Není mi jasné, kde se v Češích vzala taková nesnášenlivost

6. 7. 2015 / Barbora Hodková-Knobloch

Není mi jasné, kde se vzala v Češích taková nesnášenlivost. Kde se bere tolik strachu a pohrdání jinou kulturou a absence citu k utrpení druhého člověka. Lidé v Česku jsou očividně frustrovaní vlastní situací tak, že jen málokdo je schopen jednat s chladnou hlavou, a ti, kteří jsou, do studia nejdou a svůj názor raději zamlčí.

Je lepší se starat o sebe, než se neproduktivně dohadovat s hlupáky. Jenže toto chování má za následek, že třeba policie ČR “nepozná, neidentifikuje” trestný čin, který má před očima a zatýká lidskoprávní aktivisty kteří se projevují jen pasivním odporem k násilníkům a neonacistům. Těch, kteří se procházejí se šibenicemi a vyhrožují popravou všem, kteří by měli na uprchlíky jiný názor, než naprosté odmítání jim jakkoliv pomoci si policie nevšimne a hájí jejich právo na vyjádření názoru, demokratické názory ale potlačuje. Obě demonstrace byly řádně nahlášené, takže neplatí výmluva, že lidskoprávní aktivisté bránili průchodu jediné nahlášené demonstrace proti uprchlíkům. Reakce policie zakládá také obavy, že protiimigrantský a rasistický názor je mezi příslušníky policie populární.

Je třeba zdůraznit, že Česká republika má po 25 let od nastolení demokracie jednu z nejhorších imigračních politik, tedy imigranty neřijímá a basta. Dokonce nepřijímá ani žádosti o přistěhování lidí, kteří dlouhodobě v ČR žijí, pracují a mají zde české rodiny a komplikuje až znemožňuje samotné podání žádostí. Úředníci cizineckého oddělení i ministerstva vnitra se chovají arogantně a s žadateli jednají jako se žebráky. (Mám osobní zkušenost.)

Snažím se pochopit jednu věc a to, jak je možné, že si nikdo z těch lidí přítomných v pořadu Máte slovo, nebo dalších na jednání výboru nepřipustí, ani je nenapadne, že mohou být za čas sami v té situaci, ve které jsou dnes lidé hledající ochranu v Evropské unii. Dělá to dojem, že obyvatelé Česka, aspoň ti, co se obtěžují do studia a do parlamentu jsou dodnes okouzleni sobectvím, které jako státní politika bylo vyhlášeno příchodem pana Klause do úřadu. České sdělovací prostředky mluví jedním hlasem už 25 let, a ten hlas tvrdí, že neexistuje nic lepšího, než myslet sami na sebe a spoléhat jen na svou peněženku. Nějaké ideály, morálka, vyšší cíle? Po 25 let v Česku neexistuje žádná veřejná debata, protože jiný, než oficiální názor se nepřipouští. A ten oficiální názor je to, čeho jsou schopní překabátění komunisté a jejich potomci, dnes skalní kapitalisté. Jako neměli pojem o morálce během vlády KSČ, tak infiltrovaní do všech možných demokratických stran ten pojem nemají ani dnes. Problém je, že jen jejich názor je slyšet.

Masáž časopisem Blesk a zprofanování všech tiskovin, brutálně vedený program kapitalismu dělá z lidí v Česku naivní stádo, ženoucí se za chimérou prosperity, zatím co se motá v kruhu a je čím dál tím chudší. Je dobré sledovat situaci Řecka, protože jakkoliv si lidé v Česku myslí, že se jich to netýká, jsou jen krok od podobného osudu. Stačí, aby se nějaká (příští, skutečně levicová) vláda znelíbila západním finančním kruhům a Česko sklouzne do stejné pozice jako dnešní Řecko. Snaha se zalíbit západu a poslouchat jeho ekonomické rady dovedla ČR do masivního mínusu, zatím co se republika zbavila všech výnosných podniků, které mohly držet státní rozpočet. Uváděním v život hesla "co nejmenší stát", "stát neumí hospodařit", "je třeba vše zprivatizovat", ukradla každému obyvateli České republiky mnoho desítek tisíc korun majetku, které chybí na penze a dávky a další nezbytné potřeby státního rozpočtu. Aby se to nějak zakrylo, jede non-stop úchvatná propaganda o prospěšnosti soukromého majetku, jako toho pověstného zlatého telete. Všichni sotva přežívají, ale rvou se mezi sebou o peníze, a to i formou v demokratických zemích nevídanými pravomocemi soukromých vyděračských exekutorů a jejich pohůnků. Nikdo nemá odvahu říci, že ten král je nahý, že se i ten kapitalistický západ hodně změnil a je tam mnohem víc loupežníků a podvodníků. Hlavně, na neštěstí, většina těch, kteří přijeli pomáhat, ve skutečnosti mysleli a myslí víc na svůj zisk, než na dobro těch, kterým údajně pomáhali.

Chovám naději, že se aspoň stateční Řekové postaví finanční mafii bank a zastaví vydírání, kterému jsou vystaveny všechny státy světa. Je třeba jasně říci, že cílem společnosti nejsou plné kufry peněz, ale radost ze života a slušný život jeho obyvatelstva. Potenciál jsou lidé, každý z nich a ne neustálý “růst” ekonomiky, jak se snaží nám pořád tvrdit ekonomové.

I když ukazujete na příkladu kritiky českého filmu Domácí péče určité stereotypy v české společnosti, myslím, že jde o zkratku podobnou Haškovu Švejkovi. Vím, že je v Česku velké množství lidí, kteří žijí zcela jiným způsobem. Ti lidé, dnes, jako za socialismu jsou zticha, nederou se do popředí, nemají potřebu se zviditelňovat. Jsou to slušní lidé a nejsou v žádném případě rasisti, pouze mají strach z problémů, o kterých se dočetli, že existují v zemích, kde bylo přijato velké množství uprchlíků z jiných kultur a náboženství.

Při té příležitosti bych ještě ráda napsala, že v debatě u paní Jílkové hektický a konfrontační projev pana Kohouta a jeho neustálé skákání do řeči komukoliv musel být nutně vnímán jako za hranou, jakkoliv sdílím téměř stoprocentně jeho názory. Česká společnost je velice uzavřená a pan Kohout na lidi přítomné ve studiu asi působil velmi výstředně i svým zjevem, i svým chováním. Češi pořád ještě nejsou zvyklí, že svoboda projevu znamená, že se někdo i úpravou svého zevnějšku bude tolik lišit od průměru. Naopak střízlivý a kultivovaný projev pana Jírovce zcela zapadl, asi nebyl dostatečně šokující. Konstatoval ovšem pravdu o neschopnosti Evropské unie postavit se vojenským eskapádám Spojených států, které “řeší” politické problémy po světě tím, že z malého problému vojenskou akcí udělají mnohem větší problém, který spadne na EU k vyřešení. Aktivita Projektu pro nové americké století, plní přesně své úkoly, zničit mír a klid a zaměstnat Evropu sanováním následků cizích akcí, zatím co si zajistí svůj rozvoj na úkor rozvoje půlky světa. Kdo pro oči nevidí tuhle jasnou pravdu, vnímá dění světa zkresleně. Pravdou také je, že jen menší, ale velmi bohatá a mocná skupina lidí v USA protlačuje tuto iniciativu. Dokáže ale zaměstnat miliony lidí po světě a zkomplikovat život miliardám lidí. Kdo najde odvahu se tomuto postavit? Kdo má vůbec odvahu na tento problém upozornit a věnovat mu dostatečnou pozornost? Ani Britské listy se nejsou ochotny utkat s tímto problémem. Pan Jírovec byl schopný ho aspoň zmínit.

Dnes jsme dokonale propojení s celým světem a prostřednictvím sociálních sítí můžeme v reálném čase srovnávat dění a názory lidí ve všech koutech světa. Otevírají se nám obzory jen před dvaceti lety netušené a je čím dál tím těžší lhát a balamutit druhé. Lehce zjistíme od přátel v Japonsku, že tam mladí řeší úplně stejné problémy jako v USA, nebo ve Španělsku. Celosvětová komunikace je totiž tak provázaná, že bude za chvíli nemožné národy stavět proti sobě. Je třeba označit a vypořádat se s viníkem celosvětových problémů, jimiž nejsou teroristé IS kterých je jen pár tisíc, zato mají mnohasetprocentní publicitu. Je třeba se vypořádat s teroristy v bankovním sektoru, kteří okrádají státy a národy nemilosrdně a pokud si usmyslí, zničí libovolně kteroukoliv zemi. Stačí zemi snížit credit rating (samozvanými rádoby nezávislými ratingovými agenturami, t.j. soukromými podniky, které se tváří jako světoví odborníci), a vymyslet si nějaký marginální problém a nafouknout ho ve sdělovacích prostředcích, prostřednictvím půjček, do kterých po desetiletí ženou státy i jednotlivce začít manipulovat s měnami a množstvím peněz a pak frustrované zchudlé obyvatelstvo určité země primět ke vzájemným konfliktům, které se budou muset řešit mezinárodní vojenskou pomocí. Vždyť i zbraně potřebují odbyt a modernizaci. Případně státům s problémy přes jejich potřeby a vůli dodat nové moderní zbraně a situaci “vyřešit” zničením státu a jeho rozparcelováním.

Na téhle situaci naštěstí zatím Česká republika nemá skoro žádný podíl, ale není naprosto vyloučené, že se stane obětí podobné machinace, kterou teď sledujeme v přímém přenosu z Řecka. Před lety jsme tuto situaci sledovali z Jugoslávie, dnes neexistující, kdy si někdo dovolil bombardovat poprvé od druhé světové války evropskou zemi, zatím co pomocí vydírání včleňoval další státy do útočného (údajně obranného) vojenského seskupení.

Jsou to velké šachy a figurky jsou tak masivní, že si jejich existenci nejsme schopni ani uvědomit, ani si jich všimnout. Chce to ale přemýšlet a podnikat protitahy, abychom se ve své naivitě a nevinnosti za chvíli neocitli v pozici šach-mat. Bylo by fajn, kdybychom to uhráli aspoň na remízu.

Vytisknout