Z knihy Globální Minotaurus

Varoufakis: Proč Merkelová ve skutečnosti nechce řešit krizi

7. 7. 2015

"Bankrotokracie", píše Varoufakis, je stejně tak nesnázi evropskou, jako je americkým "vynálezem". Rozdíl je ale v tom, že Američané nemusejí pracovat v podmínkách systémových chyb vlastních eurozóně. Představte si to rozhořčení, kdyby se například lidé z těžce postižených států, jako je Nevada nebo Ohio, museli obávat smrtelného obětí, ať už kvůli dluhu vlastních států nebo kvůli ztrátám bank, jež na jejich území operují.

Navíc jsou Američané ušetřeni soupeření mezi vnitřně rozvrácenou centrální bankou a německou centrální bankou se sklonem považovat těžce ekonomicky postižené země za území nikoho, které je potřeba násilím donutit k rezignaci a přijetí podmínek globální makroekonomiky. 

Evropa se v posledních letech zabývá otázkami, které jsou zcela marginální, jako třeba za jakých podmínek může Evropská centrální banka (ECB) nakupovat dluhopisy Itálie či Španělska nebo zda by měla ECB dohlížet na všechny evropské banky, nebo jen na ty systémové. Tyto otázky snad mohou zajímat jen lidi s morbidními zájmy v krajině veřejných financí a monetární politiky.

Takové otázky jsou ovšem zcela nepodstatné a nestojí za to se jimi zabývat. Problém, kterému čelíme, lze vysvětlit zcela jednoduše a bez zbytečně složitých slov a konstrukcí: Evropa je v rozkladu proto, že její architektura nebyla dostatečně silná, aby vydržela nápor způsobený smrtelnými křečemi globálního ekonomického Minotaura, jak pojmenovávám nadvládu ekonomického neoliberálního kapitalismu s centrem na Wall Street, jenž si vydobyl své výsadní postavení ve světě po roce 1971.

Insolvence Madridu a Říma má pramálo společného s finanční rozhazovačností, vždyť do roku 2008 byl dluh Španělska nižší než ten německý a Itálie má trvale nižší veřejný dluh. Zato má mnoho společného s tím, že byl evropský export tak úzce závislý na globálním Minotaurovi. Jenže když loď v roce 2008 klesla ke dnu a zmizely privátní peníze z Wall Streetu, dva důsledky této krize dostaly Evropu na kolena. Jedním byla následná vlna bankovních bankrotů, počínaje Řeckem, přes Irsko, Portugalsko až ke zničujícím dopadům na Itálii a Španělsko. Druhým bylo Minotaurovo simulakrum spočívající v rozhodnutí dle libosti opustit eurozónu a tedy odmítnout jakýkoliv plán na rozumnou rekonstrukci měnové unie. 

Otázkou je, proč přetrvává takový odpor, zejména ze strany Německa, k řešení krize kolem Eura? Standardní odpovědí na tuto otázku je to, že si Německo nepřeje platit dluhy evropské periferie a že odmítá federalizační kroky do té doby, než si bude jisté odpovědností svých partnerů za německé investice. I když tato odpověď vystihuje smýšlení řady obyvatel severní Evropy, je mimo. 

Zkusme malý mentální experiment. představte si, že rozpačitý německý ministr financí ukáže kancléřce Merkelové panel se dvěma tlačítky, červeným a žlutým. Vysvětlí jí, že musí jedno či druhý zvolit.

Červené tlačítko ukončí krizi okamžitě a přivodí ekonomický růst. Nebude mít bolestivé následky pro řecké, portugalské či italské občany, nebude potřeba žádných finančních sanací z peněz německých či holandských daňových poplatníků. Veřejný dluh zemí klesne pod maastrichtská kritéria, celoevropská míra úroku pod 3 % stabilizuje vnitřní nerovnosti v eurozóně, vzroste celková míra investic.

Žluté tlačítko způsobí, že situace v Evropě zůstane více méně stejná jako během poslední dekády. Evropská krize poroste, nicméně v kontrolované podobě. Pravděpodobnost rozpadu Evropy, což by byla pro Německo tragédie, zůstane nemalá, nicméně s malou pomocí ECB bude možné v Německu udržovat nízké úroky, Euro zůstane nádherně levné (nádherně zejména pro německé vývozce), krize na evropské periférii bude ohromná (ale nikoliv úplně zničující), Itálie a Španělsko nastoupí cestu dluhové a deflační krize, která způsobí snížení jejich národního příjmu o 15 % během tří let, Francie sklouzne do kvazi-insolvence, v zemích s ekonomických nadbytkem mírně poroste HDP na hlavu, zatímco na periferii strmě klesne. Pokud jde o o země, které byly první postiženy krizí, stanou se z nich malá Lotyšska, nebo dokonce Kosova: zdecimované země, které ztratí 25 - 40 % národního příjmu, s masivním exodem kvalifikované pracovní síly. Němci tam ale budou moct jezdit na dovolenou a kupovat tam levně nemovitosti. Celkově vzato, paní kancléřko, když zvolíte žluté tlačítko, nezaměstnanost zůstane vysoko nad USA a Velkou Británií, investice budou chudokrevné, růst negativní a chudoba poroste.

Které z tlačítek si, paní kancléřko, vyberete?

Zatímco pro amerického prezidenta nebo britského premiéra nepředstavuje žluté tlačítko žádný zvláštní zájem, pro německou kancléřku je to mnohem mocnější nástroj. A i kdyby se německá kancléřka rozhodla pro červené tlačítko, byla by terorizována reakcí německých voličů. Nechat Řeky, Italy, Španěly a Protuglace uniknout z pasti jejich Velké ekonomické krize tak jednoduše může jen těžko získat podporu na východ od Rýna a na sever od Alp.

Kompletní úryvek v angličtině ZDE

Vytisknout