Se zadrženými osobami v táboře X na Kubě není zacházeno špatně. Byl tam Červený kříž, starají se o ně lékaři, vězni dostávají tři jídla denně, sice tam není klimatizace, ale zimní horko na Kubě není zrovna ničivé. Zadržované osoby byly smyslově deprivovány a spoutány jen během dopravy na Kubu, teď už nejsou. Tito lidé nejsou mučeni, jsou vyslýcháni.

Zůstávají dvě otázky: jedna je právnická: měli by tito lidé dostat statut válečných zajatců, a tedy právo nebýt vyslýcháni? Druhá otázka je společenská: proč se naši odvážní britští spojenci přidali k ostatním, předpověditelně bezradným, nepraktickým a slabým Evropanům v této pitomé a nenávistné orgii rekriminací?

Ta právní otázka je v podstatě falešná. Válka nedodržuje právo. Válka je zlo, morálně korumpuje všechno, čeho se dotkne, zákony a důkazy jsou pro ni společenským luxusem. Dohody jako Ženevské konvence stojí nad světem jako čestné ukazatele, aby civilizované národy nezešílely tak, jako když Britové v roce 1842 zmasakrovali Afghánce, aby pomstili afghánský masakr Britů, k němuž došlo o rok předtím. Avšak definice v Ženevských konvencích jsou nekompletní a občas i pošetilé: je opravdu rozdíl v tom, že Britové a Američané, kteří zlikvidovali za druhé světové války Drážďany ohněm, měli na sobě uniformu a Mohammed Atta nikoliv? Amerika dodržuje ducha Ženevských konvencí.

Ale kde začíná mučení a končí výslech, ptá se dál autor a přiznává se, že neví. Je křičení na zadržené osoby mučením? Je mučením užívání drog při výslechu? Nevadí mi, píše americký komentátor, bude-li porušeno právo těchto osob na mlčení použitím drog proti nim, máme-li se dovědět, jaké další útoky se připravují. Není důležité, zda dostanou status válečných zajatců, ale je důležité zjistit, co vědí. Británie taky neposkytla teroristům z Irské republikánské armády statut válečných zajatců. [Pokud vím, Británie ale Severní Irsko nebombardovala, pozn. JČ.] Proč tedy ta protiamerická nenávist?

Ano, náš (americký) prezident má tendenci k politováníhodné, generalizující rétorice, přiznává americký autor. Jeho výroky o "ose zla" byly nebezpečně obecné a nepřesné (Bushova vláda také už mezitím ustoupila od hrozeb na pevnější půdu varování). A ano, Bushova vláda nediplomaticky ignoruje vyjednávání v rámci tvorby mezinárodních dohod. Většina dohod, které [Bushova vláda] porušuje, jsou bezcennými kusy papíru, ono ale jistě není nutno to říkat tak veřejně. A taky se stavím proti trestu smrti.

Jenže: proč Italové dodržují minutu ticha pokaždé, co je popraven Američan, a zcela ignorují daleko větší množství poprav v Číně? A proč na nás útočilo množství Evropanů za to, že se neangažujeme na Balkáně, a hned pak zase za to, že jsme dali Miloševičovi do huby? A proč je Evropa posedlá civilními mrtvými v Afghánistánu, když to byla ve srovnání s jinými válkami neuvěřitelně precizní válka?

Z pohledu z USA má nynější evropský antiamerikanismus několik součástí. Jednou je pubertální naježenost Evropanů, která je důsledkem toho, že se Evropané už 50 let sami vojensky nebrání a my to děláme za ně. Nejzkorumpovanější je kritika z řad levice: neměla pravdu ohledně pershingů, neměla pravdu ohledně jaderného moratoria, neměla pravdu ohledně ruské Říše zla, neměla pravdu se svou kritikou války v Afghánistánu a nemá pravdu, když kritizuje globalizaci.

A druhou složkou evropského antiamerikanismu je, že naše forma kapitalismu, která je brutální a zdůrazňuje svobodu (a nerovnost) a odmítá pojem státu jako sanatorium, funguje o dost lépe než evropský model. Neexistence kupónového zdravotního pojištění je jistě zločin, ale ekonomickou dynamiku závidí Americe celý svět.

Tento ekonomický úspěch je do velké míry důsledkem rasové rozrůzněnosti Spojených států, jak vždycky argumentoval Bill Clinton. A to je třetí složka evropského antiamerikanismu. Od Clintonovy vlády se atmosféra v Americe radikálně změnila: dnes vidíte rasově smíšené dvojice, jak se drží za ruce i v těch nejmenších městech na jihu USA. Přistěhovalectví totiž v poslední době změnilo Ameriku z protikladu černý-bílý v nádherný kaleidoskop možností, a rasové míšení je teď velmi v módě. Máme ovšem před sebou ještě dlouhou cestu, ale jdeme správným směrem. Evropa nikoliv. To, že Evropa přehání takové otázky, jako zadržování vězňů v táboře X, je hodně spojeno s neochotou Evropanů vyrovnat se se svou vlastní krizí, s krizí týkající se problému rozrůzněnosti. Od starobylých, navzájem příbuzenskými pouty těsně provázaných evropských kultur se nyní požaduje, aby se vzdaly své suverenity směrem "nahoru" (do Bruselu) a směrem "dolů" (k přistěhovalcům). Pro Italy je přece daleko lehčí rozčilovat se nad americkými popravami, než myslet na všechny ty Albánce, kteří jim přistávají na plážích. Pro Brity je daleko lehčí křičet proti rasismu v táboře X, než se vyrovnat s tím, že blokují přístup do země všem těm podnikavým lidem, kteří se tam snaží dostat tunelem pod kanálem La Manche.

A nakonec vám sdělím smutnou pravdu: většině Američanů je ta kritika z Evropy naprosto jedno. Amerika dávno považuje Evropu za unavenou, měkkou a beznadějně zápecnickou.