Způsob, jakým se zpráva dostala do našeho povědomí, ostatně také připomíná dobu před 25 lety. Pokud jsem něco nepřehlédl nebo nepřeslechl, pak se nám dostalo zasvěcené, leč pouze zprostředkované informace o jejím obsahu. Stejně jako tehdy i dnes novináři sehráli roli prostředníků, kteří nám senátorské výtky naservírovali předžvýkané na stříbrném podnose, abychom si neublížili přílišnou duševní námahou. Když jsem chtěl úplné znění, musel jsem si je stáhnout z webové stránky Kongresu USA. Dokonce ani jinak pohotové Britské listy je neuvedly. Je to náhoda, nebo záměr ? (Britské listy o anglickém originálu zprávy informovaly okamžitě po jejím zveřejnění - dostávají tiskové zprávy amerického Helsinského kongresu - a český překlad zprávy zveřejnily během několika hodin už 11. ledna 2002, je zde, pozn. red.) Ze srovnání původního textu např. s jeho zpodobněním v podání Lidových novin je zřejmé, že zprostředkovaná informace je sice v zásadě věcně správná, ale přece jen trochu zastírá nepříjemný ráz originálu. Ten se totiž zabývá více případy než těmi zmiňovanými. Pozoruhodné je, že se zabývá i poměrně čerstvým případem Tomáše Peciny. Znamená to, že američtí kongresmani pracovali s informacemi velmi podrobnými a vysoce aktuálními, které jim někdo pohotově dodal.

Význam zveřejněného dokumentu nelze přeceňovat, protože je určen především pro vnitřní informovanost Kongresu. Na druhé straně jej ale nelze přehlédnout, protože přece jen jde o sdělení orgánu, který má velkou neformální autoritu, a nutno tedy počítat s jistým vlivem na obraz České republiky v očích zahraniční veřejnosti. Nepříjemné je, že poměry v naší vlasti jsou vykresleny ve velmi temných barvách a navíc pravdivě.

Dokument současně ukazuje, že není od státních orgánů moudré ani okrajově utlačovat občany pro jejich politické názory a zejména pouštět se do sporů se sedmou velmocí. V dnešním internetem propojeném světě se i slabí jedinci mohou bránit proti hlouposti či zvůli úředníků aspoň tím, že se jim - ale tak i nám všem i sobě - rychle postarají o negativní reklamu.

Daleko smutnější je, že všechny případy porušení občanských práv a svobod, za které nás kongresmani kritizují, se skutečně staly. Většinou mají společnou příčinu: hloupost úředníků a setrvačnost totalitních myšlenkových postojů. Žádný z těch, kteří tyto aféry vyvolali např. přijetím nesmyslného trestního oznámení nebo vznesením nepřiměřeného obvinění, nejednal z neúprosné služební nutnosti. Každý měl možnost hodnotit inkriminovaný skutek s nadhledem, doručené obvinění odložit, či obvinění nevyslovit. Mezinárodní ostuda z porušování občanských práv režimem, který vznikl jako protiklad k totalitě, je tak velká, že by měla přimět politické vedení státu, aby se zabývalo vztahem justice a represivních orgánů k hodnotám demokracie a zamezilo dalšímu opakování podobných faux pas i za cenu preventivního odstranění některých pracovníků státního aparátu, kteří se zřejmě v demokratických poměrech špatně orientují. Pro vedení politických stran by mělo být podnětem k hledání příjemnějšího způsobu soužití s novináři.

Zdá se, že podklady pro zprávu kongresmani čerpali z pohotových zdrojů, které nejsou nakloněny opozičně-smluvním spojencům. Jednostrannost zdrojů - která je samozřejmě důsledkem také špatné mediální politiky stran opoziční smlouvy - ovšem snižuje kvalitu zprávy. Ta nezobrazuje poměry v plné šíři. Zcela opomíjí skutečnost, že svoboda slova je v České republice omezována nejen občasnými projevy totalitních choutek státního aparátu, ale rovněž tak zúžením přístupu k nástrojům masového šíření informací na poměrně úzká společenství posvěcených. Ti tak získávají nedocenitelný náskok v ovlivňování veřejného mínění před těmi, kteří nepatří k jejich uzavřeným bratrstvům. Svou roli při tom jistě hraje vysoký stupeň monopolizace moci nad sdělovacími prostředky, které jsou většinou v rukou zahraničních vlastníků.

Zpráva si také nevšímá v plném rozsahu špatných vztahů mezi politickými elitami a novinářskou obcí. Zmiňované případy omezování svobody slova jsou sice také jejich projevem, nikoli však jediným. Zde je třeba říci, že vinu na nedobrém stavu mají obě strany sporu. Urážlivé chování k novinářům či dokonce kriminalizace jejich kritických postojů k moci nepatří do slušné společnosti. Ale nepatří sem ani hanobení politiků na stránkách novin. Například pohoršovat se nad bonmoty Miloše Zemana a stejnými ústy ho současně líčit jako odporného opilce a požírače tučných jídel přece nelze. Jestliže politici zásobují novináře látkou ke kritice celou řadou chybných kroků, pak druhá strana si zasluhuje výtku častého profesionálního selhávání, spočívajícího ve svévolné manipulaci se skutečnostmi, nevyváženosti a neobjektivnosti zpracování informací.

Odstrašujícím příkladem z poslední doby je způsob, jakým se vyrovnali komentátoři Lidových novin se sporem mezi vládou a vedením Radia Svobodná Evropa. (Omlouvám se redakci LN, že jsem ji vybral jako náhodný příklad z mnoha jiných možných.)

Ještě v době, kdy již bylo známo, že vedení stanice chce na stěhování přistoupit, novináři dále mudrovali nad tím, zda se stanice odstěhuje do Budapešti či do Tallinu a spřádali paranoidní obraz vlády, která chce za každou cenu nepohodlnou Svobodnou Evropu vyštvat z Prahy. Jde-li o to, poškodit novinářům (či spíše jejich "sponzorům") nesympatickou politickou stranu v očích potenciálních voličů, žádná lež či zkreslení informací nejsou dost hanebné.