Kobry a užovky - dobrý film o osobní odpovědnosti

8. 7. 2015 / Jan Čulík

Film se odehrává, jak to bývá u českých filmů skoro obvyklé, na malém českém městě ve středních Čechách a jeho hrdiny jsou dva bratři, Vojtěch, přezdívaný ze školy Užovka, a Petr, ze školy přezdívaný Kobra. Film nám ukazuje typické české maloměsto, kde si všichni znají a všichni o všech všechno vědí. Hlavním tématem je však vlastně docela pravicové, a v tomto filmu oprávněné, téma osobní odpovědnosti. Situace je destabilizována lidmi, kteří žádnou osobní odpovědnost nepociťují a chovají se, s odpuštěním, jako debilové. To je především Kobra-Petr (Kryštof Hádek), feťák a zlodějíček, vykradač chat.

Nikdo ve středočeském městě (jsou to zřejmě Kralupy) nemá peněz nazbyt, ovšem Kobra žije neustále naprosto na okraji, avšak sobecky a ničivě se chová i ke svým blízkých - neváhá babičce ukradnout a prodat novou velkou moderní televizi, kterou jí koupil Vojtěch-Užovka, když se mu začalo v podnikání dařit. Film ukazuje, že proti člověku, který nemá vůbec žádné morální zábrany a ukradne vždycky všechno, není vlastně nikdy obrany.

Jiným destabilizačním prvkem je manželka Vojtěchova kamaráda, kterou Vojtěch najme jako prodavačku ve svém novém obchodě se šatstvem. Je líná, chodí pozdě do práce a práci dělá špatně. Po hádce s manželem se jde opít do místního baru, kde se dá dohromady s Kobrou. V opilosti se s ní Kobra na ulici pokouší o sex, při čemž ho Vojtěch se svým kamarádem, manželem této dívky samozřejmě přistihnou. Kamarád ho proto zmlátí do krvava a skončí kvůli tomu na půl roku ve vězení.

Další drobné, avšak zajímavé motivy, které film obsahuje? Pozoruhodná, avšak zřejmě typická je skutečnost, že policie Kobrovi na vykrádání chat a kradení peněženek v restauracích zjevně nikdy nepřijde - Kobra krade pořád a zcela běžně, bez problémů.

Jiný motiv: Vojtěchovi se podaří za pomoci bývalého spolužáka - mafiána Ládi - získat zahraniční frančízu na obchod se šatstvem. Tedy: vznik obchodu není pouze důsledkem mafiánského spiknutí, ale důležitého Vojtěchova vkladu, nejenom pracovního. Frančízu by Vojtěch nedostal, kdyby v rozhodujícím okamžiku při rozhovoru nebyl schopen mluvit plynně německy jako rodilý mluvčí (jeho otec byl Němec) a vysvětlit svůj podnikatelský projekt. Jiný slovy: úspěch Vojtěchova obchodu a jeho bohatství - po mnoha letech chudoby - je způsobeno poctivým nasazením a tvrdou prací.

Jenže jsme v Čechách - a všechno má vždycky svůj tak trochu podvodný rub, naznačuje film. Vojtěchův obchod podporuje mafián Laďa pod podmínkou, že Vojtěchův sklad funguje jako překladiště ilegálně dovážených léků z Číny. A když je Vojtěchův přítel souzen za zmlácení Petra-Kobry, Vojtěch unikne odsouzení na základě křivého svědectví své dívky. Tak to v ČR zjevně funguje, argumentuje film: vždycky všechno má v sobě nějaký podvod.

Navzdory těmto drobným, zajímavým postřehům si však nemyslím, že film Kobry a užovky aspiroval na nějakou sžíravou analytickou studii dnešní společnosti. Je to především velmi dobře napsaný příběh, postulující i drobná, zajímavá etická dilemata. Je například přijatelné, že Vojtěch svého kamaráda u soudu "zradil", když se z případu vyvlékl, a odčinil si svou "vinu" tím, že se v době přítelova věznění věrně finančně podporoval jeho manželku a její tři děti?

V tradici filmů varujících před uplatňováním kolektivní viny byl vynikající chorvatsko-srbsko-slovinský film režiséra Dalibora Mataniće Zvizdan (Úpal) (2015). Pozoruhodné na tomto filmu je především, že je to chorvatsko-srbsko-slovinská koprodukce. Film ukazuje, do jak silné míry jsou občané bývalé Jugoslávie dodneška tvrdě ztraumatizováni nesmyslnou kolektivní nenávistí vůči "jiným" etnikům v jugoslávské společnosti, což tvrdě postihlo množství jednotlivých lidí na všech stranách konfliktu, který v bývalé Jugoslávii vznikl v devadesátých letech. Film se skládá ze tří povídek, v nichž hlavní postavy hrají tentýž muž a žena - stejní herci. První příběh se odehrává před začátkem jugoslávské války v roce 1991 a je to vlastně variace na Romea a Julii. Srbská dívka má chorvatského chlapce, za což jak dívku, tak chlapce jejich chorvatská a srbská menšina tvrdě nenávidí. Bratr dívky ji odvleče domů a když za jí její chorvatský chlapec spěchá, srbští vojáci (všichni se zase na vesnici dobře navzájem znají) ho na nově vytvořeném silničním vojenském kontrolním stanovišti nesmyslně zastřelí. Takových vražd, připisovaných kolektivní vině je však na obou stranách konfliktu strašně mnoho a vraždy samozřejmě přispívají k posilování nesmyslné kolektivní nenávisti mezi etniky. Stejný problém řeší příběh z roku 2001, kdy se do vypálené vesnice vrací srbská matka s dcerou a dům jim nezištně restauruje mladý Chorvat. Mezi oběma mladými lidmi vznikne sexuální pouto, avšak dívka nedokáže překonat trauma kolektivní nenávisti. Třetí příběh z roku 2011 řeší podobné téma.

Téma kolektivní nenávisti vůči jinému etniku řešil i jinak poněkud umělý dokument Marka Cousinse I am Belfast (Jsem Belfast) (2015), značně únavná a nepřesvědčivá apoteóza v podstatě hnusně vypadajícího města. Film nabyl síly, když začal otevřeně svědčit o násilí, které od sedmdesátých do devadesátých let v Belfastu zcela iracionálně zuřilo mezi tzv. "protestanty"-unionisty, tedy historickými přistěhovalci z Velké Británie, a "katolíky"-nacionalisty, sympatizujícími s IRrskou republikou. V této etapě byl film dalším nesmírně přesvědčivým varováním před tím, že nesmíme nenávidět druhé lidi prostě jen proto, že je považujeme za "jiné".

Vytisknout