít 17. listopad význam pro budoucnost. Spousta informací se objeví na denním světle až dodatečně.

Dobře tedy, řekne obhájce teze o přepisování, budeme měřit s odstupem a budeme měřit celosvětově. No ano, ale jaký odstup je dostatečný? V případě hodnocení konce druhé světové války je podle pana prezidenta odstup dokonce nežádoucí, protože novější pohled by nás mohl nutit historii tzv. napravovat. Vzniká neřešitelné dilema. Chceme se dozvědět, jak se věci skutečně odehrály a pamětníci nám to buď 1. nemohou říci, protože jsou mrtví; 2. nedokáží říci, protože nevědí; a nebo 3. celý průzkum prožitků milionů není technicky možný.

Zbývá nám tedy jediná možnost. Vrátit se ke starému dobrému Františku Palackému a dějiny psát. Každý tak, jak nejlépe umí a podle svého nejlepšího svědomí. Vždycky se najde někdo, kdo s námi nebude souhlasit a dějiny si napíše po svém. Kdo nás rozsoudí? Nikdo. Případný posuzovatel toho čí interpretace odpovídá tomu, jak byl konec války miliony prožit, se dostane brzo do stejných problémů, jaké jsem popsal už dříve. Takový soudce by musel být opět nadán nadpřirozenou schopností změřit prožitky milionů.

Jak pan prezident, tak my všichni ostatní, se budeme muset smířit s tím, že různí lidé budou historii interpretovat různě. Můžeme je kritizovat a říkat, kde udělali ve své interpretaci chybu. Ale vinit je z "přepisování dějin" není dost dobře možné. Přepisování závazně daných dějin neexistuje, protože neexistují závazně dané dějiny. Aspoň do té doby, dokud nebude vynalezen prožitkoměr milionů.