Sociologicky nejzajímavější skutečností ohledně Zelenkova vulgárního klipu je to, že zřejmě existuje množství lidí, kteří tento způsob pojímání skutečnosti už vůlbec nepovažují za vulgární. Přišel nám do BL jeden mail, který nás obviňuje, že kritikou tohoto videa "děláme propagandu ČSSD". Jako by BL kdy podporovaly jakoukoliv politickou stranu. Ten člověk naprosto nerozumí, o co ve skutečnosti jde.
Nejvíce fascinující je, že tito lidé jsou natolik znecitlivělí, že vůbec nerozumí, že Zelenkovo video překročilo nepřekročitelnou etickou hranici.
Neuvěřitelné je, že i Právo včera o klipu referovalo, jako by šlo o úplně normální věc.
Video kritizující Issovou a Mádla je nyní dostupné ZDE .
Původní klip, svou vulgaritou, oplzlostí a celkovou primitivností, se strefuje do vkusu určíté části populace. A v tomto je vcelku úspěšný. Skupina jeho příznivců na facebooku má již přes 7 500 členů ZDE), tj. asi dvakrát tolik co skupina jeho odpůrců. Sám klip Přemluv bábu si přitom stáhlo na 160 000 diváků.
Pokud se někdo domnívá, že se jedná o parodii, neví nic o názorech a mentalitě, které se šíří v části mladé generace.
Video kritizující Issovou a Mádla:
ZDE
na které odkazujete z tohoto článku
nechal kdosi odstranit z YouTube:
"Video bylo odstraněno z důvodu porušení smluvních podmínek."
Legrační je, že původní video Petra Zelenky ZDE
na YouTube zůstává, i když se jedná o plagiát obohacený o vulgarismy a
roztažené nahé dámské pohlaví.
Pokud se vám Zelenkovo video nelíbí, zaklikněte vlaječku pod obrazem (napravo od slova "embed". Objeví se vám další možnosti, zaklikněte buď "sexual content" a pak "graphic sexual nudity" (otevřená sexuální nahota) a do místa, kde se má uvést čas, napište 1'25".
Nebo zvolte "hateful or abusive content" a "promotes hate or violence" (nenávistný či urážlivý obsah" a "podporuje nenávist či násilí").
Je mi teprve 35 let, ale tohle mi vyrazilo dech. Opravdu má pravice mladé lidi za naprosté idioty, kteří se na její pokyn budou chovat jako agitátoři v 50.letech? ptá se Lukáš Abram.
Dodává Jan Čulík: Klip je opravdu brutálně zkratkovitý - obsahuje běžnou pravicovou propagandu (například: "české školství je špatné, a zlepší se jedině zavedením školného" - jak je tomu ve skutečnosti, na to se jděte podívat třeba do Velké Británie. V ČR se přece tolikrát stalo, že se za služby či výrobky začaly účtovat "západní" ceny, nebo dokonce dražší ceny než na Západě, ale služby se samy nezměnily, zůstaly socialisticky nekvalitní...) O státní zadluženosti, případně o nutnosti reformy důchodového zabezpečení či o poplatcích u lékaře je jistě záhodno diskutovat, tak jednoduché to však není, jak to prezentuje tento klip.
Děsivé na klipu ale je, že se Petr Zelenka a oba herci záměrně mladým lidem, jimž je tato propaganda určena, podbízejí urážením lidí starších. Zajímavý sociologický jev. Je také zajímavé, jak si to Zelenka, Mádl a Issová srovnají se svým svědomím. Že by platilo, že v politickém boji je možno využít jakoukoliv sprosťárnu, jen když je efektivní? A bude tohle efektivní?
Každý má samozřejmě právo před volbami i kdykoliv jindy prosazovat jakékoliv politické myšlenky. Dělat to urážením starších lidí, protože si myslíme, že se tím mladým zavděčíme, je však docela síla. Zase byla překročena určitá hranice.
Možná že je docela dobře, že Zelenka, Mádl a Issová takhle veřejně odhalili své etické hodnoty.
P.S. Údajně "originální Zelenkův, Mádlův a Issové nápad" je téměř doslova okopírován z tohoto amerického předvolebního klipu, v němž americká komička Sarah Silverman apeluje na židovské voliče, aby jeli na Floridu, stát, kde se ve volbách rozhoduje o americkém prezidentu, a přesvědčili své židovské babičky a dědečky, aby hlasovali pro Obamu, upozorňuje Ondřej Ručka. V americkém klipu ZDE, který je filmově téměř úplně totožný s Zelenkovým antigerontickým klipem natočeným k českým volbám, ovšem chybí nenávist vůči starým lidem. Kulturní rozdíl mezi oběma klipy je neuvěřitelný. Americký klip je slušný, lidský a přátelský (samozřejmě, je to trochu umělé, je to taky předvolební propaganda) a je vtipný, Zelenkův český klip je sprostý, už třeba tím, že jako vizuální metaforu starých lidí užívá umělý chrup. Srovnejte si oba klipy sami.
Sprostota a drzost, s jakou dvě popkulturní herecké hvězdičky fašizujícím způsobem urážejí všechny, kteří mají jiný názor a vyzývají ke "spanilým jízdám" na tu "hloupou" vesnici přesvědčovat vlastní prarodiče, aby nevolili levici, odpovídá logice s jakou ODS vede svou kampaň už od nástupu Ivana Langra a jeho vzdělávacího "think-tanku" CEVRO do ODS.
Sprostota a drzost se staly řídící ideou ODS ve chvíli, kdy "prázdný a falšný" Mirek Topolánek převzal otěže řízení nejsilnější pravicové strany a obklopil se polovzdělaným a machiavellisticky agresivním "odborným" zázemím.
Sprostota a drzost vedly pero ideologů ODS už při vypracovávání programu Modré šance, při jeho realizaci (nejen ve zdravotnictví a sociálních věcech - právě vůči těm důchodcům, které "mladí" Mádl a Issová nyní urážejí). Pro "zaostalý" venkov a všechny "nemladé" byla Modrá šance spíš Modrá hrozba.
Přeložili jsme vám text proobamovské předvolební reklamy, kterou pro Jewish Council for Education and Research natošila americká komička Sarah Silvermanová. Srovnejte ji se Zelenkovou verzí téže reklamy s Mádlem a Issovou, natočeným k letošním volbám v České republice ZDE. Kulturní rozdíly vyvstanou okamžitě! (JČ)
Kdybyste věděli, že návštěva u prarodičů může změnit svět, udělali byste to? Samozřejmě, že byste to udělali. Byli byste hlupáci, kdybyste to neudělali. Dobrý den. Jmenuju se Sarah. ... Jo, Silvermanová.
Protože nežijete v německé jazykové oblasti a jejím zpravodajství, snad Vám uniklo, kdo je zobrazen na fotografii, vmontované do úseku videoklipu mezi 3:19 a 3:23. Jedná se jistého Josefa Frizla, jenž vstoupil do dějin perverzní zločinnosti jako "incestní zrůda z Amstettenu". Mádl sekvenci s fotografií Frizla a jeho oběti doprovází slovy "...pro prarodiče jsou jejich vnoučata to nejdůležitější na světě..."
Větší zhovadilost si snad nejde ani představit.
Pozn. JČ: Vzhledem k tomu, že klip záměrně porušuje nejrůznější závažná etická tabu, možná je to signál, že ho Zelenka skutečně zamýšlel jako svého druhu provokaci a "mystifikaci".
Dělat rovnítko mezi levicí a komunisty je naprostý nesmysl, hodný komunistického falšování dějin.
Selektivní paměť nemají jen staří lidé, ale všichni lidé - navíc spousta starých lidí jsou posledními svědky komunistického útlaku... Občas se začínám děsit "mladých" lidí, kteří si závažnost takového tématu vůbec neuvědomují a pouze podléhají ideologickému "antikomunismu", který je blíže bolševismu a normalizaci, než celá ČSSD.
Sedím si ve svém káhirském obýváku a rozjímám o volbách v Česku. No co, shrnuji si pro sebe, alespoň jsou ty naše volby svobodné, po vyhlášení výsledků se lidi nerozsekají mačetami a určitě nám roste mladá generace, která už má plné zuby vzájemných sprostých výpadů, kterým se u nás bůhvíproč říká "předvolební kampaň". Mladí lidé, poučení ze škol, že se má argumentovat věcně a s respektem vůči odlišným názorům, tu naši politickou kulturu postupně alespoň trochu vylepší, ujišťuji sám sebe.
A pak ke mně přes sociální sítě doputuje video Nevolte levici! Přemluv dědu a bábu. Zírám s otevřenou pusou na dva reprezentanty mladé "kulturní elity", kterak se bezostyšně pouští do primitivního verbálního útoku vůči starým lidem, prokládaného extra-trapnými vtipy ve stylu spojení příjmení Milana Kundery s obrázkem vagíny.
Článek byl anonymně přetištěn na facebooku, byli jsme upozorněni, že jeho autorem je česko-palestinský student Šádí Shanaáh a text původně vyšel ZDE
ŠOK│ Na facebooku poznamenává Petr Nachtmann k stupiditě Issové a Mádla: "parádní parafráze Kulturní revoluce v maoistické Číně, kdy mladí fanatičtí členové Rudých gard terorizovali starší lidi." A na YouTube už vznikají první trefné reakce. Na hrubý pytel hrubá záplata...
antipříspěvek proti Mádlovi a Issové - YouTube ZDE
Někteří "intoši" (Vít Janeček) spekulují, že režisér Petr Zelenka svým vulgárním klipem útočícím na lidi z venkova a na starší občany vytvořil "novou sofistikovanou mystifikaci".
Skutečně? Pokud ano, pak má Zelenka tedy prvenství. K své "mystifikaci" použil neuvěřitelné agresivity a vulgárnosti. Ani kdyby to bylo míněno ironicky, nebylo by užití podprahových motivů, které se mladým lidem podbízejí sugerováním odporu vůči starším osobám, omluvitelné.
Ale napadá mě jiná věc. Těsná podobnost Zelenkova klipu z americkým předvolebním klipem ve prospěch Baracka Obamy, když odečteme Zelenkovy vulgárnosti a útoky na staré lidi, je překvapující. Jakoby Zelenka neměl jedinou originální myšlenku.
Jaký sémantický obsah nese skutečnost, že režisér z cca 70- 80 procent obšlehne vizuální i věcný obsah díla? A dělal to Petr Zelenka i u předchozích svých filmových děl? Nedovedu si představit, kdybych něco natáčel, že bych měl tu drzost bez uvedení zdroje zkopírovat něco, co už dávno existuje a co zhlédlo více než milion diváků. Co to vypovídá o charakteru Petra Zelenky? Může to někdo vysvětlit?
Je jasné, že reakce na Zelenkův Klip s Issovou a Mádlem bude různá, v závislosti na těch, komu je určen. Ať už tak či onak, forma, resp. obsah klipu je, slušně řečeno, morálně daleko za hranicí společenské etiky. Psychický útok na staré lidi je natolik nevkusný, že způsob, jakým byl do volebních, zatím v relativně únosných formách (no, jak kdy) uplatňován, tímto klipem šel na úroveň zatuchlé antisociální hysterie. Otevřený atak na staré občany, babičky a dědečky je nejen nevkusný, ale přímo dehonestující lidské stáří, kdy jsou tito lidé považováni za kategorii lidí, kteří již neumí uvažovat, nemají rozum, či jsou zaslepeni "falešnou vidinou sociální spravedlnosti a nesoudností k budoucnosti", když prý chtějí uvalit na bedra svých dětí a vnuků dluhy, které jsou jim jako falešné sliby předkládány levicovými stranami (o panelových - obrazových pomůckách ani nemluvě).
Film režiséra Tomáše Mašína Tři sezóny v pekle, který se pokouší zobrazit, podle autobiografického textu Egona Bondyho, životní zkušenosti tohoto básníka zamlada, v době těsně po druhé světové válce a pak v prvních letech stalinského režimu v Československu, je dost velkým zklamáním.
Na stránkách Mf DNES dlouhodobě probíhá "edukační" činnost redakcí, které vybízejí studenty k psaní. Nejčastěji za oboustranné spolupráce: redakce dodá škole zdarma balíky novin, a učitelský sbor odvede iniciační aktivitu (v této zemi tradiční), třeba i stylistickou průpravu pisatelů. Z množiny získaných názorů lze vhodně zaplnit stránky novin dle zaměření redakcí. Čili, hlavně ne levice. "Správně" smýšlející školáky a školačky rovněž editoři motivují odměnami za "nejlepší" příspěvky. Zřejmě i "nejvýkonnější" školy získají plusové body u své školské vrchnosti, která spravuje veřejné finance, a tak i touto formou si levicově zaměření voliči hradí vlastní funus. Ale to zveličuji, jak správně tušíte. Středoškoláci ve velké většině nevolí. Jedná se však o investici do budoucnosti.
Včera při návštěvě estonského Tallinnu sdělila ministryně zahraničních věcí USA Hillary Clintovná městu i světu, že Spojené státy nestáhnou své taktické jaderné zbraně z Evropy.
Zdůvodnila tento svůj postoj mimo jiné tím, že Rusko vyjadřuje malou ochotu jednat o nestrategických nukleárních zbraních. Reagovala tak nikoliv na požadavky Moskvy, ale přání některých západních vysoce postavených politiků, například v Německu, aby byly americké jaderné zbraně z Evropy odstraněny. Podle nich jsou totiž americké jadrné zbraně v Evropě pozůstatkem studené války. Pro některé politiky ale studená válka ještě neskončila.
"Ignorovat následky znásilnění či zneužití je snadné a pro mnohé i výhodné. Problém lze vyřešit jedině tím, že se k němu postavíme čelem, otevřeně si přiznáme skutečnosti, jež se staly a dějí, nepředstírat či nepopírat realitu, překonávat obtíže spojené s nalézáním pravdy a možností, vyrovnat se i s odmítáním nebo popíráním okolí."
Tak hodnotila 15. 4. 2010 otázku znásilnění Blanka Bendová, zástupkyně ředitelky Oblastní charity Blansko v Goethe Institutu v Praze, kde se konal kulatý stůl projektu Stop znásilnění. Celkově je ovšem násilí a znásilnění v českém kontextu věnováno velmi málo pozornosti. Výsledkem je malá podpora obětí znásilnění, zlehčování a bagatelizace dané problematiky, vytváření a udržování mýtů, které jednoznačně přispívají k dvojí viktimizaci obětí znásilnění. Jde ale vždy jen o páchání trestné činnosti? Podle policejní psycholožky největší část znásilnění pokrývají znásilnění vztahová.
Štěpán Kotrba varuje před hrozbou "občanské války proti symbolům" vedené "teoretickými studiemi zocelenými bojovníky a zaťatými lidskoprávními aktivisty"čili před dovozem americké korektnosti. Nebezpečí dovozu této toxické zvyklosti existuje, myslím ale, že se Kotrba mýlí, když ho spojuje s výhradou Václava Mika vůči Mikešovi jako případné školní četbě.
Václav Miko s Mikešem nebyl zdaleka první. V archívu MŠMT se najde stížnost kterési židovské organizace na Havlíčkova "Krále Lávru". To pro verše:
"Posud krále Lávru
chválí irský lid,
nebyl ani tyran,
nebyl taky žid."
Sleduji spor o kocoura Mikeše, neskutečně se bavím a zároveň se obohacuji. Vůbec poprvé se mi například stalo, že jsem bezvýhradně souhlasil s
článkem Štěpána Kotrby, a to jeho reakcí na celo- a obounárodní (česko-romskou) mikešovskou taškařici.
Diskuze, která se rozhořela ohledně Ladova koucoura Mikeše, rozděluje její účastníky na dva tábory. Jedni nevidí na Ladových obrázcích v podstatě nic pohoršujícího, jiní je označují za rasistické. Například Tomáš Koloc se ve svém posledním příspěvku postavil proti "importované politické korektnosti". Jedním z jeho argumentů je, že "dobrá literatura je svébytná umělecká disciplína, která disponuje nesmrtelností", a proto je jakékoliv moralizováni či politické korigování pouhou bláhovostí. Koloc bohužel nikde nevysvětluje, co míní dobrou literaturou, ani se nesnaží objasnit, proč zrovna Ladovy výtvory by jí měly být.
Nechápu, proč má Tomáš Koloc takové nutkání podporovat nespravedlnost, jen proto, že se vyskytuje v "umělecké literatuře". Když psal Jan Neruda o "zlovolném židovském národě", byla to nepřípustná, neférová generalizace, i kdyby osobně znal i dvacet nepříjemných židů. Tyhle věci se neměly dělat v žádné době - není to věc politické korektnosti, ale sprostoty.
Z umělecké literatury to samozřejmě vyškrtávat nebudeme, ani romský aktivista Miko to nepožadoval, ale, jak přesvědčivě argumentuje Martin Profant, ve školách bychom tyto texty číst neměli, a už určitě ne ve smíšených třídách. Byla by to sprosťárna. Že by lidi byli už vůči neférovosti úplně neteční?
Co dokáže napáchat pubertální školní prostředí, o tom píše tento týden v deníku Guardian šéf neuvěřitelně rozumné a slušné, dosud zcela pomíjené britské politické strany liberálních demokratů Nick Clegg. Posuďte to sami - v souvislosti s Kolocovou argumentací - že rasistické poklesky klasiků máme povinnost tolerovat:
V minulých dnech neočekávaně vyhrál v předvolební televizní debatě nad konzervativcem Davidem Cameronem i labouristou Gordonem Brownem šéf menší britské politické strany Liberálních demokratů Nick Clegg. Vedlo to neočekávaně, poprvé v historii, k výraznému posílení volebních preferencí Liberálnědemokratické strany, která má nyní větší volební podporu než labouristé. Clegg svou vůdčí pozici potvrdil i ve čtvrtek večer v druhé televizní debatě, která se týkala zahraničněpolitických otázek.
Nový český film, který nese přízvisko "dokumentární komedie", bude toto jaro zcela jistě snímán optikou drobnohledu a nepochybně se nevyhne nejedné živé diskuzi. Nejen kvůli svému kontrastnímu obsazení, kde proti sobě či spolu stojí malé i velké role a mnohdy tak kouzelně vyznívá absurdita momentu. Především tak kvůli setrvačnosti emocí a stálé živosti problematiky možné existence americké vojenské instalace na českém území.
Na několik let se ústřední téma filmu stalo objektem, plnícím titulní stránky tisku. Stalo se roznětkou spouštějící zkoumání špičkových odborníků. Stalo se výzvou pro vznik a semknutí obyvatelstva v občanské iniciativy a nebo dokonce inspirací pro tvorbu oslavných či zavrhujících písní. Radar: obří bílá to koule uprostřed lesů, ve které někteří viděli výtečnou a jedlou pýchavku a mnozí pak, v řezu argumentů, v něm rozpoznali prašivého pestřce s černým jádrem.
"Nenaplněná (Pittsburghská) dohoda
představila výzvu k podpoře slovenských nacionalistů. Vzhledem k tomu, že nikdy
nebyla seriózně zvážena ani federace ani autonomie jako možné řešení jeho
strukturních potíží, stalo se Československo dědicem starého Rakouska a mohl ho
tak nakonec potkat stejný osud v podobě jeho zmizení z mapy."[1]
Třicátého prvního května 1918 se ve Spojených
státech v Pittsburghu sešli Masaryk a zástupci reprezentující skupiny českých
a slovenských krajanů a podepsali dokument, který navrhoval plán pro Slovensko
v rámci budoucího česko-slovenského státu. Tento dokument vešel ve známost
jako Pittsburghská dohoda. Ačkoli byla pouze jednou z mnoha dohod vytvořených v
převratném období formování Československa, je těžké nadhodnotit význam této
listiny. Slovenské námitky, že Češi nesplněním této dohody ignorovali
nejdůležitější dokument týkající se jejich sebeurčení, vyvolaly jejich
rozčarování, že jsou ve spolku se svými českými bratřími považováni za méně
důležitého partnera.[2]
Ukázka z knihy "Psychoanalýza všednosti", která právě vyšla v nakladatelství Malvern. Knihu možno zakoupit:
ZDE
V mém životě se mi stala podivná věc. Přestaly mne vzrušovat mladé dívky. Ani vám nevím, kdy se to zlomilo, ale myslím, že vím celkem přesně, že tento zlom souvisel se zlomem epochálním. S tím, jak se dívky nové éry změnily. Změnilo se jejich oblečení, jejich chování, změnila se ženská duše. A vím také docela přesně, že mne tyto nové dívky už nevzruší proto, že jsem je přestal považovat za dívky.
Možná si řeknete: co sem tahá své soukromé problémy s erekcí. Ale chtěl bych v tomto eseji rozehrát před vašimi zraky takovou hru. Chtěl bych prozkoumat, co by to znamenalo, kdyby náhodou tento můj soukromý pocit vůbec soukromým nebyl.
Reaguji na článek "Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?" od Jana Sterna. Třeštím oči, jaké by mělo být mé ženství - jsem přece taky žena, byť právě čerstvě 44letá, tedy už ne popisovaná mladice..., píše Pavla Cholevová.
Vážený pane, obávám se, že pro mne jako ženu jsou zase nesnesitelní dnešní muži: většinou mají ohavně oholené hlavy v domnění, že jim to sluší, nejhorší jsou ale ty prázdný obličeje, který se uboze snažej předstírat jamesbondství. Všude se roztahují jako mačové, halekají hlasitě trapné obhroublosti, cpou se na chodnících, jako by nikdo kromě nich neexistoval, v tramvaji v rámci emancipace zarytě sedí a nechají nad sebou viset ženy s nákupy, doma však emancipace náhle vymizí a nastupuje nezbytná hošánkovitost a mačovitost, tváří se jako eunuši a jako eunuši se taky chovají, píše Kristýna Vránková, "naštěstí šťastně vdaná žena".
Občas si ve středu večer pustím na internetu ČT24 se speciálními Otázkami Václava Moravce, ve kterých se postupně představují kraje republiky a lídři těch, z pohledu agentur, nejúspěšnějších politických stran. Už dávno nesleduji politiky proto, abych se od nich něco dozvěděl, nebo dokonce (nedejbože!), jim i uvěřil, co říkají. Nehledě na to, že ze spleti klišé a frází, lze jen zřídkakdy vyloupnout myšlenku. A pokud do jejich projevu myšlenka snad omylem zabloudí, pak jen proto, aby byla svým mluvčím vzápětí zapomenuta.
Dagmar Ševčíková, která nesměle zahájila konsolidaci finanční situace Národní galerie, sice pověření k zastupování Jiřímu Fajtovi neodebrala, ale uzavírat závazky jménem Národní galerie mu už neumožnila.
Jiří Fajt byl ředitelem Sbírky starého umění v letech 1994-2000. Po odvolání Ladislava Daniela z funkce generálního ředitele Národní galerie v srpnu 1995 byl řízením této instituce nejprve pověřen a později řádně jmenován generálním ředitelem Martin Zlatohlávek. Ten vzápětí po svém nástupu pověřil Jiřího Fajta svým zastupováním. Fajt formálně nebyl náměstkem generálního ředitele, ale měl oprávnění podepisovat a uzavírat závazky v zastoupení generálního ředitele, které také prokazatelně využíval. V té době měla galerie řadu samostatných bankovních účtů a několik desítek dispozičních oprávnění k nim.
Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Nedostatky za období let 1995 - 1998 přesáhly půl miliardy.
„Během necelých pěti měsíců prostě i při nejlepší vůli není možné výběrové řízení kvalitně připravit, zorganizovat, vyhodnotit koncepční materiály kandidátů a vybrat vítěze. (...) Když vyjdu z toho, že ministerstvo konkurz míní vážně, pak je realistický horizont jednoho roku.“
Jiří Fajt o výběrovém řízení
na generálního ředitele Národní galerie
22. ledna 2010
Koncem ledna letošního roku vyjádřil Jiří Fajt v článku pro blog Aktuálně.cz pod titulkem ""Dajli medaili -- nedajli medaili" Milanu Knížákovi?" a o týden později v rozhovoru s vedoucím kulturní rubriky Aktuálně.cz Pavlem Kroulíkem pod titulkem "Fajt: Co je pod mediální krustou Knížákových výroků" kvalifikovaný názor na výběrové řízení – a 14. dubna téhož roku už stál krůček od úspěchu ve zmanipulovaném výběrovém řízení, jehož evidentní neregulérnost o necelé tři měsíce dříve sám tak přesvědčivě popsal. Mediální prezentace výsledku, která nejprve prostřednictvím zprávy ČTK a potom i dalších médií předkládala veřejnosti k věření, že deset z dvanácti členů výběrové komise, hlasovalo na prvním místě pro Jiřího Fajta, přičemž jich ve skutečnosti bylo možná jen pět, měla celému procesu dodat zdání legitimity. Nebýt toho, že se dva členové okamžitě distancovali nejen od výsledku, ale i od způsobu, jímž výběr probíhal, a další se začali ohrazovat poté, kdy vyšel najevo trik, jímž bylo „doporučení“ dosaženo, mohla mít celá kauza vážné následky.
Varující je na celé záležitosti především skutečnost, že kdyby volební manipulace okamžitě nevyplula na povrch a kdyby se nejednalo právě o Jiřího Fajta, byl by celý komplot patrně korunován úspěchem.
Sociální vědy od druhé poloviny minulého století přinášejí nejrůznější empirické poznatky o úzkém propojení sociálně ekonomické situace voličů s jejich volebními postoji. Mezi jinými i americký autor Seymour Lipset zdůrazňuje určující vliv třídního postavení voličů na jejich ideové koncepce, politické cíle, hodnoty a volební chování. Hlasování motivované snahou po více či méně uvědomělé realizaci vlastních představ o důstojném a bezpečném životě je toho výrazem.
Čechům se často stává, že opravdové osobnosti svého kulturního života přehlížejí. Jednou z takových osobností světového formátu byl i kardinál Tomáš Špidlík, který umřel v pátek 16. dubna v Římě. Narodil se v roce 1919 v Boskovicích, o třicet let později byl vysvěcen na řádového kněze v rámci Tovaryšstva Ježíšova (v Holandsku).
Jezuité jsou u nás spíše spojováni s protireformací a s mocenskými ambicemi Vatikánu (jejich boj s galikanismem, s osvícenci atd.), ačkoli se ve dvacátém století stali jedním z nejprogresivnějších řádů uvnitř římské církve (výraznou flexibilitu vykazovali ovšem vždy, ať už ve své kazuistické teorii hříchu nebo při svých misiích v Asii). Příkladem jezuitského "kacíře", který ve své době bezprecedentně spojil myšlenku evoluce s katolickou teologií, může být Teilhard de Chardin.V rámci české církve je takovým disidentem, vytlačeným na okraj, jezuita Tomáš Halík.
Další pekelný kousek z kuchyně České televize tentokrát z pořadu Kontexty s názvem Zahraniční mise aneb Češi ve zbrani a mottem "Zveme si do studia hosty, kteří nám pomáhají nacházet patřičné souvislosti a zasazovat věci do kontextu (sic!)" mně přivádí na myšlenku, že by nebylo úplně od věci tuto veřejnoprávní organizaci alespoň bojkotovat.
Články paní Věry Říhové, které se týkají zaměstnanosti a zaměstnávání, čtu rád, protože se nebojí popsat reálné situace ze života, které si sama prožila, píše
Ing.Vladimír Nedbal.
Její článek ze dne 22.4.2010 s názvem "Jak se vytváří nenávist proti Romům" je ale úplně mimo realitu. Vyplácení dávek hmotné nouze, o kterých paní Říhová v tomto článku hovoří, se řídí zákonem č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, kde jsou jasně stanovena pravidla pro jejich vyplácení. Pokud je žadatel o dávku nespokojen s rozhodnutím úřadu, a nebo pokud má pocit, že mu neoprávněně bylo odepřeno něco, na co má nárok, může se odvolat ke krajskému úřadu, který rozhodnutí obecního úřadu přezkoumá a v případě pochybení sjedná nápravu.
S některými lidmi má v zásadě cenu vyjasnit si jedinou věc: Zda jsou vůbec ochotni přijmout jednoduchou tezi, že přírodní zdroje Země jsou koneckonců omezené, nebo nikoliv. Pokud tuto tezi v nějaké obecné formě přijímají (tzn. není vhodné stavět například zrovna na tom, že svět se přesunul do sestupné části tzv. Hubbertovy křivky v roce 2008, jak tvrdí někteří zvlášť zapálení příznivci ropného zlomu), nevyhnou se tomu, aby dále předpokládali, že společnost, jejíž běžný provoz nutně vyžaduje exponenciální růst spotřeby omezených zdrojů, nemůže trvat do nekonečna. Pokud ale někdo - jako třeba zrovna Pavel Urban - je ideologický optimista z principu odmítající přijmout vlastní konečnost a naopak zarputile věřící v empiricky existující, magickou technologií údajně nastolitelné nekonečno, "protože mu nic jiného nezbývá", má na to ovšem plné právo. Žijeme ve společnosti garantující svobodu náboženské víry. Každý může kupříkladu běhat počátkem prosince po ulici v plavkách a označovat všechny, kdo právě nakupují zimní oblečení, za alarmisty a defétisty, "protože mu nic jiného nezbývá". Ale je třeba to říci bez obalu a otevřeně, ne to kamuflovat a mlátit oponenta v polostínu po hlavě X-tými deriváty nepřiznaného nepřijetí vlastní konečnosti. Z úcty ke střízlivému duchu klasického pozitivismu ovšem odmítám s lidmi vzývajícími empirické nekonečno pokračovat v konverzaci, dokud si nenavlečou kutnu a nezačnou se ohánět zapálenou kadidelnicí. (Do této kategorie jistě spadá obrovská většina současných mainstreamových ekonomů, nicméně na náboženské povaze jejich doktríny ani usilovně pěstovaný nimbus exaktní vědy vůbec nic nemění.)
Je správné, aby děti měly tuto možnost a aby učitelé také věděli, jaké jsou základy romského jazyka. Přestože sebe stále kritizujeme, pokud vím, jsme jediní, kteří mají komparativní učebnici češtiny a romštiny a překladový slovník romsko-český a česko-romský. Stejně tak krásný překlad Skutků apoštolů v romštině a další významné texty. Děti z romské minority tím získají mezi ostatními vyšší prestiž, budou si sebe a své kultury více vážit. Obávám se ale, že těch, kteří se budou chtít učit romštinu, bude jen málo. Již nyní by se měla tato otázka položit především rodičům dětí, kteří se hlásí k romskému etniku. Sama ale znám romské texty jedině z překladů, které vycházejí v romštine v Romaho hangos.
Šéf britské Konzervativní strany posílá nejvýznamnějšího homosexuálního poslance ze svého týmu do Polska ve snaze přesvědčit své pravicové spojence v Evropském parlamentu, aby se vzdali svých homofobních názorů.
Účelem tohoto rozhodnutí je odvrátit kritiku, vznesenou v britské předvolební televizní debatě, že se britští konzervativci spojili v Evropském parlamentě s východoevropskými extremisty v novém Konzervativním a reformním klubu - mezi něž patří i česká ODS, jejíž zakladatel, Václav Klaus, zpochybňuje globální oteplování, zdůrazňuje deník Guardian. Hned vedle Klause cituje Guardian Robertse Zileho, z lotyšské Strany vlasti a svobody, jejíž členové se účastnili ceremonie na památku lotyšské legie Waffen-SS.
Francouzský komik Coluche, vlastnim jmenem Michel Colucci, narozený v chudé italské rodině v Parizi v roce 1944, si celý život dělal legraci z Francouzů, Italů, Arabů, Zidů, černochů, kapitalistů, odborářů, komunistů, socialistů, krajních levičáků i krajních pravičáků. V roce 1981 se zabil na motorce, jeho cédéčka se prodávají dále, nikdo se zatím neurazil. Jeho skeč Přijel do Paříže jako černoch, uchytil se tam jako popelář televize pravidelně vysílá, černo-bílé publikum se válí smíchy. Děti afrických uchycených popelářů si jen povzdechnou, jejich rodiče to měli snadné... Dnes pařížská radnice dává ve výběrovém řízení na zametání ulic přednost uchazečům se dvěma semestry na vysokých školách.
Je až obdivuhodné, jak platí, že závěry k druhému dělám podle svého přesvědčení, svých postojů.
Pan Neoral nemusel vůbec vědět, o čem se domlouval pan Jáchim a senátor Töpfer. Pan Neoral mohl vycházet z informace, která mu byla podána, a potvrzuje to i informace Bonton filmu o předpremiérách. Chyba byla v komunikaci, kdy 5 minut zdržení a veřejná omluva "nemohu se zúčastnit besedy" mohla rozptýlit veškeré pochybnosti. Místo toho odchod pod pláštíkem tmy, dal podnět k logické reakci. Mimochodem, povídku o nějakém utajování lze lehce vvrátit. Myslím si, že pan Jáchim by neměl tak využívat defakto své chyby k útoku na pana Neorala, píše Václav Novotný.
"O den později Český mír zahájí v Plzni 23. ročník festivalu českých filmů Finále. Po projekci budou diskutovat o snímku i americkém radaru za účasti obou režisérů jeho příznivci a odpůrci -- Tomáš Töpfer, senátor, či Jan Neoral, starosta Trokavce.". Např. ZDE
Kauza kocour Mikeše nastavuje zrcadlo neschopnosti většinové společnosti pochopit uchopit vlastní identitu. Proto ten zvýšený tlak na vymezení se proti okolí.
Nechci psát hlubokomyslné úvahy na téma vztahů Čechů a Romů, protože se zájmem sleduji, kolik znalců tady máme. Uvedu jen to, že texty pro děti se v normální společnosti přepisují od pradávna a to zejména tehdy, když rozumní lidé nebo dokonce sám autor seznají, že by byl pro děti obtížně pochopitelný kontext, a jen někdy tehdy, když si to žádá nová doba. Tak přišly mnohé dětské knihy o kontexty víry, třídy, družstevnictví, rasismu a bůh ví čeho ještě... Nemusí vždy jít o falešnou politickou korektnost nebo přehnané genderové přístupy. Jde přece o naše děti a o to, aby se jim prostřednictvím jejich prvních knih nedostal jako první pod kůži svět, který už prostě není.
Včera byla vyřešena jedna z největších překážek urovnání rusko-ukrajinských vztahů - otázka umístění ruské Černomořské flotily v sevastopolském přístavu. Prodloužení nájmu na 25 let s možností dalšího prodloužení o 5 let podle ruských zdrojů Moskvu plně uspokojuje. Stávající smlouva měla vypršet v roce 2017 a nacionalistické ukrajinské vlády operovaly s možností nájem neprodloužit. To je na jednu stranu pochopitelné - ne každá vláda dělá vše proto, aby třeba proti vůli obyvatelstva dosáhla umístění cizích vojsk na vlastním území, většinou spíše usiluje o opak - ovšem z druhé strany je třeba vidět, že Moskva nemá v danou chvíli možnost umístit černomořské námořní síly v jiném přístavu, protože žádný pro ni vhodný jednoduše neexistuje.
Vážená redakce, tak jsem dnes sledoval Události a komentáře. I v nich se věnovali klipu s Mádlem a Issovou. Já bych měl dotaz na paní Šiklovou. Co si o ní myslíte? Je to vůbec ještě socioložka? Profesně se už zlikvidovala v době, kdy obhajovala americký radar. Řekla něco v tom smyslu, že raději bude lháti s Bushem, než mluvit pravdu s Putinem.
Nyní, dle jejího vystoupení, vlastně za ten klip může sociální demokracie. Každý vědec je svým způsobem mešuge. Myslíte, že se to u paní Šiklové projevuje takto? ptá se Zdeněk Kvapil.
Pozn. JČ: Před Jiřinou Šiklovou mě už před dvaceti lety mnohokrát varovali ve Svobodné Evropě, když jsem tam působil jako externista a přinášel jsem svému šéfredaktorovi náměty, s kým bych v Praze mohl natočit rozhovory. Při jakékoliv zmínce o Šiklové šéfredaktor vždycky vykřikl: "Šiklovou proboha ne! Ta je nesmírně omezená!"
Jednou jsem ho neposlechl a navštívil jsem paní Šiklovou v jejím bytě v pražské Klimentské ulici. Natočili jsme tři hodiny nahrávky. Týden jsem se pak v Glasgow mořil se střihem. Z materiálu se nedalo odvysílat nic. Šéfredaktor měl pravdu. Byl to blábol. Nebyla tam jediná souvislá myšlenka.
Každý si může udělat vlastní úsudek o České televizi, jaké lidi si to zve před kameru. Úroveň je jasná.
Prohlášení
Shromáždění delegátů Asociace českých a moravských nemocnic
My, shromáždění delegáti 127 nemocnic ze všech krajů České republiky, na svém shromáždění konaném v Praze dne 21. 4. 2010, považujeme za svou povinnost upozornit Vládu České republiky, Parlament ČR, samosprávné orgány krajů a měst a všechny občany na kritickou situaci regionálních nemocnic.
V březnu 2010 přispělo finančně na Britské listy 260 osob celkovou částkou 67 456.39 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31.3. 2010 částku 44 615.53 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 608.13 eur a 883.67 GBP. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že umožnili další provoz našeho časopisu nedávným financováním nových serverů. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.
Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.
Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.
Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.
