Její občanskou iniciativou se zabývali tři američtí presidenti. Lyndon Johnson určil v roce 1966 Den otců jako národní svátek zvláštní deklarací na každou třetí červnovou neděli. G.W. Bush ve svém loňském prohlášení, s odvoláním na rezoluci přijatou Kongresem USA v roce 1972, mimo jiné nařídil, aby na všech státních budovách byly v ten den vyvěšeny hvězdnaté vlajky na znamení díků za zásluhy otců o výchovu dětí v rodinách a za jejich správné vedení. Otcové jsou prý odpovědni za to, že z dětí vyrostou nezávislí, soucitní a odpovědní občané. V průjezdu do památné budovy, kterou zdejší prosperující městská banka kdysi po První velké válce darovala městu na osvětové účely, mluvím v květnu s promrzlým Billem, synem jiného a dlouho po druhé světové válce zesnulého amerického veterána. Jeho táta osvobozoval toto naše náměstí a celý můj český rodný Rotaun. Rysy tváře i postavou Bill nezapře venkovana s trochou krve indiánských prapředků, jichž opeřeného náčelníka má zobrazeného v nášivce na rukávu zděděné, už léty vybledlé uniformy. " Otec vyprávěl, že tenkrát, když k vám dorazili, tu taky bylo zima a pršelo." Americky pokrčil nosem, v očích mu zajiskřilo a vydal skřek Siouxů. " To zde vždycky v květnu prší a je taková kosa? " Jeho nejmladší tmavooký osmiletý synek, v zánovní US uniformě, kompletně vystrojený včetně helmy a bojového nože na opasku, nás i naše maloměstské prostředí zvědavě, dlouho okukoval, a pak se šel raději přitulit k mamince -černovlásce, zachumlané v džípu pod mokrou plátěnou střechou. "Nemysli si, že je to s naším Dnem otců v Americe zas tak moc slavné ," zchladil moje nadšení zástupce amerických veteránů o letošním kulatém výročí osvobození jihozápadního Česka, přímo na bývalé demarkační čáře a za zády nastoupených asi čtyřiceti vozidel všemožné historické techniky i s osádkami. Bylo tomu hned v hotelu naproti, ve starobylém Českém dvoře, teď ale v čínském lokálu, u piva, kam jsme přeběhli ohřát se mezi štamgasty.

"U nás se široko daleko o Dnu otců toho zatím moc neví a české ženy zde většinou odmítají přiznat, že i na nás leží tíha rodiny a světa, a že to neseme jako správní chlapi, postěžovalo si mu ukřivděné já. Vzpomněl jsem si na to zas teď v červnu, na toho Američana i s jeho početnou rodinou, když mi jiný piják nad půllitrem v horku a na městském koupališti zavzlyká: "Jakápak otcovská odpovědnost, když jsem byl vytipován jako přenašeč genetického materiálu a stal se otcem ve vteřince pominutí smyslů". "Ale co maminka - kandidátka? Ta musela tvého potomka odnosit, porodit, odkojit, a rozhodnout, zda budeš otcem i ze zákona a pak ještě smět zasahovat do výchovy "jejího" potomka. Hochu! Kdybys víc četl, věděl bys, že směřujeme do společnosti bez otců."

Ano, syndrom nadměrného přivlastnění dítěte matkami nejen tu straší už české táty i ve snech. Matky stále více hřeší na naše otcovské pudy! Děti využívají i jako zbraň, nástroj nátlaku, vydírání, ba pomsty, když se jim znelíbíme pedagogickými názory, vzhledem, životním stylem.

Potíže naše partnerky mají i s naší super-inteligencí a neomezenou zvídavostí! "Uznej, že jsem se musela rozvést," poučila mě Renata. " Když byly Jirkovi sotva dva měsíce, zkoušel můj pan inženýr chemie jeho uchopovací reflex a zavěsil jej za ručičky na tyč závěsu v koupelně a přišel pro mě do kuchyně, abych se šla podívat, jak mu to hezky jde...". Osamělá čtyřicítka Ivanka ještě teď zrůžoví, když líčí jeden z fórů svého doktora z MatFyzu UK. Dvouletého Péťu jí při věšení prádla ukázal do vedlejší lodžie z okna v devátém patře tak, že jej držel celé minuty nad propastí, aby vyzkoumal, jak na to budou matka a jeho syn reagovat...

Už William Shakespeare-otec napsal: To je moudrý otec, který zná vlastní děti a rozumí jejich dětství. "Co by si bez nás ale naši Milánkové počali? Kdo by jim promíjel jejich lumpárny? Kdo by jim dal poprvé ochutnat pivo a víno? Kdo by je naučil sprostá slova, která ještě neznají ze školy a televize? Kdo by jim řekl, co si opravdu myslíme o jejich učitelkách? Kdo by jim vyprávěl historky, o nichž rodina mlčí? Kdo by před nimi zavzpomínal na den, kdy maminku při výuce lyžování přetáhl hůlkou? Kdo by jim koupil vzduchovku, prak a nůž? A kdo by s nimi držel partu proti mámě?" přesvědčoval mě mediální boss Martin už předloni po internetu...

Listuji učenými knihami vědců-pedagogů a zjišťuji, že téma otcovství se v českém prostředí opravdu nenosí. Jen vzdělanci a učenci - poctivci, jako býval blahé paměti Václav Příhoda v Ontogenezi..., nebo nedávno, klinický psycholog a teolog, Pavel Říčan v Cestě životem, mají odvahu o nás otcích říci něco trochu podstatného. A politici? A média? Ta i dnes mlčí, aby nepopudila naše sladké ženušky-otrokářky!

Pesimisté mají pravdu, když tvrdí, že "míříme do společnosti bez otců" a že narůstají potíže i s " duchovním vůdcovstvím ". Možná, na rozdíl např.od Shakespeara a dalších spisovatelů-velikánů, jako byli Goethe či Turgeněv, to zde probírat nebudu, právě proto, že už nejsme dost moudří, abychom vedli aspoň vlastní děti, hlavně syny, podle našich mužných zásad.

Ostatně i otcové-teologové nám dost zženštěli a nevědí, jak mají věřícím drsným chlapům přesvědčivě vyložit vztah otcovství a synovství nebo vysvětlit vertikální propojení mezi Bohem Otcem a námi jako dítky božími.

Pak se divte, že se u nás o Dni otců letos v sobotu 18. června 2005 zase úporně mlčelo až na dva moje štěky. Rozhlas, televize, ba i páni faráři a kazatelé. Nejsem ale Vševědoucí, budu moc rád, když se teď pletu, i v tom, že české ženy už nechtějí uznat, že i na nás otcích leží ta tíha rodin i světa a že to neseme jako správní chlapi.

Milí čtenáři Britských listů, milé děti, tak už víte, proč zde ještě nemáme Den otců?!

Až povylezete zpod mámina deštníku do života, pochopíte, oč jste byli bez naší mužné soustředěné pozornosti, očních kontaktů a tělesných doteků, ošizeni.

Bez nás otců, vy doživotní hošíci, nebudete nikdy plně muži, a vy, naše poupátka, nikdy se nerozvinete ve zralé ženy a rozšafné a veleplodné české matky.

Možná, že by se to ale časem změnilo, kdybychom se nad tématy otcovství a synovství začali zamýšlet aspoň tuhle každou třetí neděli v červnu, jako to dělají i jinde ve světě.

Troufnu si tvrdit, že bez jasné ideologie otcovství a mateřství a rozumného oprášení rolí, se ani zde už zase brzy neobejdeme.

Možná, že by se zatím nemusely při tom debatování a slavení ani vyvěšovat prapory, jako je tomu v USA.