Karlovy Vary: Béčkové filmy v hlavní soutěži

7. 7. 2015 / Jan Čulík

Hvězdičky se o Českou republiku stejně nestarají, nevědí o ní nic a trapné poskakování novinářů kolem nich jen zvýrazňuje české pocity méněcennosti. A soutěže? Kdo má zajímavý nový film, pošle ho přece do soutěže do Cannes, do Berlína nebo do Benátek. Ze všech těchto festivalů píše např. anglosaský tisk podrobné referáty. Z Karlových Varů nic. Proč by ten, kdo má možnost poslat film do soutěže v Cannes, se obtěžoval nějakými Karlovými Vary?

Důsledkem je to, že hlavní soutěž v Karlových Varech bývá vždycky dost slabá. I letos je tomu tak. Jsou samozřejmě občasné výjimky, letos je jimi bezpochyby imigrantský film Babai, o němž jsme tu už psali, a je nutno také dodat, že z třinácti filmů v hlavní soutěži se jich ještě dost nepromítalo. Jenže shodou okolností už jsme zhlédli pět soutěžních filmů, které lze odpovědně označit za slabé.

Jedním z nich je český film Domácí péče, o němž jsme už také psali. Další, vizuálně sice výrazným, ale jinak chabým a nudným filmem, je ukrajinský snímek Evy Neymannové, uváděný v karlovarském festivalu v téměř nesrozumitelném anglickém přepisu jeho ruského názvu jako "Pesn pesney" - "Pezn pezny"?? to by nerozluštil nikdo. Co se stalo s normální transkripcí ruštiny v češtině? Název je samozřejmě ruský, je to Pěsň pěsněj, tedy (Šalamounova) Píseň písní. Snímek je vizuální apoteózou starobylého židovského ghetta existujícího kdysi v minulosti na Ukrajině, jenže já už mám dost malebných statických evokací minulých, často poněkud bigotních kultur.

Jiným zklamáním byl kanadský soutěžní film, Šum stromů, který se jaksi nedokázal rozhodnout, co vlastně chce říct. Soustřeďoval se po většinu času víceméně jako amatérský film na dovádění skupinky asi dvacetiletých teenagerů, občas do toho hodil záběry z dřevorubecké lesní práce otce jednoho z mladíků, na nějž chvíli vyvíjí nátlak velký dřevařský koncern, aby svůj podnik i lesní pozemky prodal a přešel na "moderní" dřevařskou velkovýrobu (v jednu chvíli asi čtvrt hodiny před koncem filmu spáchá sebevraždu majitel kravína, otec jiného mladíka ze zmíněné skupiny teenagerů, avšak smrt není jinak podrobněji vysvětlena ani není začleněna do struktury příběhu). Nevýrazný a nudný byl i soutěžní film Antonia, o italské básnířce Antonii Pozziové z první poloviny dvacátého století.

Frustrující bývají v karlovarských soutěžích polské filmy a nejinak je tomu i letos. V soutěži je hraný filmový debut režiséra Marcina Koszalky Červený pavouk, o němž se v úvodu programový ředitel festivalu Karel Och vyjádřil, že "film připravuje past na diváka". (Mimochodem, když filmy v Karlových Varech uvádějí před promítáním herci, je bolestné být vystaven jejich neuvěřitelně banálnímu tlachání, které člověk musí vyslechnout pokaždé dvakrát, česky i anglicky. Konferenciéři mají jakýsi nepotlačitelný pocit, že před filmem musejí říct něco "filozofického", a většinou je to tak děsné, že divák má pocit, že při tom z trapnosti musí zalézt pod křeslo v sálu. Ve vší férovosti je nutno říci, že jediný Karel Och toto nedělá a když před filmem promluví, je to inteligentní a k věci.)

Tentokrát si ale nejsem jist, zda Karlu Ochovi skutečně rozumím. Je pastí na diváka skutečnost, že ve filmu je bez komentáře odsouzen a popraven za sérii hromadných vražd nevinný člověk? Ve filmu dojde k asi třinácti nebo patnácti brutálním vraždám a hlavní hrdina, mladý plavecký skokan-sportovec, zjistí, že vrahem je místní zvěrolékař. Ten ubije kladivem i místní fotoreportérku, mladou dívku, která se o sportovce uchází. Hned po této vraždě se sportovec odebere na policii a oznámí, že on sám je onen masový vrah a je vinen všemi vraždami. Policie případ nevyšetřuje, soud sportovce odsoudí k smrti a sportovec je popraven a zatlučen do rakve, čímž film bez komentáře končí.

U všech těchto soutěžních snímků si člověk říká: "Má to smysl? Proč proboha natáčet takovéto filmy?"

Doufejme, že se přece jen ještě v hlavní soutěži objeví něco lepšího, aby těmi filmy člověk zbytečně neztrácel čas.

Vytisknout