S blížícím se časem voleb roste v České republice riziko, že nás kdosi zbaví naší svobody. Alespoň to vyplývá z rétoriky, kterou v tomto směru stupňují představitelé ODS, strany názvem občanské a demokratické. Poradce Václava Klause Ladislav Jakl to shrnul v závěru své apoteózy na dlouhověkost a pevné zdraví kapitalismu s názvem "Kapitalismus vás přežije" těmito slovy:

"Co mají společného militantní islámští fundamentalisté a levicoví intelektuálové? Teroristé nebojují za vlastní svobodu vyznávat svou víru, ale proti svobodě jiných ji nevyznávat! Proto zaútočili na svobodný otevřený svět. Podobně někteří bojovní intelektuálové nebojují za svobodu preferovat své hodnoty, ale proti svobodě ostatních lidí preferovat hodnoty jiné. Proto jim chtějí regulovat život."

Jaklův text nenechá nikoho na pochybách, kdo jsou oni "někteří" intelektuálové. Kromě doslovně jmenovaných (Štampach, Patočka, ...) tam patří každý, kdo má tu nestoudnou drzost nadutě se povýšit nad všechny ostatní výrokem "tohle by se mělo (nemělo) dělat".

Aby v tom nebyl zmatek a svět nevypadal příliš složitě, ODS nám tohoto smrtelného nepřítele, který se vyrovná teroristům, zakatalogizuje - jde o levičáka s touhou po nepolitické politice. Definici podal naposledy Václav Klaus ve své úvaze "Bod obratu":

"Proto levičáci tak hlasitě vyzývají veřejnost k neustálému vstupování do politického dění jinými dvířky, jinými, takzvaně "nepolitickými" metodami, pokud možno řadou drobných revolucí, v nichž dominují jednoduché pravdy a jednoduché slogany. Každodenní vzrušená, přehnaná, přecitlivělá či nekritická občanská starost o politickou situaci je v demokracii nenormální a nesprávná. U nás je to však považováno za správné a jak jsem řekl v závěru kongresu ODS v Ostravě, je to proto, že je nám občanská neposlušnost vydávána jejími obhájci za svobodu."

(Celé texty lze najít na www.klaus.cz.)

Máme se skutečně obávat návratu diktatury ? Možná ano, nikoliv však té, která by viditelně nosila rudé sako. Stupňující se demagogie a rétorická podlost, provázející výroky politiků naší "nejpravicovější" strany, stejně jako kontury, které se v těchto výrocích zviditelňují, nevěstí nic dobrého. Příliš nápadně připomínají demagogii šířící řečnické úskoky právě toho režimu, proti kterému sami navenek nejvíce brojí.

Základem zmíněné demagogie je cílené zjednodušování a systematická snaha o vykreslení složité reality jakožto bipolárního souboje dobra se zlem. Uznány jsou pouze dva způsoby přístupu k problému. Jeden je ten pravicový, ten jedině správný. Pak je tu, jen tak do počtu a aby bylo možno mluvit o plurálu, ještě druhý přístup, levicový. Ten je sice ještě legální, ale v podstatě slouží jen jako mucholapka, okolo které lze snadno nalézat pomatené intelektuály, kteří by se jinak nekontrolovatelně rozptýlili. Navzdory všem formálním deklamacím o potřebě plurality končívá argumentace našich neoliberálů téměř maoistickým pohaněním a odsouzením jakéhokoliv přístupu, který operuje se skupinou lidí o více než jednom člověku, ale hlavně pak naprostým zavržením libovolného dalšího způsobu řešení, který nezapadá do zmíněných dvou kategorií. Hysterický křik, který se strhne ve chvíli, kdy se někdo zmíní o třetí cestě, je neklamným znamením o eminentním zájmu našich politiků udržet hru na hřišti se dvěma brankami. Filosofie ODS je v tomto zvláště rezolutní: to, že se v určité době ustavil systém pravice-levice znamená, že se ustavil navždy. To způsobuje u problémů, jejichž řešení se nedělí podle této podélné čáry, protože jak pravice tak levice jsou z jejich pohledu jedno a to samé, že v těchto případech neexistuje institucionalizovaná opozice. Typickým příkladem jsou ekologické problémy či sociální problémy mezi bohatými a chudými v globálním měřítku (více viz. např. Jan Keller: Šok z ekologie - politické ideologie na rozcestí). V těchto otázkách jedná pravice i levice v podstatě jen s kosmetickými rozdíly, ale jejich případná alternativa, která se logicky do bipolárního pojetí nevejde, je vykreslována jako nelegitimní třetí cesta, která nezískala mandát v tradičním dvojboji. ODS věnuje snaze o bipolarizaci světa obrovskou energii a obzvláště patrné je to po útocích na New York a Pentagon, kdy ideologové této strany naházeli do jednoho pytle teroristy spolu s každým, kdo zrovna neprovolával slávu bezkazové politice USA. Stalinistické heslo "kdo nejde s námi, jde proti nám" posvětil sám G. W. Bush, je to tedy heslo pro českou pravici stvrzené autoritou nejvyšší.

S tím souvisí jiný demagogický postup, a sice zdůraznění paralely mezi dvěma jevy, které spolu v rozhodující rovině nijak nesouvisí a tím je vylíčit jako identické. Typickým příkladem je zde např. označení ekologických myšlenek za fašistické na základě toho, že politika zaměřená na ochranu krajiny a přírody vůbec byla dlouho důležitým zájmem NSDAP (k osvětlení tohoto problému viz. např. J. Biehlová / P.Staudenmaier: Ekofašismus, Votobia). Vytváření této paralely je obdobné tvrzení, že kdo dýchá vzduch je fašista, protože oni ho také dýchali. Základem tohoto rétorického triku je uznání skutečnosti, že kdo dělá špatně jednu věc, dělá špatně všechno. Nesporná zvěrstva spáchaná ve jménu myšlenek čisté rasy a jejího životního prostoru jsou pak důvodem k zavržení všech ostatních aktivit bez jejich individuálního posuzování. Přirovnat ekology k fašistům, protože "oni se taky starali o přírodu" je elegantní zkratkou, jak vyvolat vůči někomu masové antipatie bez nutnosti věcné argumentace. Na stejném principu funguje též démonizace "kolektivismu", jejíž podstatou je spojování přemýšlivého hledání důsledků vlastních činů ve velkém měřítku s nejhoršími zvěrstvy kolektivními zájmy se zaštiťujícího stalinismu. Stačí najít jedinou paralelu s obecně odsuzovaným jevem (což ve světě, kde všechno souvisí se vším není těžké) a protivník je zničen. Jak prosté.

Dalším oblíbeným trikem v demagogickém instrumentáři ODS je manipulace s kauzalitou. Jde o podsunutí vlastních, vykonstruovaných příčin činům ostatních. Sem patří většina výroků, jako je ten zmíněný Jaklův. Ideologové ODS se snaží vsugerovat veřejnosti představu, že věci okolo sebe můžeme hodnotit pouze na základě vlastních konzumních rozhodnutí, tedy koupil bych si to či nekoupil bych si to. To má být všechno, co máme na světě okolo sebe zkoumat. Co je dobré, to nám chutná a za tím máme jít, co nám není dobré, to bude dobré pro jiného a od toho máme jít pryč a nekomentovat to. Naše svoboda spočívá v dvojkolejném rozhodnutí koupit - nekoupit, cokoliv dalšího je překročení této svobody a omezování někoho jiného. Pokud např. někdo protestuje proti postupu firmy Shell vůči domorodému obyvatelstvu v zemích, kde tato firma těží, je to podle rétoriky advokátů svobody podnikání proto, že chce omezit naši svobodu volby čerpací stanice. Akcentací pojmu svobody se snaží přesvědčit veřejnost, že protesty proti Shellu nejsou motivovány snahou zastat se lidí v zemích, kde se místní vlády podílejí pod tlakem velkých firem na prohlubování nelidskosti jejich pracovních podmínek (včetně prokazatelných fyzických likvidací odpůrců), ale snahou útočit na svobodu, na podnikání, na kapitál a tak dále. Alokační souboje v zemích třetího světa, kde se vlády předhánějí ve snižování sociálních a ekologických standardů kvůli přilákání investorů, jsou všeobecně známy, přesto považují naši neoliberálové za větší zlo ohrožení neomezené svobody vydělávat peníze a neváhají se při její ochraně uchýlit ke lži. Ten, kdo nám říká, že karbenátek v housce je špatný, tak nemusí činit jen proto, že nechutná jeho jazyku, ale třeba proto, že ví, za jakých podmínek onen karbenátek vzniká. Tato možnost posuzování světa okolo sebe patří v očích ODS mezi nepovolené třetí cesty. (Jistě oprávněná je kritika "antiglobalizačních" a ekologických hnutí v souvislosti s násilím, ale i zde je potřeba rozlišovat kdo je kdo a neházet tyto skupiny do pytle s každým, kdo vyjde do ulic rozbíjet okna, policejní provokatéry nevyjímaje).

Vrcholnou apologetikou je pak v podání ODS samotná manipulace s pojmem svobody. Svoboda je tou nejvyšší metou, argumentem, který vysvětluje všechno a není potřeba ho dále zdůvodňovat. Svoboda je ústředním bodem liberalistického učení a práce s tímto pojmem je tím, co usvědčuje naše přední neoliberály z pokrytectví.

V typicky zjednodušujícím pojetí reality mluví česká pravice často o svobodě, téměř nikdy pak o z ní plynoucí odpovědnosti vůči okolí ani o problémech střetu svobodných jedinců. Tím naprosto ignoruje fakt, že naše osudy nejsou výslednicí pouze našich individuálních rozhodnutí a svobod, ale i svobod a rozhodnutí jiných lidí, na něž my sami nemáme žádný nebo jen nepatrný vliv. Klíčovým momentem liberalismu a potažmo i demokracie je však právě to, jak se v jejich rámci řeší tyto střety. Samo volání po svobodě je voláním jalovým. Teprve ve spojení s hledáním způsobu jak vybalancovat protichůdné zájmy je možno mluvit o konstruktivním a odpovědném přístupu. To v rétorice ODS naprosto chybí. V pozadí pravicového "honu na moralisty a regulátory" stojí ignorování základní asymetrie svobody. Jde o nerovnost mezi naplňováním svobody "pasivní" a svobody "aktivní", která způsobuje, že usilování o určité cíle je ve všeobecně svobodném prostředí apriorně znevýhodněno oproti usilování o cíle jiné.

Z rétoriky liberalismu je patné, že vznikal ve chvílích, kdy byl kladen důraz na nutnost svobody k činu. Je to ideologie svobody "aktivní", svobody k něčemu. Všude okolo člověka byly bohaté přírodní zdroje, většinou pod kontrolou státní moci a člověk volal po svobodě moci je použít ve svůj prospěch. S rostoucím zalidněním a stoupající agresivitou civilizace se však rozpomínáme i na nutnost opačné formy svobody - svobody "pasivní", svobody od něčeho. Přestože jsou spolu obě formy spjaté, každá má svá specifika, daná mírou agresivity nutné k jejímu naplňování. Právě tento rozdíl způsobuje značnou principiální nerovnost v šancích dosahovat svých cílů. Střetnou-li se dva svobodní jedinci, má ten, který svou svobodu naplňuje aktivně větší šanci se prosadit na úkor toho, jehož zájmy jsou pasivnější. Tomu většinou zbývá pouze smíření se se situací, nebo vyklizení prostoru. Nazval bych to vyhnaneckým efektem svobody.

Představme si situaci dvou sousedů. Oba jsou svobodni rozhodnout se, jestli chtějí hrát na trubku. Oba jsou také svobodni rozhodnout se, že nechtějí trubku nikdy ani slyšet. Pokud se oba rozhodnou stejně, ať už pro jedno či druhé, nejspíše spolu setrvají v dobrých sousedských vztazích, naplněných žesťovým dvojhlasem či naopak tichem. Když se však jeden rozhodne pro trubku a druhý pro ticho, bude jednostranně narušena pasivní svoboda tichomilného ze dvou sousedů. Pokud chce svoji svobodu uhájit, bude muset požádat souseda muzikanta o klid alespoň ve večerních hodinách. Ten ho však namísto toho upozorní, že by měl radši využít další ze svých svobod - svobodu pohybu. Jediným způsobem, jak naplnit svou svobodu a nebýt rušen, se pro našeho souseda stane odstěhování. Sbalí se a koupí si dům ve stínu lesa, daleko od trumpetisty. Žije tam pak spokojeně ... až do doby, kdy se přistěhuje hráč na bombardón.

Člověk, který svou svobodu naplňuje "pasivně" je vždy o krok pozadu za tím, kdo je "aktivní" a je v pozici jakéhosi vyhnance, kterého "přece nikdo nenutí", aby byl tam, kde se mu nelíbí. Toto je principiální asymetrie svobody. Zajistíme-li tedy "svobodu pro všechny", ještě zdaleka jsme nezajistili, že někdo nebude principiálně diskriminovaný.

Výsledkem snahy vyrovnat zmíněnou asymetrii jsou právě různé normy a regulace, které se z pohledu "aktivních" svobod jeví jako bezdůvodné omezení. Příkladem může být třeba regulace automobilismu ve městech. Byť jsou naše města v podstatě zcela automobilová, chápou někteří řidiči jako hanebnost omezení vjezdu do některých pěších či obytných zón. Jenže jak prosazovat zájem člověka, který chce "jen klid", oproti člověku, který chce všude jezdit autem, než omezením ? Řidič prosadí svůj zájem tím, že sešlápne pedál a jede. Jenže co má sešlápnout chodec či obyvatel hlučné ulice u silnice ? Nebo mu poradíme, ať se přestěhuje ? Byla by stejně jen otázka času, než bychom mu tam postavili novou silnici.

Jednostranná preference svobody k činu oproti svobodě nebýt zasažen externalitami cizí aktivity, to je to, co se ukrývá pod patetickým voláním po svobodě z úst Václava Klause a lidí okolo něj. Všichni jsme svobodní, ale někteří jsou svobodnější. Mobilizace do boje za svobodu proti levičáckému intelektuálovi je mobilizací do boje proti z většiny vykonstruovanému nepříteli v zájmu uchováni současného statu quo, které nejvíce vyhovuje právě vyznavačům agresivního, externalitami překypujícího pojetí svobody.

V očích pravicových ideologů zde povstává ještě jeden nepřítel, proti kterému je potřeba mobilizovat a před kterým je potřeba neustále varovat. Je jím občanská společnost, ve slovníku politiků označovaná jako "Havlem posvěcená" (K. Dostálová), nebo stručněji a ideologicky účinněji prostě jako "aktivistická". Aktivistou je člověk, který jeví větší než malý zájem o dění okolo sebe a případně by mohl vyjádřit nesouhlas s tím, jak politici jeho jménem jednají. Sebevědomá občanská společnost, která by byla rovným partnerem politikům a měla nad nimi též přímou kontrolu, to je skutečným postrachem každého establishmentu, který neopomíjí jménem lidu hájit vlastní zájmy. Mohlo by se totiž stát, že by veřejnost měla možnost reagovat nikoliv jednou za čtyři roky v momentě, kdy je politický image vyžehlen do nejmenšího záhybu a všechno špatné zapomenuto, ale v pro politika nevhodném okamžiku čerstvého skandálu a svěží paměti, což hrozí nedobrovolnou změnou pracovního zařazení. Kyselé řeči Kateřiny Dostálové o "občanech majících potřebu se sdružovat" a naposledy otevřená Klausova snaha ilegalizovat "každodenní vzrušenou občanskou starost o politickou situaci", to jsou z medových slov vystupující kontury nové papalášnické politiky. Politiky, která může nést přívlastek "občanská" snad pouze jako provokaci či výsměch určený dokonale apatické veřejnosti, která poslechla své vůdce a stáhla se z veřejného života. Společnosti, která uvěřila teorii o společném nepříteli na levoboku a přestala si hlídat, co se děje v podpalubí.

Existují lidé, kteří jsou přesvědčeni, že veřejnost je banda hňupů, kterým je potřeba v jejich vlastním zájmu vládnout. Zásadně s tím nesouhlasím, ale je to legitimní názor na věc a pokud ho někdo zastává, budu s ním polemizovat. K tomu je však nutným předpokladem se k tomuto názoru veřejně doznat. Co si ale myslet o straně, která se maskuje názvem "občanská", zatím co její hlavní ideologové dlouho a systematicky brojí proti účasti veřejnosti na rozhodování, označují občanský zájem o věci veřejné za nenormální a usilují naopak o co největší koncentraci moci v orgánech, jichž jsou součástí ? Co si myslet o straně, která pod heslem občanskosti usiluje o elitářský systém, ve kterém má být nenormálním zájem občana o vládnoucí elitu ? Co si myslet o straně, která směřuje naši pozornost k minimální hrozbě "rudého horka", zatím co ji odvádí od skutečného problému probíhající oligarchizace naší společnosti ? Odpověď nechť si dá každý sám.