Mediterranea a Babai : aneb co si počneme s lidmi?

4. 7. 2015 / Jan Čulík

Mladíci představují dvojí přístup. Ayiva je vstřícný, tvrdě pracující a konsensuální člověk, který doufá, že když se situaci v nové zemi plně přizpůsobí, země ho přijme, Mladší Abas je vzdorný: má silný pocit vlastní hodnoty a jako křivdu vnímá, že se k němu italská společnost chová tvrdě a diskriminačně.

Oba mladí muži se skupinou afrických přátel skončí v menším italském městě, kde jsou najímáni jako denní námezdní dělníci při sklizni pomerančů na pomerančové plantáži. Žijí v brlozích nedaleko železniční trati. Ayivu si majitel pomerančovníkové farmy oblíbí a zaměstná ho jako předáka. Zmíní se mu, že jeho dědeček emigroval z Itálie do New Yorku za v podstatě stejných podmínek, za jakých Ayiva a jeho přátelé nyní přijeli z Afriky do Itálie. I italský dědeček v New Yorku pracoval nesmírně tvrdě, stejně v podstatě nic nevydělal - byl v USA terčem stejného vykořisťování jako afričtí přistěhovalci v Itálii.

I tento film by ve veřejném zájmu měla co nejrychleji odvysílat Česká televize.

Jenže ať je Ayiva jakkoliv pracovitý a jakkoliv vstřícný, zůstává v stejné situaci jako vzdorný Abas. Majitel pomerančovníkové farmy s ním sice sympatizuje, řádný pracovní kontrakt, který by mu umožnil žádat v Itálii o trvalý pobyt, mu však nedá. Situace afrických přistěhovalců v Itálii je drastická, nejen proto, že je systém tvrdě vykořisťuje, ale i proto, že se proti nim srocují místní ultrapravičáci a několik černošských přistěhovalců usmrtí. Obětí jejich násilí se stane i Abas, kterému se před gangem bílých násilníků nepodaří uprchnout.

Oba hrdinové tohoto filmu zjevně nepocházejí z oblastí válečného konfliktu či politického útlaku jako nynější uprchlíci z Eritreji a ze Sýrie. Jejich motivace dostat se do Evropy je zjevně ekonomická. Burkina Faso, z níž pocházejí, je chudá a peníze, které tam posílají emigranti, pracující v Evropě, mají obrovský pozitivní vliv. To vyplývá mimochodem i ze statistických údajů OSN, prospěch z peněz posílaných rodinnými příslušníky z Evropy zpět do Afriky daleko předčí jakoukoliv oficiální rozvojovou pomoc západních zemí. Jiný africký imigrant do Evropy vybudoval v městě, z něhož v Burkině Faso Ayiva pochází, novou školu a vybavil ji solárními panely.

Ayiva má v Burkině Faso partnerku a sedmiletou dceru. Poslal ji z Itálie poštou přehrávač mp3, na nějž je dcera nesmírně hrdá. Oblíbila si na něm italskou písničku, přesně tu, kterou má ráda i sedmiletá dcera italského majitele pomerančovníkové farmy. Poslání filmu je jasné - jako Ayiva a jeho rodina, tak italský farmář a jeho rodina jsou stejní, slušní, civilizovaní lidé, se stejnými nadějemi i snahami a hodnotami. Problém ovšem je, že mezi oběma rodinami zůstává nepřekonatelná hráz. Lidé z Afriky čelí v Evropě nepřekonatelným překážkám, neboť se evropská civilizace vůči nim z iracionálních důvodů staví nepřátelsky.

Vzhledem k tomu, jak obrovská vlna ignorantských předsudků se vzedmula v ČR proti cizincům a uprchlíkům, bylo by velmi přínosné, kdyby se zrovna tomuto filmu dostalo v České republice co nejširší distribuce. Měla by ho odvysílat Česká televize aby ukázala širšímu publiku, že i lidé s černou kůži jsou lidi.

Další značně drastický film s imigrantskou problematikou je v Karlových Varech soutěžní snímek, celovečerní debut kosovského režiséra Visara Moriny Babai (2015), který opět tematizuje hlubokou nespravedlnost, kterou zažívají obyvatelé Evropy, kteří za ně nejsou považováni a jsou obětí diskriminačních předpisů. Hrdinou je desetiletý kosovský chlapec Nori, jehož otec Gezim, všeobecně považovaný v kosovské vesnici za neschopného budižkničemu, kterého dokonce opustila i manželka, se pokouší dostat za prací do západní Evropy. Se synem, který je na něm silně závislý, se mu to nikdy nepodaří, a tak se vydá navzdory jeho protestům bez něho samostatně do Německa. Desetiletý Nori, ponechaný u příbuzných v Kosovu, ukradne rodině, v níž bydlí, její dlouholeté úspory připravované na rodinnou svatbu a za pomoci Valentiny, ženy, která už má manžela v Německu, ale bez peněz se tam za ním nemůže dostat, se s ní vydá na nebezpečnou cestu přes Středozemní moře na vratkém člunu do Itálie a pak do Německa.

Tam se však ukáže, že Noriův otec bydlí v internačním táboře a čeká na deportaci zpět do Kosova. Azylum v Německu nedostane, protože řekl na policii, že první zemí, do níž vstoupil, bylo Maďarsko. Potíž je, že do internačního tábora nevpustí němečtí zřízenci Gezimova syna, protože není registrován na policii. Pokud by Noriho však Gezim na německé policii zaregistroval, ta by ho odeslala do dětského domova a Gezima by deportovali zpět do Kosova, než by mu Noriho z dětského domova vydali. Po strastiplné cestě do západní Evropy se ocitají syn i otec ve zcela neřešitelné situaci.

Karlovarský filmový festival vždycky reflektuje aktuální problémy. Není náhodou, že jsou tu letos promítány tyto filmy s výraznou imigrantskou problematikou, zdůrazňující potřebu lidskosti a humánního porozumění. Obávám se, že kdyby se tyto filmy dostaly do širšího povědomí dnešní české veřejnosti, kdyby totiž česká média přestala být v souvislosti s Karlovými Vary nesmyslně posedlá západními celebritami a kdyby namísto toho informovala, co se tu vlastně promítá, český lid by organizátory a programátory festivalu zřejmě vyobcoval jako zrádce národa.

Vytisknout