Pan redaktor Kotrba bohužel opět svým příspěvkem ukázal, že je mu cizí racionální argumentace založená na logickém sledu navzájem se podporujících argumentů. Pouhých několik vět mu stačilo na to, aby nastínil důsledky globalizace, popřel existenci neviditelné ruky trhu v globalizovaném světě, analyzoval chování monopolů a nakonec vyslovil tezi, že je nutná regulace tzv. přirozených monopolů. To vše samozřejmě bez jakékoliv teoretické či empirické podpory. Jeho reakce je plná izolovaných frází, jenž jsou spojeny pofiderními oslími můstky, aby na první pohled budily dojem solidní a kompaktní analýzy. Ve skutečnosti jsou ovšem závěry jím učiněné velmi umělé a jeho argumentace je postavena na velmi vratkém základě. Rád bych se proto nyní pustil do polemiky s jeho názory, a to nikoliv formou frázovitých výkřiků (á la odborářské demonstrace), jak to předvedl pan Kotrba:

Princip globalizace v sobě má zakódováno socialistické "antismithovství" - konkurenci "neviditelné ruky trhu" nahrazuje kooperací - až do stádia monopolu.

Pan Kotrba jinými slovy říká, že proces globální ekonomické integrace vede k existenci monopolů, což je v rozporu s konceptem neviditelné ruky trhu. Omyl číslo jedna. Je velmi pravděpodobné, že pan Kotrba neví, co je to ta neviditelná ruka trhu nebo neví, co je to konkurence. Dost možná, že pan Kotrba nezná pravý význam ani jednoho z těchto pojmů.

Globalizace je proces ekonomické integrace v nadnárodním měřítku. Takový proces může nabývat na intenzitě jen ruku v ruce s odstraňováním administrativních bariér mezinárodního obchodu resp. volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly. Význam odstranění bariér svobodné směny lze ilustrovat právě na příkladu neviditelné ruky trhu.

Neviditelná ruka trhu v zjednodušeném podání říká, že jednotlivec, který sleduje svůj vlastní prospěch, implicitně přispívá k růstu blahobytu všech ostatních. Koncept neviditelné ruky trhu implikuje dělbu práce. Když pan Kotrba dostane chuť na pivo, tak nepůjde do své kuchyně a pivo si neuvaří, protože to neumí (pokud náhodou ano, tak se omlouvám, pan Kotrba si jistě sám vytvoří analogický příklad), ale může si zajít do hospody, kde mu hostinský pivo načepuje, ale ne kvůli soucitu s žíznivým panem redaktorem, ale protože prodej piva pana hostinského živí. Pan hostinský nemusí být žádný altruista, nýbrž může sledovat (a sleduje) výhradně svůj parciální zájem, tzn. dosažení zisku, a to proto, aby mohl za ztržené peníze zajít za pekařem, automechanikem nebo třeba aby mohl přispět Britským listům na jejich investigativní práci. Poptávka pana hostinského je tak nabídkou pekaře či automechanika, jejichž poptávka je zase nabídkou např. kadeřníka či novináře. Kapitalistický systém je založen na dělbě práce. Právě dělba práce přispěla k tomu, že pan Kotrba nemusí bos běhat po lese opásaný kůží a nahánět divočáka či mamuta, okusovat kořínky, udržovat oheň, vyrábět si zbraně pro lov a starat se o milion dalších věcí, ale může sedět doma a věnovat se jenom svému psaní a zároveň se může směnit výsledky své práce s výsledky práce ostatních (pekařů, automechaniků, kominíků, atd.). Netřeba podotýkat, že dělba práce neznamená jenom specializaci práce na jednotlivé činnosti, ale samozřejmě také efektivnější a inovativnější výrobu s obrovsky diferencovanou produkcí, jenž z této specializace pramení. Člověk neandrtálský si asi stěží mohl poslat email, sednout do auta a zajet si nakoupit do hypermarketu, nechat vyoperovat slepé střevo, poslat SMS, rozsvítit žárovku či koupit kondom a zabránit tak tomu, aby musel živit další hladové krky.

Proces dělby práce bude tím intenzivnější, čím větší bude volnost neviditelné ruky trhu. Každý stát má své specifické charakteristiky jako například podnebí, nerostné bohatství, infrastrukturu, kvalifikovanost pracovní síly apod.. Právě kvůli tomu, že každá národní ekonomika má větší či menší potenciál k výrobě specifických statků, vyvstává nutnost vzájemné směny. Národní ekonomiky odkázané jen samo na sebe by v žádném případě nemohli dosáhnout takového stupně vyspělosti jako je tomu v případě, kdy bude docházet ke vzájemné směně těch či oněch zdrojů či z nich vyrobených statků. Je tedy logické, že to, co platí v národním měřítku, platí v měřítku nadnárodním. Bariéry vzájemné směny uvnitř ekonomiky jsou stejně škodlivé jako bariéry pro vzájemnou směnu napříč různými národními trhy. Jak bylo zmíněno výše, předpokladem globalizace je právě odstranění těchto bariér. Globalizace tudíž nemůže být projevem neexistence neviditelné ruky trhu, ale naopak posiluje její působení a zvětšuje pole její působnosti.

Dělba a specializace práce ale zároveň implikuje konkurenční proces. Když se pan Kotrba rozhodne, že si skočí do hospody na pivo, tak musí samozřejmě zajít do některé konkrétní hospody. Která to bude, to záleží na jeho preferencích, které mohou být různé. Pan Kotrba kupříkladu může akcentovat kvalitu piva, vzdálenost hospody, cenu piva, může toužit po nejméně zakouřené hospodě či ho může zajímat jídelní lístek nebo kvalita WC. Nejčastěji se asi bude jednat o množinu různých parametrů, podle kterých se bude rozhodovat.

Teď na scénu opět vstupují majitelé hospod se svým sobeckým cílem dosažení zisku. Toho mohou dlouhodobě dosahovat jenom tím, že se budou co nejvíce snažit uspokojit preference zákazníku, které ovšem nemohou dokonale poznat a priori. Preference zákazníků jsou navíc v čase proměnlivé, proto musí hostinští podstoupit riziko (ano, ti sprostí kapitalisté musí podstoupit riziko!) a snažit se nějak odhadnout nejen tyto preference, ale i jejich vývoj v čase. Pan Kotrba, pokud se bude chovat racionálně, tak zajde do takové hospody, která nejlépe uspokojí jeho preference. Majitelé hospod budou mezi sebou soupeřit o to, kdo co nejlépe uspokojí potřeby zákazníků. Hostinští ve snaze maximalizovat svůj osobní prospěch budou soupeřit o zákazníka, ať už zvyšováním kvality nabízených služeb či produktů nebo snižováním cen.

Může se stát, že jeden hostinský (či více) bude tak dobrý, že se o jeho hospodě bude vyprávět po celém okolí a stále více a více lidí bude jeho hospodu navštěvovat a dále šířit její pověst. Pan hostinský zjistí, že stávající kapacity nevyhovují zvýšenému zájmu o jeho služby, takže se rozhodne vybudovat další hospody v celém městě, kraji, státu či kontinentu. Z pana hostinského se takto postupně stává v očích sociálních inženýrů monopolista, což je odsouzeníhodné a je třeba použitím síly (tzn. zákona) učinit přítrž jeho "řádění".

Dichotomie podobného uvažování je více než zřejmá. Problémem je, že drtivá většina odpůrců monopolů , podobně jako pan Kotrba, má zcela iluzorní představu o fungování tržního hospodářství. Na konkurenci se dívají statickým pohledem a předpokládají, že v každém okamžiku (měsíci, týdnu, dni, hodině, sekundě,...) bude trh dokonale konkurenční. Taková logika dále předpokládá, že všichni výrobci mají stejný podíl na trhu, že žádný z výrobců nemůže ovlivnit tržní cenu, že je na trhu nabízen pouze homogenní produkt a proto je každá reklama zbytečná. Jakmile ale dojde k tomu, že se na trhu objeví někdo, kdo není čistým cenovým příjemcem, tak je antimonopolními inkvizitory démonizován. Byl to právě Marx, který podobně jako dnešní ctitelé "dokonalé" konkurence zcela ignoroval přítomnost podnikatelského rizika na trhu, čímž učinil podnikatelský zisk něčím samozřejmým a nezaslouženým.

Podobné uvažování přitom ignoruje logickou premisu, totiž že konkurence je proces, nikoliv nějaký zakonzervovaný stav. Odpůrci monopolů si sice berou do úst zájmy spotřebitelů, ale de facto jsou to právě oni a nikoliv monopoly, kdo spotřebitele poškozuje, protože jsou to spotřebitelé a jejich proměnlivé preference, co "nutí" výrobce vyrábět nové produkty, inovovat ty staré nebo zefektivňovat výrobní proces a snižovat cenu svých výstupů. Kdo nahlíží na konkurenci jako na něco statického, ten popírá evoluci. Ten, kdo tvrdí, že konkurence je statická, musí nutně schvalovat direktivně řízenou ekonomiku založenou na příkazech, protože jedině v neproměnlivém prostředí "lze" centrálně stanovovat optimální ceny a hladinu produkce. Cílem nemůže být žádná uměle určená "dokonalá" konkurence jako nějaký stav, nýbrž cílem musí být výhradně volné konkurenční prostředí jako proces bez existence diskriminačních bariér (arbitrárních!) pro vstup a výstup do odvětví.

Monopol proto není projevem nedokonalosti konkurence, ale právě naopak - je projevem fungování konkurence. Nebo chce snad pan Kotrba namítnout, že když spotřebitelé preferují výrobce, který nejlépe uspokojuje jejich potřeby, tak činí chybné a nelogické rozhodnutí, které není v souladu s principy tržní ekonomiky? To je to samé, jako tvrdit, že vysoká čtenost Britských listů je projevem iracionálního chování čtenářů - spotřebitelů. Argumentace proti monopolům však tvrdě naráží již při samotném vymezení pojmu monopol. Co je to monopol? Kdy řekneme o nějaké společnosti, že je monopolem na nějakém trhu? Na jakém trhu? Jaký je ten správný tržní podíl? 100, 90, 80, 79,78,77 nebo 42 procent? Jaká je správná cena? Jaké je správné množství produkce?

Existence monopolů je opředena mnoha mýty a omyly. Monopoly údajně mohou snížit svou produkci a tím zvýšit cenu svých výstupu a dosáhnout monopolního zisku, což je nemravné a doplácí na to konečný spotřebitel. To je naprostý omyl. V tržní ekonomice, kde neexistují zákonem stanovené bariéry vstupu a výstupu do odvětví, je každý ekonomický subjekt závislý na tom, aby nabízel něco, co má hodnotu pro ostatní, a aby to nabízel lépe než konkurence. Pokud selže, tak na jeho místo nastupuje někdo jiný. Historie naprosto přesvědčivě dokumentuje fakt, že protimonopolní řízení namířené proti soukromé společnosti bylo v drtivé většině motivováno snahou zbavit se nepohodlného konkurenta, který naopak snižoval cenu své produkce, nabízel spotřebitelům kvalitnější výrobky a zvyšoval výstup. Existují dva způsoby, jak uspět na trhu. Buď nabídnu lepší produkty a služby než konkurent (či nižší ceny), nebo konkurenta zlikviduji mimo konkurenční hřiště s pomocí antimonopolní legislativy.

Jediný monopol, který je škodlivý, je ten s požehnáním státu, kdy stát pod pohrůžkou násilí omezuje volnou soutěž a uděluje výsadní právo jednomu výrobci či úzké skupině výrobců či poskytovatelů služeb. Taková výsada neguje konkurenční proces, naprosto ignoruje zájmy spotřebitelů, kterými se stát zaštiťuje v boji proti monopolům vzešlým z rovného konkurenčního boje. Taková politika přímo podporuje neefektivnost a tlumí inovace. Není to ovšem jen protimonopolní politika, kterou stát diskriminuje efektivní výrobce a snižuje blahobyt spotřebitelů. Stát omezuje konkurenci nespočetně způsoby, ať již se tomu říká clo, dotace, subvence, minimální či maximální cena, daň nebo jakkoliv jinak.

Tvrzením, že je nutná regulace u přirozených monopolů si pan Kotrba sám na sebe ušil bič, kterého se prostě nemůže zbavit, aniž by nevstoupil na půdu kolektivismu, demagogie a iracionality. Opět vyzývám pana Kotrbu, aby přinesl logické argumenty, proč by stát měl zajišťovat dopravu, roznášet zásilky, regulovat telekomunikace, poskytovat vzdělání, diskriminovat mužskou část populace povinnou vojenskou službou, vynucovat sběr dat od svých občanů, rozvádět elektřinu či teplo, omezovat konkurenci v oblasti hazardu či loterií, atd...

Přijmeme li tezi, že při zmenšujícím se zisku (díky konkurenčním válkám) se hledá celosvětově jiný princip fungování ekonomiky - s menší mírou redundance i z toho vyplývajících rizik, je nasnadě, že monopolizační a korporativní snahy jsou na prvním místě.

Omlouvám se, ale jaksi mi uniká argumentační váha zvýrazněných slov. Kdo hledá jiný princip fungováni ekonomiky? "Analytici" podobného ražení jako pan Kotrba? Sociální inženýři (nebo sebevrazi:-)) jako pánové Zeman, Špidla, Rusnok, Škromach, Fencl, Grégr a spol.? Václav Havel? Manažeři podniků? Papež Jan Pavel II.? Menší míra redundance čeho? Jakých rizik?

Dokazují to i nejúspěšnější multinacionální korporace, které jakýmikoliv způsoby se snaží ovládnout lokální trhy a podřídit je nediverzitnímu, nekonkurenčnímu chování v prostředí, jehož zásady a pravidla mohou definovat.

Bylo by korektní uvést konkrétní společnosti a konkrétní příklady, jak se tyto společnosti snaží podle pana Kotrby znásilnit konkurenční prostředí.

Pokud používají metod spekulativního kapitálu, přelévání výnosů do daňově výhodnějších teritorií, hledání komparativních výhod na úkor ... (za tři tečky je možno dosadit cokoliv od místních daní a daňových úlev po korupční lobbing místní správy či exploataci neobnovitelných zdrojů a poškozování ekosystémů teritoriálně vzdálených a nevyspělých zemí), je pochopitelná snaha o regulaci tohoto nevhodného chování.

Jak používají metod spekulativního kapitálu? Co je na tom špatného? Co je špatného na konkurenci národních daňových systémů? Jak se proboha hledají komparativní výhody na úkor korupce či daňových výhod????

Výše uvedené věta je odstrašujícím příkladem naprosto diletantské argumentace. Pan Kotrba použil resp. zneužil pojmy jako spekulativní kapitál (styďte se, spekulanti z Wall Streetu!), přelévání výnosů (jak odporné!) a komparativní výhody, aby jeho argumentace byla naoko odborná. Potom na ně umně narouboval korupci, daňové úlevy, explotaci přírodních zdrojů, čímž rádoby spojil nespojitelné a přesvědčil čtenáře, protože přece každý soudný člověk musí tyto špinavosti odsoudit.

Je to mnoho, s čím se ještě dalo polemizovat, ale chtěl bych se ještě vrátit na začátek. Pak Kotrba se možná cítíl trochu dotčen, když sem zapochyboval o logice jeho argumentace, když mi sdělil, že nejen liberálové mají právo na svůj hlas. Ano, to je pravda. S panem Kotrbou naprosto nesouhlasím, ale budu vehementně hájit jeho právo říct svůj názor. To považuji za normální. Celá věc má ovšem ještě další rozměr, který nelze přehlédnout. Pan Kotrba si jistě nebude činit nárok přijít ke mně domů, postavit se na stůl a hlásat své názory, stejně jako mne by nenapadlo si činit nárok na to, aby moje reakce na jeho příspěvky byla na Britských listech zveřejněna a argumentovat svobodou projevu. Svoboda projevu je tedy relativní, je sama o sobě vágním pojmem a je spojena výhradně s vlastnickými právy. Pokud jsou pánové Pecina a Kotrba (spolu)vlastníky společnosti provozující Britské listy nebo pokud mají svolení od vlastníka zde zveřejňovat své názory, tak je jejich svoboda projevu absolutní a nikdo, ani policie, nemá právo jim tuto svobodu omezovat (jako bohužel se stalo v případě pana Peciny). Když jsem se podivil, že nacházím v Britských listech poznámky pana Kotrby, které jsou v přímém rozporu s nedávným apelem pana šéfredaktora na kritickou, racionální a nezávislou diskusi, tak jsem tím nepopíral právo pana Kotrby si v BL říkat, co chce, ale pouze jsem zpochybnil poslání Britských listů, když dávají prostor takovým příspěvkům.