Domácí péče: vliv Bohdana Slámy a vepřoknedlozelové řešení

5. 7. 2015 / Jan Čulík

Snímek Domácí péče je příběhem zdravotní pečovatelky Vlasty odkudsi z jižní Moravy, která se obětavě stará o plejádu špatným, typicky českým vepřoknedlozelovým životním stylem zdravotně zničených postarších lidí. Film je ostrou kritikou těchto vepřoknedlozelových českých stereotypů, například se místní lidé rozčilují nad Evropskou unií, protože poskytla, „nesmyslně“, „dva miliony“ na vybudování silničního podchodu pro žáby. To je přece naprostá pitomost, neboť příroda je tady pro lidi, ne obráceně, míní na začátku filmu hlavní hrdinka Vlasta. Evropská unie je hloupá, místní Češi a Moraváci rozumějí všemu daleko líp. Kouření a pravidelné pití tvrdého alkoholu (jsme na Moravě) k zdůraznění idiotského životního stylu jen přispívá (jak známo, pití tvrdého alkoholu způsobuje rakovinu).

Film obsahuje i známý stereotyp silničních nehod: Přeobětavá pečovatelka Vlasta jezdí po pacientech autobusy, nemá vlastní automobil a české zdravotnictví ji přepravu mezi pacienty nezajistí ani neuhradí. Sebestředný obtloustlý manžel Laďa (Bolek Polívka) pro ni rodinným automobilem nepřijede, ani v tom největším lijáku, protože „to bysme projezdili na benzínu víc, než kolik vyděláš, Vlastičko“. Dalším stereotypem je tedy i neustálé šetření.

Šetření ovšem vede ke katastrofě. Když se Vlasta vrací po silnici od pacienta domů v lijáku, nabídne jí svezení místní motocyklista, známý nebezpečnou jízdou, a zcela předpověditelně se oba na motorce vybourají. Při chirurgickém zásahu v nemocnici hlavní hrdince Vlastě lékaři objeví nevyléčitelnou, už široce metastázovanou rakovinu a dají jí vyhlídku,že přibližně do půl roku zemře.

V této etapě je film docela zajímavý. Dotkne se totiž genderového tématu a postavení mužů a žen v české společnosti. Stárnoucí muži jsou ve filmu důsledně zobrazováni jako naprostí, sebestřední a nemožní sobci. Je to také v českém postkomunistickém filmu naprosto běžný stereotyp. Film postuluje obrovský rozdíl mezi schopnými a energickými ženami a muži, sobeckými a pasivními trubci. Nic nemůže být výmluvnější, když pečovatelka Vlasta padne na vinohradu v křeči na zem a zvrací, zatímco její manžel stojící s kamarádem ve vzdálenosti asi dvaceti metrů se vybavuje zcela sebestředně o vinařských banalitách, netuše, že těsně vedle něho je manželka v nejvyšší agónii.

Charakteristicky Laďa absolutně nemá ponětí, jak se sám o sebe postarat v domácnosti. Když je už zjevné, že Vlasta nepřežije déle, než po dobu pár měsíců, dojemně ho zasvěcuje do toho, jak se v kuchyni vaří, jak se pere v pračce prádlo a jak se povlékají peřiny. Je skutečně možné, aby šedesátiletý manžel nebyl vůbec schopen tyto věci v domácnosti řešit?

Film také právem protestuje proti mechanistickému vnímání konvenční medicíny, který prý „odstraňuje jen příznaky, nezabývá se příčinami“, jimiž jsou, podle ženských aktivistek, chyby na duši. Když lékaři oznámí Vlastě, že její rakovina je tak pokročilá, že se proti ní už nedá nic dělat, Vlasta se pochopitelně pokusí o jiná řešení a začne navštěvovat nejrůznější léčitele. Ti jí tvrdí, že rakovinou onemocněla, protože se příliš vydávala všem a nemyslela na svůj vlastní prospěch. Rakovina u ní vznikla nedostatkem lásky. A opravdu: dospělá dcera Vlastu zanedbává, manžel Laďa odmítá manželku i obejmout či políbit.

Že na mystickém přístupu a na léčitelství pravděpodobně něco je, signalizuje film tím, že Hanáčková (Taťána Vilhelmová) jedna místní proponentka léčitelských mystických metod jen tak třením lžíce třemi prsty ji zkroutí tak, že by to nedokázal rozkroutit člověk bez technických nástrojů. Film má pravdu,když kritizuje mechanistický a nelidský přístup českého zdravotnictví a pohled na lékaře v nemocniční sesterně, kteří kouří, pijí slivovici a vzdorně odmítají argumentaci, že při přístupu vůči pacientům je nejdůležitější lidskost a vstřícnost, je samozřejmě šokující.

Je známo – a nedávno se tím zabýval dokumentární pořad rozhlasu BBC, že duševní postoj pacientů vůči léčbě dokáže překonat léky i věcná fakta. Jinými slovy, když lékaři pacientům sdělovali, že dostávají placebo a nikoliv skutečný lék, pacient reagoval, jako že dostává pouhé placebo, přestože dostával skutečný lék, a obráceně. Tato vědecky prokázaná fakta však film neřeší.

Pečovatelka Vlasta získá dočasnou naději návštěvou mysticko léčitelských seancí u slovenské léčitelky a po určitou dobu se domnívá, že jí léčitelka dokáže zbavit rakoviny, protože navzdory tomu, co očekávají lékaři, Vlasta nepociťuje žádné bolesti. Nemoc však podle zjištění lékařů dál postupuje a Vlasta je posléze velmi zklamána, když jí slovenské léčitelka přizná, že „vůbec už neléčí její zničené tělo, ale připravuje ji na příští život“.

Film je bezesporu zajímavý tím, že ukazuje výrazné charaktery žen, které v biedermajerovské české a moravské společnosti daleko převyšují muže – trubce. Potíž ovšem je, že ve filmu se ženy stávají nositeli přesvědčení, že řešením v nedokonalém světě je mystika a léčitelství, a film nemůže jít tak daleko, aby toto nepřesvědčivé řešení schválil. Takže i když začne tím, že ženy v jejich síle, schopnostech a energičnosti vychválí, nakonec je opustí, protože vyjde najevo, že jejich víra v mystická řešení je mylný. Paradoxně tak nakonec vítězí mechanistický, mužský, vepřoknedlozelový postoj ke světu, což se ve filmu projeví v jeho dlouhém závěru tím, že se začne věnovat velké moravské svatbě Vlastiny donedávna odcizené, nyní těhotné dcery.

Jak už to v českém filmu bývá, i snímek Domácí péče v této závěrečné etapě opouští veškerá závažnější témata, jimiž se pokusil zabývat a končí všeobecným pitím, konzumem a sbratřením na svatbě. Sentimentální píseň, kterou Vlasta zpívá své dceři, je už vlastně jen trapná.

Film uprostřed svatby končí – nic neřeší. Nenastane happy end, všichni víme, že několik týdnů po svatbě Vlasta zemře. Vepřoknedlozelový postoj ke světu však bude existovat dál, i po její smrti, navzdory neúspěšnému pokusu několika žen najít jiné, sporné, nejasné mystické řešení.

Vytisknout