Vesnice jako Sija Sang nedostanou skoro nic nebo vůbec nic z 4,5 miliard dolarů, které přislíbily Spojené státy, Japonsko a Evropská unie nedávno v Tokiu pro Afghánistán. Ty peníze jsou určeny na výstavbu nových škol, silnic a nemocnic a na vytvoření nové státní správy a finančního systému. Nic takového ale v okresu Džawand neexistuje. Není tam jediný kilometr zpevněné silnice, jediná škola, jediné lékařské středisko. Téměř všech 186 000 obyvatel tohoto okrsku je negramotných. Neužívají se tady ani peníze - místní měnou jsou padesátikilogramové pytle americké pšenice. Mezinárodní společenství se v tomto čtvrtém roce sucha soustřeďuje na podporu nové afghánské vlády v Kábulu. Humanitární organizace Oxfam však varuje, že se hospodářská pomoc do odlehlejších oblastí Afghánistánu vůbec nedostane.

Vesnice Sija Sang leží asi 270 kilometrů od města Herat. Když to jde dobře, trvá tam cesta devět hodin po polní cestě terénním vozidlem. Pak se musí vystoupit a jít půldruhé hodiny pěšky nahoru a dolů dvěma prudkými horskými kaňony. Tady zuří bída a tuberkulóza. Muži, jimž je kolem dvaceti a třiceti mají nohy a ruce tenké jako hůlky. Rodičky nemají mléko. Svatební prsteny padají z kostlivých prstů. Mnoho lidí váží méně než padesátikilové pytle pšenice, které se nyní do vesnice - pozdě - dostávají. Nejméně čtyři muži letos v lednu zemřeli, když se snažili dopravit tyto pytle během čtyřiadvacetihodinové cesty do své vesnice. Dvanáctiletá Aziz brečela, když ji zasnoubili násilím, ale nedalo se nic dělat. "Kdybychom ji neprodali," říká otec, "celá rodina by umřela hladem."

Co jste dneska jedli, zeptala se reportérka. "Jedli?" odpověděl otec, něco mezi smíchem a vzlykem. "Chleba naan a čaj, nic jiného nemáme. To jíme pořád." Sousedka se těší na jaro - začne růst divoká tráva a z ní bude moci vařit trpkou kaši. V letních měsících také pojídají kořen tatrun - jímž se normálně krmí velbloudi.

Ve stěnách kaňonu nad městem Char Taq, nad zdejším okresním centrem, žijí v jeskyních desítky rodin, které už nemají sílu vracet se pěšky - trvá to několik dní - do svých vzdálených vesnic. Matky posílají děti sbírat dřevo na prodej a žebrat. Jedna z nich se za to hluboce stydí: "Radši bych umřela než takhle žít. Nevím, jak dlouho tady budu moci zůstat. Jestliže nenajdu potraviny, možná tady umřeme všichni."