Do roku 1990 existovaly jemenské státy dva. Severní Jemen byl konzervativní se silným vlivem islámu , v Jižním Jemenu pak vládl jediný marxistický režim v arabském světě. Během desetiletí mezi oběmi zeměmi proběhlo několik menších pohraničních konfliktů, v nichž byl sever byl podporován Západem a jih sověty.Po zhroucení ruského impéria dramaticky klesla finanční pomoc Sovětského svazu jihojemenskému spojenci a ten musel hledat nová řešení.V roce 1990 se oba státy dohodly na klidném mírovém sjednocení země. Jižní Jemen byl slabším z partnerů - země měla rozvrácenou ekonomiku a počet obyvatel byl pouze šestinový ve srovnání se severem. Překvapivým výsledkem sjednocení byla pronikavá demokratizace, v zemi začaly legálně působit nové politické strany, byla uzákoněna široká svoboda slova , a o dělbě moci ( hlavně mezi bývalými vládnoucími stranami obou států - tj. mezi People’s General Congress prezidenta severního Jemenu Saleha a jihojemenskou socialistickou stranou Yemen Socialist Party ) měly nadále rozhodovat parlamentní volby. Začalo něco, co Jemenci nazývají demokratickým experimentem. Vzájemná důvěra nových partnerů však měla své meze, a tak armáda nového státu zůstala rozdělena, velení severním a jižním jednotkám zůstalo v rukou bývalých vládnoucích stran.

Vývoj v zemi se neubíral podle představ YSP, ani volby v roce 1993 pro ni nedopadly příliš dobře, a tak její vedení začalo připravovat znovurozdělení země a hledat pro tento záměr mezinárodní podporu. V květnu 1994 vypukla občanská válka a předáci YSP vyhlásili na jihu znovu samostatný stát. Přes výraznou podporu ze strany Saúdské Arábie, která se tradičně snažila oslabit svého jižního souseda, neuspěli. Nezískali totiž potřebnou podporu uvnitř Jemenu, a to ani na jihu země, a během několika měsíců byli poraženi. Obavy z rozsáhlé a vleklé občanské války se naštěstí nenaplnily. Země zůstala jednotná, stranické špičky strany YSP obviněné ze secesionismu uprchly do zahraničí. YSP bez vůdců zůstala legální stranou a zůstaly jí i místa v parlamentu. Jemenský demokratický experiment pokračuje. Od té doby proběhly v zemi další parlamentní volby a také první přímé prezidentské volby na arabském poloostrově, ve kterých byl hlavou státu zvolen opět prezident Saleh. K plnokrevné demokracii má však jemenský systém velmi daleko. I když formální demokratická pravidla jsou převážně respektována, silně zakořeněné tradiční společenské vazby a způsob vlády spolu s malým vzděláním a vysokou negramotností obyvatelstva vede ve skutečnosti k autoritativnímu klientelskému systému. Rozhodující slovo si v Jemenu udržuje jeden muž - prezident Ali Abdullah Saleh, který se k moci dostal jako mladý plukovník armády již v roce 1978. K dlouhému trvání demokratických pravidel v zemi jistě přispělo i to, že prezidentu Salehovi se po celá devadesátá léta dařilo postupně konsolidovat zemi a upevňovat své pozice.

Kmeny však zůstávají důkladně vyzbrojené, a řada z nich uznává státní autoritu jen v omezené míře, někteří šejkové mají například svá soukromá vězení, ve kterých drží své privátní vězně. To platí i v oblastech, které mají s centrální vládou vcelku bezproblémové vztahy. Existují však celé provincie, které k vládě chovají hlubokou nedůvěru. V procesu utváření moderního jemenského státu byly totiž odsunuty na okraj, zástupci jejich kmenů nezískali uspokojující postavení ve státní správě a oblasti nedostávají odpovídající prostředky ze státního rozpočtu. Takto opomíjené kmeny obývají víceméně souvislou oblast severovýchodně od hlavního města Sanaa, v provinciích Al Jawf, Marib a Shabwa . Oblast je špatně přístupná, suchá, zčásti hornatá a zčásti polopouštní. Hraničí se Saúdskou Arábií a saúdská vláda v minulosti zdejší kmeny podporovala, aby oslabila lidnatého jižního souseda. Dnes je tato oblast na jedné straně velmi chudá, bez příležitostí k dobré obživě, patří k nejzanedbanějším co se týče počtu škol, nemocnic, silnic, na druhé straně jsou místní kmeny asi vůbec nejlépe vyzbrojené v celé zemi, v jejich držení jsou i těžké zbraně. Tato oblast má navíc pro Jemen klíčový hospodářský význam, těží se zde velká část jemenských skrovných zásob ropy. Ropa je rozhodující položkou jemenského exportu a rozhodující částí příjmů vlády. Díky příjmům z ropy má vláda co rozdělovat mezi jednotlivé oblasti a prominenty oplátkou za jejich podporu. A na tom do velké míry stojí stabilita režimu.

Vliv orgánů státní správy v těchto problémových oblastech je omezený a místní kmeny si většinou dělají, co sami uznají za vhodné. Chce li zde centrální moc prosadit svou vůli, musí buď obratně vyjednávat s kmenovými vůdci a nebo vyslat armádu. Místní kmeny přitom netvoří žádnou jednotnou sílu, ještě častější než srážky s vládními jednotkami jsou boje mezi kmeny navzájem, a ty se mohou kvůli pravidlům krevní msty táhnout po léta i desetiletí. Státní moc nechávala těmto bojům volný průběh, protože srážky oslabovaly vojenskou sílu kmenů. Místní jsou tak zvyklí řešit i nadále své problémy sami vyjednáváním na úrovni kmenových reprezentací a bez účasti státu. Centrální vládu tak chápou spíše jako protivníka, který jim z nerostného bohatství těženého na jejich území neodvádí to, co má a často se domáhají splnění vládních slibů únosy cizinců, blokádou silnic či bombovými útoky na ropovod. Došlo i na těžké ozbrojené střety s vládními vojsky. Neexistují tu však žádné pokusy o vytvoření vlastní místní vlády či dokonce o odtržení oblasti od Jemenu.

V průběhu 80 let odcházela řada mladých mužů z obou jemenských států bojovat na straně mudžahedínů do Afghánistánu. Jejich počet se většinou odhaduje na asi 8000. Mnoho z nich prošlo výcvikovými tábory, někteří měli možnost se setkat i s bin Ládinem. Vraceli se naočkováni extremistickými intolerantními islámskými směry, které předtím neměly v Jemenu tradici a podobně jako američtí veteráni z Vietnamu si obtížně zvykali na běžný život. Spolu s nimi přicházeli i "arabští afghánci" původem z jiných zemí a Jemen je tehdy bez námitek přijímal.

V 80. letech v Jemenu vzniklo i hnutí Islámský džihád. Přesné datum je obtížné určit, protože je to organizace, která působí vskrytu.Bylo inspirováno obdobnými hnutími v jiných arabských zemích, přijalo za své myšlenky některých učenců volajících po ustavení vlády Islámu. Za neformální hlavu těchto organizací je dnes považován Usáma bin Ládin, k němu se hlásí i jemenský Islámský džihád. Velkou část členů skupin Islámského džihádu tvořili právě jemenští mudžahedíni . Ani po sjednocení Jemenu Islámský džihád nezačal působit otevřeně jako jiné politické a náboženské síly, sehrál však důležitou vnitropolitickou úlohu.

Afghánští vysloužilci se tehdy soustřeďovali na několika místech země kolem významných postav hnutí a dále vedli svůj boj za Islám. Mezi nejdůležitější organizátory hnutí patří Tarik al Fadli. Al Fadli je šejk z prominentní jihojemenské rodiny, která před převzetí moci marxisty v Jižním Jemenu vlastnila rozsáhlý majetek a patřila k nejbohatším v zemi. Rodina před marxisty uprchla do Saúdské Arábie, její majetek byl zkonfiskován, ihned po sjednocení se však Tarik al Fadli do jižního Jemenu vrátil a jako dědic sultána sesazeného před čtvrt stoletím požadoval restituci. Al Fadli kolem sebe soustředil množství afghánských veteránů, členů svého vlastního kmene a náboženských oponentů Jemenské socialistické strany. Mudžahedíni z jižního Jemenu byly silně zaměřeni proti v jejich očích bezbožným socialistům v YSP. Al Fadli rozpoutal proti YSP náboženskou kampaň. Hlavním jeho cílem však zřejmě bylo získat širokou podporu, vypořádat se s těmi, kteří jeho rodinu připravili o majetek a získat jej nazpět. V letech 1990 - 1994 se asi 150 funkcionářů Jemenské socialistické strany stalo obětí atentátů, řadu z nich pravděpodobně provedli členové Islámského džihádu. Na konci roku 1992 byly spáchány bombové útoky na v Adenské mezinárodní hotely. Vyšetřování tohoto teroristického činu měla v rukou socialistická strana, byly zatčeny stovky lidí a stopa vedla k šejkovi Al Fadlimu a jeho afgháncům. Proti sídlu šejka Al Fadliho byly vyslány armádní jednotky, jeho pevnost v jihojemenských horách však dobýt nedokázaly. Fadlimu se podařilo z obklíčení uniknout na sever do hlavního města Sanaa, kde se prezentoval jako oběť intrik socialistické strany a podařilo se mu získat podporu dvou rozhodujících politických sil severu PGC a Islahu, které se socialisty soupeřili o moc ve státě. Pokračující atentáty na členy YSP byly jedním z důvodů, proč v roce 1994 vypukla občanská válka, ve které socialisté usilovali o znovurozdělení země. Mnoho členů Islámského džihádu se účastnilo občanské války na straně severu, někteří významní členové v bojích padli. Pro hnutí byla tato válka mimo jiné příležitost k získání zásob zbraní.

Po válce se vláda, která Islámský džihád již nepotřebovala jako zbraň proti socialistům, pokusila hnutí pacifikovat. Nejvýznamnější postavy s kmenovým zázezím byli odměněni významnými posty. Al Fadli vyhlásil, že zničení socialistické strany jako politické síly znamená,že Islámský džihád dosáhl svých cílů a dále nemá důvod existovat. Přerušil s organizací veškeré styky, její členy vyzval, aby se vrátili k normální práci, převzal svůj majetek na jihu, stal se součástí jemenského establishmentu a dnes je jedním z nejdůležitějších šejků jižní části země.

Řada méně významných mudžahedínů očekávala, že bude odměněna posty v armádě. To se však zdálo vládě riskantní. Po porážce socialistů se jí navíc zdálo zbytečné s mudžahedíny, kteří špinavou práci již odvedli, dále jednat. Vláda se zatím nepohodlných bojovníků za Islám začala zbavovat, proběhla vlna zatýkání a řada cizinců z arabských zemí byla vypovězena ze země. Staré vedení organizace bylo integrováno do politických struktur, vzniklo však nové vedení v čele s Abu al Hasanem a to v roce 1998 zřídilo nový výcvikový tábor v horách v provincii Abyan. Vzniká militantní odnož Islámského džihádu, která se zaměřila na akce uvnitř Jemenu - Islámská Armáda Adenu a Abyanu. Místní kmeny si na tábor v Abyanu stěžovaly a několik měsíců po založení byl tábor napaden armádními jednotkami. Začalo vyjednávání s IAAA, táhlo se však a nedospělo k žádnému výsledku.

V prosinci 1998 Abu al Hasan, aby na vládu vyvinul nátlak, unesl 16 turistů a požadoval mimo jiné propuštění nedávno zadržených členů hnutí připravujících sabotáže v Adenu. Během osvobozovací operace bezpečnostních sil zahynuli 4 turisté, 3 únosci a 2 vojáci. Šlo o první únos cizinců, který skončil pro rukojmí tragicky. Abu al Hasan a někteří další únosci byli zadrženi a postaveni před soud, Abu al Hasan byl odsouzen k smrti. Během soudu už rozptýlení členové Islámské Armády Adenu a Abyanu odpověděli několika bombovými útoky na úřední budovy. Úřady se zatím snažili zmírnit napětí a jednali s prominentními členy hnutí ve snaze získat je na svou stranu ( šlo zvláště o ty s kmenovým zázemím ). Některým byla nabídnuta místa v armádě. Jakmile vláda cítila, že má situaci pod kontrolou, nařídila popravu Abu al Hasana. Po popravě byl jako nový vůdce Islámské armády jmenován Hatim Abu Farid, ale byl záhy zatčen a poslán do vězení. Jemenci věří, že tím přestala Islámská armáda prakticky existovat .

Po abyanském tragickém únosu začal Islámský džihád ztrácet své pozice, vláda se snaží připravit jej o podporu kmenů. Členů organizace se pokoušela zbavit tím, že jim usnadnila cestu za džihádem do Čečny. Arabové z jiných států byli vypovídáni ze země - vláda tvrdí že od roku 1996 jich vypověděla více než 14 000. Členové hnutí se stali cílem rozsáhlých zatýkání a někteří z nich hledali útočiště v oblastech jako je Marib, Shabwa a Al Jawf, kam ruka vlády dosáhne jen s velkými obtížemi. . Islámský džihád se letos pokusil také uspořádat konferenci kmenů z těchto oblastí a upevnit tak svou kmenovou podporu. Hnutí má stále své vedení, které by rádo nalezlo s vládou nový modus vivendi. Yemen Times těsně před útokem z 11. září uveřejnil výjimečný rozhovor s vůdcem hnutí v provincii Marib, ( www.yementimes.com/01/iss35/interview.htm )ve kterém vůdce prohlašuje, že hnutí v Jemenu žádné akce nepodniká a nechce, aby se bezpečnostní situace v zemi zhoršovala. Přejí si stabilitu v zemi a soustředit se na věc Palestiny. Islámský džihád se zaměřuje na ideologickou indoktrinaci v některých islámských školách, na pořádání letních táborů pro členy a sympatizanty z celé země. Tam frekventanti sledují kromě náboženských přednášek i propagační filmy o boji mudžahedínů ve světě. Zdá se, že k vojenskému výcviku byli vybraní členové posíláni do táborů v Afghanistánu, některé islámské školy v Jemenu jsou však podezírány z toho, že kromě náboženského vzdělání nabízejí svým studentům také základní vojenský výcvik.

Jemenská oficiální místa tvrdí, že v současnosti na území Jemenu neexistuje nic, co by se dalo nazvat výcvikovým táborem teroristů. Ve článcích, které jejich existenci berou jako hotovou věc, jsem to nejpodstatnější - nějaké konkrétní údaje - nenalezl. Kde jsou tyto tábory rozmístěny, kdo je vede ? Existenci takových zařízení vyloučit nelze, jeví se však spíše jako méně pravděpodobná. Výcvikový tábor totiž v Jemenu zcela nutně potřebuje podporu vedoucích šejků kmene, na jehož území se nachází. Kmeny by však na svém území jen velmi nerady tolerovaly dobře organizovanou a vyzbrojenou sílu, se kterou se v budoucnu mohou dostat do konfliktu. Jediným důvodem pro tuto toleranci by mohly být štědré platby kmeni - pak však musela být položena otázka, zda nejsou pro organizaci výhodnější a levnější tábory v tehdy pro ně zcela bezpečném Afghanistánu.

Pravděpodobně v Jemenu neexistuje ani žádná početně významná a bojeschopná skupina příznivců Al Kajdy. Počty sympatizantů Al Kajdy a Islámského džihádu lze velmi těžko odhadnout, půjde o tisíce až desetitisíce. Na druhé straně to, co lze předpokládat s vysokou pravděpodobností je, že žijí v Jemenu rozptýleně ve svých vesnicích a každý z nich se živí svou prací - na políčku či řemeslem. Jemenci totiž v drtivé většině případů neopouštějí území svého kmene a nestěhují se volně po Jemenu ( vyjímkou je přirozeně migrace do velkých měst ). Otázkou zůstává, zda tito lidé tvoří ozbrojenou sílu, která by byla schopná a ochotná se mobilizovat. Jisté však je, že dokud tak neučiní, není s kým bojovat.

Koho však lze vyprovokovat k boji relativně snadno, to jsou místní obyvatelé - ukazuje to i předvánoční incident v Maribu. Americká vojenská intervence by pravděpodobně vyústila ve vojenský odpor kmenů a následné krvavé vítězství amerických vojáků nad jemenskými vesničany. To by mohlo zničit křehkou, po léta zvolna budovanou stabilitu země. V Jemenu je nálada veřejnosti jako ve všech arabských zemích značně protiamerická ( což neznamená totéž, co protizápadní ). Na rozdíl od většiny ostatních zemí má tato veřejnost ve svých rukou také zbraně. Jemenská vláda prosazující na jemenském území americké zájmy proti zájmům místních obyvatel, a to za asistence jednotek americké armády, ztratí v očích velké části Jemenců svou legitimitu. Jemen pohybující se na pokraji rozvratu a občanské války - co lepšího by si extremisté a skrývající se členové Al Kajdy mohli přát ? Zdá se, že lepších výsledků se dá dosáhnout diplomatickým tlakem a spoluprací s jemenskou vládou.

V říjnu 2000 byl proveden sebevražedný útok na americkou válečnou loď Cole doplňující pohonné hmoty u Adenského přístavu. Výbuch malého člunu naloženého trhavinami loď vážně poškodil, smrtil sedmnáct amerických vojáků a oba atentátníky. Spekuluje se, že akce byla inspirována bin Ládinem. Jemenští vyšetřovatelé rychle identifikovali atentátníky a zadrželi osoby, které jim pomáhali. Identifikovali i v zahraničí žijícího Jemence, který zřejmě celou akci řídil a přes nějž byla financována. Američané, kteří byly zpočátku s průběhem vyšetřování spokojeni, začali protestovat v okamžiku, kdy získali podezření, že vyšetřování končí u malých ryb a nezabývá se údajnými vazbami atentátníků na lidi z jemenské armády a státní administrativy. Z vyšetřování vyplývá, že akce byla provedena malou konspirativní skupinou a styl se zdá podobný útokům z 11.září. Důkazů o propojení atentátníků s lidmi kolem Al Kajdy přibývá a dnes se to, že šlo o akci Al Kajdy, považuje za velmi pravděpodobné. Tady je třeba také hledat podklad pro tvrzení řady médií, že v Jemenu pracuje aktivní buňka organizace Al Kajda. Je však třeba připomenout, že ačkoli samotnou akci provedli místní Jemenci, instrukce a peníze přicházely ze zahraničí.

Pro prchající členy Al Kajdy je Jemen asi opravdu atraktivní zemí : jeho velmi dlouhé pobřeží a pozemní hranice je prakticky nemožné střežit, vládní přítomnost je v řadě oblastí země stále minimální a v zemi mají, na koho se obrátit. Jemenský stát však dal jasně najevo, že o takové hosty nestojí - zpřísnil hraniční kontroly, zastavil vydávání víz studentům islámských škol za zahraničí, na tři měsíce přestal vydávat víza komukoliv, kdo necestuje do země na pozvání či s cestovní kanceláří a všechny žádosti o víza prověřuje zvláštní protiteroristické oddělení. Je však zřejmé, že nelegálnímu překračování jemenských hranic zabránit nelze.

Ze své návštěvy ve Spojených státech, kde se setkal s prezidentem Bushem si Saleh přivezl i seznam osob podezřelých ze spolupráce s teroristy. Američané žádali o jejich zadržení. Saleh začal energicky jednat - do oblasti Shabwy a Maribu vyslal vojenské jednotky, které měly za úkol zatknout některé osoby z amerického seznamu. Zbabraná prohlídka vesnice se pak dostala do zpravodajství většiny světových deníků. Tato akce však dále pokračuje. V Maribu bylo zadržena řada studentů místní islámské školy původem z jiných arabských zemí. Jsou vyšetřováni a většina z nich bude asi vypovězena ze země. Do oblasti směřují další posily. Kromě obav z intervence je prezident Saleh poháněn i možností dostat pod kontrolu i divoké oblasti severovýchodu země. Místní kmeny se nyní proti zvyšování vojenské přítomnosti v oblasti neodvažují nic namítat a sami nabízejí vládě spolupráci při pátrání po teroristech. Možný obchod se rýsuje asi takto : na jedné straně generální pardon pro všechny významné kmenové příslušníky, kteří se snad s Al Kajdou a teroristy zapletli, na straně druhé vydání všech cizinců a uprchlíků z jiných částí Jemenu, které kmeny nemají povinnost chránit. Souhlas s trvalým rozmístěním vojenských jednotek na kmenových územích výměnou za štědrou rozvojovou pomoc pro zanedbanou oblast, kterou Jemenu prý při jednáních nabídly Spojené státy. Výsledek by mohl být : část teroristů za mřížemi a stabilnější Jemen.

Jemenskému demokratickému experimentu však asi dnešní vývoj v zemi neprospěje. Demokraté mají obavy, že spolu s teroristy se do vězení dostane řada lidí, kteří jsou prostě jen režimu nepohodlní. Držet lidi ve vězení bez soudu a bez sdělení obvinění je v Jemenu stále celkem běžná praxe. Většina aktivních členů Al Kajdy či vojenských skupin Islámského džihádu se svým členstvím veřejně určitě nijak nechlubí. A tak jediným spolehlivě známou podezřelou okolností je účast v bojích v Afghanistánu. Ne každý, kdo bojoval v Afghanistánu, je však terorista. Tito lidé se kdysi vraceli do vlasti jako hrdinové. Je možné přistoupit na to, že nyní nebudou mít žádná práva ?

Bude li Saleh jednat obratně, může současnou situaci využít k rozhodujícímu upevnění své moci v zemi. Na konci cesty pak může být Jemen bez teroristů i bez výhonků demokracie.

Jiný článek Pavla Kumpána o Jemenu je v BL zde.