Řecké referendum a chybná kalkulace EU

9. 7. 2015

Chybné uvažování Evropy

Jak konstatoval Mezinárodní měnový fond (IMF), který přitom jednal s Řeckem velmi tvrdě, Řekové nemohou splatit své půjčky nebo se dostat z ze svých ekonomických hrůz bez podstatné restrukturace řeckého dluhu, která by zahrnovala odpuštění jeho značné části a ochotu přijmout řešení trvající několik desetiletí. IMF také dal jasně najevo, že zostřená úsporná opatření nejenže budou pro Řeky nesnesitelným břemenem, ale ve skutečnosti také zpomalí buď ozdravování Řecka nebo splácení dluhů.

To dobře věděli také Řekové. Bylo zřejmé, že finanční přísnost bez radikální restrukturace povede nutně k platební neschopnosti, pokud ne okamžitě, pak v nepříliš vzdálené budoucnosti. Zaměření na penze vyvolalo dojem, že Evropané jednají tvrdě, ale ve skutečnosti bylo dost pošetilé. Bez restrukturalizace by všechna požadovaná úsporná opatření dohromady zdaleka neposkytla dost peněz na splacení dluhů. Řecko by postupem času upadlo do platební neschopnosti, nebo by se dluh restrukturalizoval.

Jelikož vedoucí činitelé Evropy nejsou hloupí, je nutno pochopit, jakou hráli hru. Věděli velmi dobře, že fiskální přísnost nikam nepovede a spíš poškodí splácení dluhů. Trvali na této bitvě právě v této době, protože si mysleli, že ji vyhrají, a protože pro ně bylo důležité přimět Řecko ke kapitulaci ze širších důvodů.

Žádná jiná členská země EU není v tak špatné situaci jako Řecko. Řada z nich, zejména v jižní Evropě, ovšem nese dluhovou zátěž, kterou by tyto země rády znovu projednaly. Letos jsou na tom lépe než Řecko, ale vzhledem k trvale vysoké nezaměstnanosti – ve Španělsku letos v květnu činila 22,5 procent – nejsou jasné dvě věci: zaprvé v jakém stavu budou tyto země napřesrok nebo za dvě léta a zadruhé jaké vlády v nich budou u moci a jaké budou pozice těchto nových vlád. Na Řecko připadají necelé dvě procenta hrubého domácího produktu Evropské unie. Itálie a Španělsko jsou mnohem důležitější. Problém s restrukturalizací dluhu spočívá v tom, že jakmile je provedena s jednou zemí, budou ji chtít také ostatní. Evropská unie nechtěla vytvořit žádný precedent pro budoucí krize nebo pro vlády zaměřené proti EU.

V Řecku měli vedoucí činitelé krizi a nepřátelskou vládu. Mysleli si, že je to perfektní místo k zaujetí stanoviska. Začali být neústupní ve věci restrukturalizace dluhu, požadovali nejdřív zpřísnění úsporných opatření – v zemi, kde nezaměstnanost přesáhla 25 procent a nezaměstnanost mladých 50 procent. Strategie EU byla do té doby psychologická: šířit strach z toho, co by mohla znamenat platební neschopnost a strach z důsledků opouštění eurozóny; tvrdit, že Evropa nemůže činit ústupky. K této strategii patřilo také uzavírání dohod, u nichž se neočekávalo, že by je Řekové mohli vůbec někdy splnit, jen aby se mohl problém dál valit před sebou. Vedoucí činitelé Evropy požadovali úsporná opatření, ale na ně vázali odklady splátek. Očekávali, že Řekové budou v této hře pokračovat. Z nějakého důvodu si neuvědomovali, že Syriza přišla k moci díky závazku, že tuto hru ukončí. Mysleli si, že se strana pod nátlakem zhroutí.

Syriza se ale zhroutit nemohla, a to nejen z politických důvodů. Jestliže by Syriza zradila to, co slíbila ve volbách, jak s jistotou očekávali vůdcové Evropy, rozštěpila by se a v Řecku by se utvořila nová protievropská strana. Hlubším důvodem bylo, že Řekové už prostě neměli kam dál ustupovat. S ekonomikou v chaosu a Evropou trvající na tom, že řešením není stimulace, ale fiskální přísnost – toto tvrzení bylo stále pochybnější – dospěli Řekové do bodu, v němž platební neschopnost a následná bolestná krátkodobá krize by pro ně byla přijatelnou alternativou.

Vůdcové Evropy se přepočítali. Mysleli si, že Řecko bude poddajnější, a chtěli názorně ukázat jakékoli další zemi nebo straně, která by v budoucnu uvažovala o podobném manévru, jaká by byla jeho cena. Evropané se obávali morálního rizika plynoucího z ústupků Řecku. Sami si ale vytvořili ještě nebezpečnější situaci.

Nové hrozby Evropské unii

Tím, jak Evropská unie jednala s Řeckem, potvrdila – zejména sílícím euroskeptickým stranám –, že je pouze smluvní organizací a v žádném případě konfederací nebo dokonce federací. Evropa byla unií do té doby, dokud se některý z členů nedostal do těžkostí. Jak jsem už řekl na jiném místě, Řekové si neodpovědně půjčovali peníze. Ale zbytek Evropy jim je neodpovědně půjčoval. Banky půjčující peníze samozřejmě velmi dobře věděly, v jakém stavu se Řecko nachází. Myšlenka, že je Řekové obalamutili, je nesmysl. Bankéři chtěli poskytovat půjčky, protože vydělávali na transakcích, ze kterých se pak vyvlékli. Navíc evropské instituce, které od nich kupovaly půjčky, poskytovatele půjček vyplácely z nesnází. Původní poskytovatelé prodávali půjčky třetím stranám, tyto třetí strany je pak prodávaly evropským institucím. Pokud jde o Řeky, peníze si nepůjčovala nynější vláda nebo veřejnost. A tak celý tento příběh pomůže stranám jako je Podemos ve Španělsku a UKIP ve Spojeném království v jejich argumentování proti Evropské unii. Evropská unie se jeví současně jako ochránce bank i jako dravec vrhající se na ty, kteří si ve skutečnosti nepůjčovali.

Zadruhé když už Evropané začali hrát bezohledně, musí teď buď pokračovat ve hře a snášet výše uvedenou kritiku, nebo nabídnout kompromis, který by před řeckým referendem nenabídli. První varianta posílí pohled na Evropskou unii jako potenciálního nepřítele národů v těžkých dobách, zatímco druhá poškodí důvěryhodnost bloku v příštích měřeních sil. Je pravděpodobné, že Evropané budou pokračovat v diskusích s Řeckem, ale s mnohem slabšími kartami. Řečtí voliči se od nich vlastně nenechali oblafnout.

Je zajímavé, jak se evropští vůdci sami vmanévrovali do této pozice. Zčásti jde o to, že si nedokázali představit, že by řecká vláda neustoupila Evropské unii, Německu a všem ostatním. Zčásti si nedokázali představit, že Řekové nebudou chápat, co by pro ně znamenala platební neschopnost.

Evropští vůdcové nebrali uvažování Řeků vážně. Těm šlo o dvě věci. Jednak o to, jakým způsobem spíš dojdou k žádoucí dohodě. Nikoli žebráním, ale přesvědčováním Evropanů, že jsou ochotni popojít – což je taktika, kterou zná každý, kdo kdy vyjednával ve východním Středomoří. Zadruhé, jak ví každý dobrý vyjednavač, je třeba být ochoten popojít a nejen to předstírat. Syriza založila svoji kampaň na myšlence, že Řecko nechce opustit eurozónu, ale že vláda využije „ne“ vyslovené v referendu k vyjednání lepší dohody s vedením EU. Všechny politické kampaně ale podléhají geopolitickým realitám a Syriza potřebovala, aby byly na stůl vyloženy všechny možné varianty.

Vedení EU bylo přesvědčeno, že Řekové blufují, zatímco Řekové věděli, že při tak vysoké sázce si nemohou blufování dovolit. Řekové ale také věděli z pozorování jiných zemí, že platební neschopnost sice u nich vyvolá masivní krátkodobou krizi likvidity, ale že s kontrolou měnových pohybů a s novou měnou kontrolovanou řeckou vládou by bylo možné dostat se z krize dřív, než se vytratí bojový zápal. Mnoho zemí si vede lépe v krátkých intenzivních krizích než v normálních dobách. Řekové odrazili v říjnu 1940 italskou invazi a Němcům trvalo až do května 1941, než dovršili své tažení. Nemám žádnou představu o dnešní schopnosti Řecka ke krátkodobému vzepětí, ale Syriza je na tuto schopnost ochotna vsadit.

Možnosti Řecka v případě „grexitu“

Jestliže Řecko odejde z Evropské unie, dopad tohoto kroku na euro bude minimální. Někteří lidé sice tvrdí, že bude katastrofický, ale nevidím k tomu žádný důvod. Velmi nebezpečné ovšem může být, když země opustí euro a přežije nebo dokonce začne vzkvétat. Řekové jsou v současnosti fixováni na Evropskou unii jako zdroj peněz a předpokládá se, že když přestanou splácet půjčky, budou vypuzeni z globálních finančních trhů. To ale není tak jasné.

Řecko má tři alternativní zdroje peněz. Prvním je Rusko. Vztahy mezi Řeky a Rusy se datují přinejmenším do 70. let minulého století. Spojené státy a Evropu velmi dráždily. Byly zcela reálné Nyní se Rusové ohlížejí po pákách, které by mohli použít proti Evropanům a Američanům. Sami prožívají těžké doby, ale už ne tak těžké jako před několika měsíci, a Řecko je strategicky velmi cenné. Řekové a Rusové už vedli vzájemná jednání, jejichž výsledek je nejasný. V Rusko bylo 6. července zahájeno vrcholné setkání skupiny BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika) a Řekové se jej účastní jako pozorovatelé – možná se snahou ulovit nějakou dohodu. Veřejně Rusko prohlásilo, že Řecku neposkytne přímou půjčku, ale že využije krizi k tomu, aby v Řecku získalo tvrdá aktiva a jeho závazek k účasti na projektu plynovodu Turkish Stream. Vyplacení řeckých dluhů by ovšem Rusku nabídlo vynikající příležitost k házení klacků pod nohy NATO a k tomu, aby se prosadilo někde jinde než na Ukrajině. Ve střední Evropě panuje názor, že se Rusko dohodlo s Řeckem na vyplacení už před několika měsíci, což by vysvětlovalo, proč Řekové jednali tak silácky.

Jiným, i když méně pravděpodobným zdrojem fondů pro Řecko je Čína a někteří její partneři. Číňané se pokoušejí o vybudování pozice skutečné globální mocnosti, a to bez globální vojenské síly a se slábnoucí ekonomikou. Pokud by poskytli Řecku pomoc sami nebo s jinými zeměmi, nebyl by to od nich hloupý tah, protože by určitě vytvořil vliv v této oblasti za poměrně nízkou cenu – pouhých desítek miliard. Možná by ale za něj Čína zaplatila politicky odcizením značné části Evropské unie, což snižuje pravděpodobnost čínské pomoci.

Konečně jsou zde americké hedgeové fondy a soukromé investiční firmy. Mají hodně hotovosti, protože u nich hledají bezpečí peníze z Evropy, Číny a Středního východu, a přitom se potýkají so skoro nulovými úrokovými mírami. Mnohé z nich už přijímaly větší rizika než je dnešní Řecko. Vláda USA je možná nebude odrazovat, protože mu bude dělat mnohem větší starosti vliv Ruska nebo Číny – a jejich loďstva – ve východním Středomoří.

Jestliže se Řecko zbaví svých dluhů vůči Evropě a zvládne opravdu těžké měsíce po defoltu, může se z něj stát zajímavá investiční příležitost. Z případu Argentiny už víme, že když země upadne do platební neschopnosti, nevyroste kolem ní zeď. Řecko má svou hodnotu a bez dluhů je vysoce riskantní, ale lákavou investicí.

Evropští vůdcové tudíž sami zacouvali do rohu, do něhož nechtěli. Jestliže setrvají na dosavadních pozicích, otevřou dveře myšlence, že život existuje i po Evropské unii, a právě potvrzení této myšlenky si vůdcové Evropy nepřejí. Je tedy pravděpodobné, že poté, co Evropané zjistili, že se Syriza nechce podrobit jejich diktátu, budou nyní chtít dospět k dohodě, která bude pro Řeky přijatelná. To je ale další precedent, který si Evropa nepřála.

V pozadí toho všeho jsou Němci se svými úvahami o budoucnosti Evropské unie. Nejde jim ani tak o euro nebo řecký dluh jako o zónu volného obchodu, která absorbuje část jejich masivních exportů. Řecko v platební neschopnosti s kontrolovanými úvěry pro ně znamená ztrátu jednoho drobného trhu. Nadevše si nepřejí šíření této situace ani zaujetí role zachránce, který bude za toto privilegium muset zaplatit. Z řady důvodů by se tedy naše pozornost měla přesunout od Řecka k Německu. To je ústředním prvkem evropského vedení a na něm je rozhodnutí o následujícím kroku – nikoliv pro dobro bloku, ale pro dobro Německa, které zacouvalo do stejného rohu jako zbytek Evropské unie.

Tento text je zveřejněn se souhlasem zpravodajské agentury Stratfor. Jeho anglický originál je ZDE. Přeložil Rudolf Převrátil.

Vytisknout