POLITICKO-EKONOMICKÁ REFLEXE
2. 8. 2014 / Jan Campbell
Ex Nihilo Nihil Fit
z ničeho nic není
Význačná část autorova článku Parvum parva decent, věnovaného 100 letému výročí vynálezu křížovky a bankovního systému Federal Reserve System a uveřejněného v Rusku začátkem tohoto roku, se zaobírá zrozením Bretton-Woodské dohody.
V článku se posuzují dvě inovace z roku 1913: první inovací je křížovka vytvořena Arturem Wynnem dne 21. 12. 1913. Byla vytvořena za účelem zábavy a podpory alternativního smýšlení. Druhou inovací je křížovka kolektivu-příslušníků rodin Rothschildů, Morganů, Warburgů a Rockefellerů. Jejich křížovka byla schválena v předvánočním čase dokonce prezidentem USA 23. 12. 1913. Křížovka byla vytvořena za účelem vývoje jedinečného bankovního systému.
První typ křížovky využívá mysl, a proto mnohým z nás nabízí relativně jednoduchá řešení a potěšení. V průběhu času se tento typ křížovky vyvinul do komplexnějších forem, včetně sudoku, a proto se velmi rychle rozšířil po celém světě.
Druhý typ křížovky využívá myšlenku soukromého bankovního systému s emisními právy a schopností řídit a kontrolovat finanční trhy, úvěrovou a inflační politiku, výměnu akcí a v neposlední řadě s možností rozhodovat o osudu zlata. Časem se vyvinul ve velmi komplexní systém virtuálních funkcí, kontrolujících celé národy. Porozumění systému je pro nezainteresovanou osobu náročné. Proto naprosté většině z nás nepřináší snadno dostupné potěšení ani dnes, po 100 letech pokusů udělat společnosti bohatými, svobodnými a férovými.
Obě inovace se staly faktickou samozřejmostí, součástí politiky.
Politika také vstoupila do ECB, odkdy ji řídí její současný prezident Draghi. Původně byla navržena jako nezávislá Evropská centrální banka, ale rychleji, než by se předpokládalo, se z ní stává špatná kopie FEDu. Pro ty, kteří chtějí vědět více, by byl postačující dotaz na PR oddělení ECB.
V tomto kontextu by se mělo zmínit, že společnost není jen prostou, danou skutečností. Společnost a politika nemají jen epistemiologický, ale také ontologický vztah. Ontologický vztah formuje společnost jako sílu, umožňující dát hlas tomu, co nemusíme v současnosti vidět, anebo co ještě není reprezentováno. Může to být pouhý ideál v tom či onom konkrétním čase. Taková představa reprezentuje jeden z klíčových rozdílů mezi politikou a řízením státních záležitostí. Má sílu změnit strukturu reprezentovaného. V ideálním případě by měla změnit pravidla. Ale ve skutečnosti existuje mnohem silnější struktura, než je ta politická. Je to západní bankovní a finanční systém, zrozený v roce 1913 v USA.
Nejen v Evropě, ale už i v USA se ozývají hlasy ohledně fungování tohoto bankovního systému stále hlasitěji. Jeden z takových západních hlasů představuje americký politický komentátor Christopher Hayes. V knize Soumrak elit: Amerika po Meritokracii (Twilight of Elites, 2012, NY, Crown Publishing ISBN 9780307720450) Hayes popisuje ztrátu amerického meritokratického étosu následkem železného zákonu oligarchie. Zákon ve stručnosti vyjadřuje, že příslušníci mocenských elit měli stále mnohem snadnější přístup k lukrativním pozicím a díky tomu se jevili jako talentovanější a schopnější. Těm méně šťastným se to nepovedlo. Zdá se, že současný stav vývoje (západní) společnosti se neumí vypořádat s fatálním problémem vytvořeným neoliberálním kapitalistickým systémem: svobodným a nekonečně cenným individuem jako vlastníkem sebe sama.
Toto vnímání představuje představu o svobodě jako samostatném prvku. Ale takové vnímání a výsledná preference negativní svobody nesou se sebou nezvládnutelné riziko. Svoboda by měla být kvazi vrozená, kvazi metafyzicky zaručená. Jaký nesmysl.
Toto také znamená, že ideální politika není, anebo by neměla být, viditelná. Měla by reprezentovat pouze ty procesy tržní ekonomie, ve kterých se po jedinci požaduje chovat se svobodně a racionálně najednou a k tomu užívat si pouze to, co si on/ona zaslouží v tom stejném čase, protože – v tomto smyslu a představě – se jedinec řídí sám.
Toto všechno ale odporuje přírodním zákonům. Bylo to potvrzeno pokusy uskutečněnými Světovou bankou v roce 2004 a později v Indii, ve městě Uttar Pradesh; pokusy vedenými ekonomem z Harvardu Sendhilem Mullainathanem a psychologem z Princetonu Eldarem Shafirrem (1959) a publikovány v knize Scarcity: Why Having Too Little means So Much?, a dalších.
World bank, The Challenge of Uttar Pradesh:. Zpráva analyzuje chudobu v Indii, konkrétně v Uttar Pradesh (UP) a definuje chudobu, úrovně chudoby, trendy a zranitelnost vývojových procesů. Zatímco co se UP jeví jako příklad pro Indii co se týče hospodářského a sociálního rozvoje vzhledem ke svým přírodním bohatstvím a lidským zdrojům, hospodářský rozvoj v 90 létech nepokračoval tak, jak se předpokládalo. UP zaostal a zaostává i nadále za ostatními státy Indie v rozvoji nehledě na různé pokusy oživit hospodářský růst. Zpráva dokumentuje chudobu v několika dimenzích, včetně materiální a lidské deprivace během posledních 20let.
Sendhil Mullainathan je profesorem ekonomie na Harvard University. Je také držitelem stipendia MacArthur Foundation “genius grant” a provádí výzkum o hospodářském vývoji, behavioral economics, a korporátní financování. Žije v Cambridge, Massachusetts. Eldar Shafir (1959) je William Stewart Tod's profesor Psychologie a Veřejných věcí (Public Affairs) na Princeton University. Zabývá se výzkumem v oblasti kognitivních věd, rozhodování, přijímání řešení a behavioral economics. Žije v Princeton, New Jersey. Kniha Scarcity: Why Having Too Little means So Much byla publikována u Macmillan Publishers, 2013, ISBN 978 080 509 2646
Shafir v publikaci Scarcity: Why Having Too Little Means So Much zkoumá, jak takový nedostatek (preference negativní svobody) – a naše chybné odpovědi na něj – vytváří odpovídající psychologii pro ty, kteří míň zápasící. Společně s Mullainathanenm pohledem na ekonomické aspekty ukazují na strategie, které takový nedostatek podněcuje a jak to ovlivňuje každodenní životy mnohých z nás. Kniha byla časopisem New Scientist prohlášena za jednu z „Nejlepších vědeckých knih za rok 2013“.
Předpoklad vyplývající z posouzení nedostatku, který chceme odzkoušet, je následující: Ukazují vzorce chování samy o sobě v situaci pod tlakem termínů v rušném akademickém životě na vztah k těm miliardám lidí bojujících o přežití s minimálními zdroji? Jinými slovy: Má západní styl „stres/nedostatek času/bída“ souvis se současnou situací „jeden dolar na den“ v rozvojových zemích?
Jestli toto spojení zní jako tendenční, nebo dokonce arogantní, tak nemají američtí profesoři daleko k důkazům. Začíná to jejich prověřitelnou vírou, že nedostatek a nouze pohlcují mysl a myšlení, a je zcela jedno, zda -li se jedná o nedostatek času, jídla nebo peněz. Není to zcela nová věc. Již v roce 1946 byla provedena Studie o hladu, která se zabývala hladem a potřebami Amerických dobrovolníků v poválečné Evropě. Pozorovatelé filmů se zajímali o scény, ve kterých šla řeč o potravinách, jídlu, otevřených a otvíracích hodinách v restauracích apod.
Již jednoduché posouzení výše zmíněného nám umožňuje prohlásit, že lidé v podmínkách chudoby ztráceli ty důležité dovednosti, které jsou potřebné pro únik z chudoby! Lidský mozek se soustředí na řešení okamžitých problémů vyplývajících z chudoby. Budoucnost je proto pro chudé lidi mimo jejich pozornost.
Pokud je tomu tak, pak argument také zahrnuje posouzení vlastnictví a jazyka, který používáme, zejména Já a My.
Jakýkoli typ vlastnictví závisí na systému definic a na ochraně zřízení nazvaného vlastnictví a na společnosti, ve které se může vytvářet a vytváří se společné jmění. Je to použití Já, které používáme celý čas stejným způsobem a ve stejné formě. Ale My se bylo používané s ohledem na kontext, ve kterém představujeme určitou situaci.
Mezi Já a My není přímá symetrie. My nepředstavuje žádný hmotný všeobecný výskyt. My představuje pochybnost o jednotě a jednotce. Různé hnutí včetně Occupy Wall Street to dokumentují. My vede k argumentu zabývajícím se spojením mezi svobodou a vůlí.
Proto bychom se měli ptát: Může být osoba bez vůle svobodná? Co to znamená, když řekneme, že je nedostatek politické vůle? Jak mohou být chudí lidé politicky aktivní, když chudoba vyžaduje vstup všech individuálních zdrojů za účelem přežití a když limituje mentální kapacitu?
Charles W. Mills (1916–1962), americký profesor sociologie, který působil na Kolumbijské univerzitě od roku 1946 do své smrti v roce 1962 a který publikoval široce populární intelektuální články a práce, nabízí vysvětlení současné krize. V knize The Power Elite představil dotyčný pojem a popsal vztahy a třídní spojenectví mezi politickými, vojenskými a ekonomickými elitami v USA.
Podle Millse, The Power Elite – mocná elita je složena z těch, kteří jsou v dominantních pozicích, institucích (vojenských, hospodářských a politických) v dominantní zemi a jejichž rozhodnutí mají enormní následky nejenom pro USA obyvatele, ale i na ostatní obyvatele světa. Mills představuje historické strukturální trendy, které vedly ke koncentraci hospodářské moci, koncentraci kulturních institucí a trvalé hospodářské válce během druhé a po ukončení druhé světové války. Výsledkem je i kontrola masové společnosti a politické vakuum , které zaplňují vojenské elity. Zaměnitelnost ve vrcholných pozicích těchto tří hlavních institucí, dovolilo elitě vyvinout klasové vědomí, a uspokojovat své zájmy pod vedením vojenské kultury. Mills to nazývá vojenská metafyzika. Kniha The Power Elite byla publikována u Alan Wolfe, 1956, ISBN 978 019 513 3547
Mills také správně porozuměl tomu, že svoboda neznamená mít na výběr mezi alternativami nabízenými jinými, ale že svoboda především znamená možnost vytvářet vlastní alternativy. Chceme-li se přiblížit k udržitelnému řešení současné krize legitimity, demokracie a hospodářského systému je potřeba znát historii současného bankovního a finančního systému a porozumět ji.
Velocius Quam Asparagi Coquantur (rychleji jež se převaří chřest) - Zákon o federálních rezervách
V prosinci 1913, v předvečer Vánoc v USA, jedno konkrétní opatření vyhrálo válku, a to přijaté zákonné opatření s názvem Zákon o federálních rezervách.
Citáty a označení v článku jsou výtažky z digitalizované kopie knihy R.L.Owena (1856-1947), The Federal Reserve Act. Kniha ležela po dobu několika generací v knihovnách, než byla zpracována Googlem. Vzhledem k době jejího vzniku nepodléhá autorským právům. Jedná se proto o veřejný majetek, nehledě na skutečnost, že takové hodnocení se může lišit od státu k státu. Skutečností ale je, že takový majetek je bránou do minulosti, vedoucí k poznání jejího bohatství, kultury a znalostí a vědění, které je jinak těžko dostupné. Citáty proto připomínají dlouhou cestu knihy k vydavateli, knihovně, Google a dnes i ke čtenáři. Záznam proslovu Owena z roku 1920 se nachází v Kongresové knihovně.
Další zajímavost: The Russian Imperial Conspiracy, 1892-1914: The Most Gigantic Intrigue of all Time. První vydání bylo privátní v roce, 1926. Druhé v roce 1927, vydáno u Albert and Charles Boni, New York.
Z důvodu blížících se svátků a obavy, že zákon nebude schválen Kongresem, se jeho tvůrce rozhodl předložit jej k podepsání přímo prezidentovi Haroldu Wilsonovi. Wilson vyhrál volby s pomocí tvůrců zákona, bankéřů Rothschildů, Morganů, Warburgů a Rockefellerů, a zákon podepsal 23. prosince.
Krátký název Zákon o federálních rezervách představuje velmi komplexní dokument. Ve spojení s knihou napsanou v roce 1919 Robertem L. Owenem, v té době americkým senátorem za stát Oklahoma, nabízí výjimečný materiál pro pochopení současných světových záležitostí, možného výsledku konfliktů na jejich horizontě a odvrátit ho.
Kdekoli se v tomto zákoně používá slovo banka, mělo by slovo zahrnovat Státní banku, bankovní sdružení a trustové společnosti, kromě případů, kdy se přesně odkazuje na Federální rezervní banky. Pojmy národní banky a národní bankovní asociace použité v tomto zákoně musí být považované za synonymní a vzájemně zaměnitelné. Pojem členská banka musí být vykládán jako jakákoli národní banka, Státní banka, banka anebo trustová společnost, která se stala členem jedné z rezervních bank vytvořených tímto zákonem. Pojmem rada se má rozumět Federální rezervní rada; pojem okres má znamenat Federální rezervní okres; pojem rezervní banka má znamenat Federální rezervní banka.
Výše zmíněný výtah z definic a samotná preambule Zákona o federálních rezervách stojí za samostatné studium. Další studie popisu všech konkurenčních bank v Evropě a kdekoli na světě by doplnila jakékoli porozumění motivům tvůrce, hledání řešení současné krize, práci na vývoji a výsledcích trendů.
Následující dva příklady mluví samy za sebe. Mohou nabídnout několik myšlenek pro ty, kteří jsou zapojeni do nastavení a provádění finančních pravidel, a to nejen v zemích EU. Příklady mohou také doplnit jakoukoli univerzitní studii z oboru finančního managementu.
The Imperial Bank of Germany (Německá říšská banka - další citace z knihy Roberta L.Owena, The Century Co, 1919) je ve své podstatě státní instituce. Stát získá všechny výhody, které jsou nad rámcem nízkého zájmu zúčastněných, nebo ho překračují. Banka je ovládána a kontrolována dominující mírou zájmů a jednotnou úrokovou mírou. Má v podstatě monopol na vydávání papírových peněz. Zhodnocuje je značnými obnosy zlata a stříbra, v průměru 200 milionů dolarů ve zlatě a stříbře, především však zlatem. Je zabezpečena proti panice a obchodní stabilitě Německé říše právem této banky vydávat měnu nejen proti zlatu, ale také proti zárukám Imperiální banky, složeným z cenných papírů a směnek splatných do 90 dnů a méně a celkově je zabezpečena třemi a minimálně dvěma nepochybně solventními osobami. Může to dokonce vést k překročení rámce těchto omezení, a to při platbě daně Německé říši ve výši 5 procent ročně za výdej nad rámec. Výsledkem je, že panika v Německu je nemožná; že standardní úroková míra je tři až čtyři procenta, obchodní stabilita je zabezpečena, a firmy či podniky se tak cítí díky příslušnosti k civilizovanému světu.
Držení zlata Německou říšskou bankou je chráněno stejně jako v Anglii: Zaprvé, zvýšením (úrokové) míry. Zadruhé, příznivým přístupem k zahraničnímu zlatu tím, že dopravci a jiní menší dodavatelé zlata do Berlína budou zvýhodněni o šest až osm dní úroku. Zatřetí, banka silně ovlivňuje berlínské bankéře, aby zabránila odvozu jejich zlata, co je ve všeobecnosti účinné. Začtvrté, zatímco banka neodmítá vydat zlato na požádání, osoby žádající o vývoz zlata poznají, že když banka souhlasí a říká Ano, znamená to ve skutečnosti Ne. Jediné vlastnosti německého zákonodárství zjevně přítomné ve Spojených státech jsou vydávání měny proti zabezpečenému krytí a vydávání nouzové měny pod pokutou ve formě daně, z čeho se každé řešení jeví dostatečné, aby ochránil Spojené státy americké proti panice, a že obě řešení měly být přijaté.
The Bank of England zabraňuje panice následující metodou: Banka je držitelem konečných rezerv všech bank ve Spojeném Království. Rezervy se skládají z jediným dostupných hotovostních rezerv proti 3 500 000 000 dolarům ve vkladech. Tato rezerva představuje částku v rozmezí od 130 000 000 do 150 000 000 dolarů anebo čtyři procenta čisté sumy vkladů. The Bank of England má velkou výhodu v tom, že veškeré rezervy soustřeďuje do rukou jednoho koncernu zavázaného povinností (sílou projevu veřejného mínění) zachování této rezervy nad kritickým bodem ohrožení...
Za prvé: V okamžiku, kdy se tato rezerva začne snižovat, The Bank of England vývozem zlata zvýší úrokovou míru. Toto vede ke kontrole vývozu zlata, ke zvýšení dovozu zlata a obvykle přináší z kontinentu volnoběžné zlato. V běžných dobách zlato není předmětem zájmu, je to obvykle, protože na Lombard Street je dostatek peněz k půjčení s nižší úrokovou mírou. V tomto případě Bank of England prodává dlhopisy za hotové a koupí je zpátky včas, co má za následek vstřebávání všech peněz k půjčení „na ulici“, a tím zefektivní úrokovou míru při získávání zlata. Zadruhé: Když se násilně naruší lokální platební schopnost a proto úroková míra nemusí lákat volnoběžný kapitál evropských bankéřů, The Bank of England půjčuje zlato přímo, tak jak tomu bylo od Bank of France v době, kdy se očekávala likvidace omezení. Zatřetí: Pokud hrozí panika, The Bank of England celkem svobodně půjčí všem oprávněným žadatelům, aby tak uvolnila tlak a zmírnila hrozbu, dokud je to jen možné. Například: Když v roce 1866 padla společnost Overend, Gumey & Co., The Bank of England půjčila v jeden den ...0 000 000 dolarů a za jeden týden 50 000 000 dolarů k vyčerpání hotovosti v bankovním sektoru. Začtvrté: Když hrozí vyčerpání hotovosti v bankovním sektoru a bezprostředně hrozí uzavření bank, administrativní vláda Velké Británie vždy skrze premiéra radila The Bank of England vydávat bankovky (zákonné platidlo, peníze) proti jiným ceninám než je zlato (záležitost nadbytku zlata byla stvrzena zákonem v roce 1844). To se stalo v roce 1847, v roce 1857 a v roce 1866 s výsledkem, že panika bola v každém případě řízena okamžitě.
Tuto metoda The Bank of England ve zvyšování sazby a půjčování zlata nelze přizpůsobit ve Spojených státech z důvodu, že prvky času a vzdálenosti, jako i nepřítomnost koncentrace jsou pro takové nástroje principiální bariéry; ale záležitosti anebo návrhy proti správným ceninám můžou být snadno přizpůsobeny ve Spojených státech zákonem umožňujícím Ministerstvu financí USA učinit tak.
V říjnu 1913 Robert L. Owen vyhlásil prostřednictvím North American Review na straně 567 o navrhovaném systému: Dá to Spojeným státům největší a nejmistrovštější systém na světě. Napětí vyvolané velkou evropskou válkou dalo této předpovědi zapravdu.
Federal Reserve Act vytvořil celou řadu vážných sporů, tvrzení, svárů a otázek, jako na příklad: Má být centrální banka? Kdo má kontrolovat celý systém, banky, nebo občané USA? Robert L. Owen se snažil, aby bankovní systém USA byl kontrolován reprezentanty občanů USA a nikdy privátními osobami, jaké by se tyto netěšili reputaci a respektu. Systém byl podčiněn kontrole státu. Mr.Wartburg ale trval na tom, aby bankovky byly bankovkami korporací a ne bankovkami USA. R.L .Owen trval na svém. Zapůjčené bankovky musejí být adekvátně zabezpečeny zlatem, nebo obligacemi USA nebo komerčními tituly. Nic to nepomohlo. President USA podepsal 23.prosince 1913 FRA jako vánoční dárek, především svým přátelům a samozřejmě i Americkým občanům. Tímto aktem zprivatizovala skupina privátních bankéřů státní funkci emise peněz a vydala se na cestu kolem světa společně s transnacionálními společnostmi, trvající do dnes, a nehledě na smrt svého dítěte, Bretton Woods dohody a nemocného MMF, SB. ECB pod vedením Draghi a politické vedení EU vstoupily do stopy FRA bez ohledu na skutečnost, že v roce 1913 byl dluh USA 3 miliardy, a dnes již více než 17 trilionů. A konec zadlužování je zatím v nedohlednu.
Carthago Delenda Est (Kartágo musí být zničeno..) - Bretton-Woodská dohoda
Výsledky konference věnované přípravám přestavby mezinárodního ekonomického systému v době, kdy stále zuřila druhá světová válka, formovaly základ dohody. Celkem 730 delegátů ze 44 spojeneckých národů se shromáždilo v Bretton Woods, ve Spojených státech, v hotelu Mount Washington. Pozvaní delegáti rokovali od 1 do 22. července 1944 a v poslední den podepsali dohodu. Sovětský svaz nebyl pozván.
Jak se válka blížila ke konci, Bretton-Woodská konference se stala vyvrcholením přibližně dva a půl roku trvajícího plánování na poválečnou rekonstrukci ze strany amerického a britského ministerstva financí. Američtí vyslanci studovali s jejich britskými protějšky rekonstrukci toho, co scházelo mezi dvěma světovými válkami: systému mezinárodních plateb, který by umožnil uskutečňování obchodu bez obav z náhlého oslabení měny nebo divokých kolísání směnných kurzů: nemoci, které skoro paralyzovaly světový kapitalizmus v průběhu Velké deprese.
Britové a Francouzi si před válkou uvědomili, že už dále nemohou soupeřit s průmyslem USA na otevřeném trhu. Proto již v 30. letech Británie vytvořila svůj vlastní ekonomický blok, aby tak omezila americké zboží. Churchill nevěřil, že se po válce může vzdát této ochrany, takže v Atlantické chartě oslabil klauzuli o svobodném přístupu.
Toto dokumentuje fakt, že představitelé Spojených států byli odhodláni otevřít svůj přístup vůči Velké Británii. Kombinovaná hodnota britského a amerického obchodu představovala více než polovinu světového obchodu se zbožím. Zatímco Británie ekonomicky dominovala 19. století, američtí představitelé určili, že druhá polovina 20. století byla pod nadvládou USA. (Lundestad, Geir, Empire by Invitation? The United States and Western Europe, 1945–1952, Journal of Peace Research, Vol. 23, No. 3 (September 1986), pp. 263–277, Sage Publications, Ltd. http://www.jstor.org/stable/423824 and Ikenberry, G. John, A World Economy Restored: Expert Consensus and the Anglo-American Postwar Settlement, International Organization, Vol. 46, No. 1, Knowledge, Power, and International Policy Coordination (Winter, 1992), pp. 289–321)
Zdevastovaná Británie neměla příliš na výběr. Světové války zničily klíčová průmyslová odvětví země, které platily za dovoz poloviny potravin pro celý národ a skoro za všechny nerostní suroviny s výjimkou uhlí. Britové neměli jinou možnost než žádat o pomoc. Dokud USA nepodepsaly 6. prosince 1945 dohodu zaručující Británii finanční výpomoc ve výši 4,4 miliard dolarů, britský parlament neratifikoval Brettonwoodskou dohodu (co se stalo později v prosinci 1945 - P. Skidelsky, "John Maynard Keynes", (2003), pp. 817–820).
Vysoce postavený bankovní úředník z Bank of England to komentoval: Jeden z důvodů, proč Bretton Woods fungovala, bylo, že Spojené státy byly zjevně nejsilnější země za jednacím stolem a tak byly nakonec schopné vnutit svou vůli ostatním, včetně často zděšené Británie. (Senior Official of the Bank of England (1944) In The Bretton Woods Sequel will Flop by Gideon, Rachman. The Financial Times, November 11, 2008. http://www.relooney.info/0_New_3860.pdf)
Ve stejném čase popsal dohodu dosaženou v Bretton Woods jako největší ránu pro Británii vedle války, a to především proto, že zdůraznila způsob, jakým se finanční síla přesunula z Velké Británie do Spojených států.
Další po Britech byli Francouzi. Po necelá dvě století kolidovaly zájmy Francie a Spojených států shodně ve starém i v novém světě. V průběhu války byla americká nedůvěra Francouzsku zosobněna v postavě generála Charlese de Gaulla, prezidenta francouzské provinční vlády. De Gaulle bojoval proti představitelům Spojených států, jelikož se snažil udržet kolonie své země a diplomatickou svobodu jednání. Proto vnímali představitelé Spojených států de Gaulla jako politického extrémistu nepřijímajícího zájmy Spojených států.
Ale v roce 1945 byl de Gaulle nucen požádat o půjčku ve výši miliardy dolarů. Většina žádosti byla vybavena kladně, na oplátku Francie slíbila omezit státní dotace a měnové manipulace, kterými získali jejich vývozci výhodu na světovém trhu.
V tom čase již Sovětský svaz nebyl ze strany USA viděn a akceptován jako partner. Proto neposlali své zástupce do Bretton Woods. Později bylo jasné, proč Spojené státy neakceptovali Sovětský svaz jako partnera již v dobé války, a proč USA pokračují ve své strategii dokonce i vůči Ruské federaci.
V průběhu závěrečné noci z 13. na 14. července, po bezplatné večeři a drincích přidala delegace Spojených států dvě slova do již parafovaného dokumentu bez toho, aby to oznámili dalším signatářům. Ke slovu Zlato přidali Americký dolar.
Unavení a šťastní politici si mysleli, že dohodnutá sazba – 35 USD rovnající se 1 unci z ryzího zlata, nebo že 1 gramu ryzího zlata rovnající se 1,1 USD – vyřeší budoucí problémy. Politici si mysleli, ale nevěděli o skutečných záměrech a zájmech USA již v té době. Ačkoli později se mnozí politici stali podezíravými ohledně schopnosti USA udržet potřebné zlaté rezervy, nic jim nepomohlo v tom, aby se vyhnuli placení příliš pozdě, a někteří dokonce až dodnes za večeři v Bretton Woods v roce 1944.
Jelikož Sovětský svaz nebyl součástí Brettonwoodské konference, nepodepsal před konáním konference ani v jejím průběhu žádné dohody, musel všechny účty za obchodování se Západem platit ve zlatě. Sovětský svaz byl a současná Ruská federace je pořád největším držitelem rezerv zlata na světě. Proto je logickým terčem pro dlouhodobé zájmy Spojených států. Pro Spojené státy představuje Ruská federace i dnes, již s ohledem na nemožnost udržení dolar jako jedinou světovou valutu mírovými prostředky, primárního nepřítele. Proto i všemožné pokusy vtáhnout Ruskou federaci do války i na Ukrajině.
Kromě tohoto bylo mnoho dalších důvodů, proč Sovětský svaz nepodepsal dohodu v prosinci 1945, předmětem spekulací. Od zveřejnění příslušných sovětských archivů je dnes jasné, že sovětské kalkulace byly založené na ocenění chování stran, které ve skutečnosti vyjádřili souhlas s dohodami z Bretton Woods. Stalin tušil, možná i věděl, s kým má čest.
Detailnější popis této historické události nabízí kniha nazvaná Welt Macht Geld, napsaná německým historikem Georgem Zochem. Kniha byla publikovaná v roce 2007 v němčině (ISBN: 978-3-936738-63-6).
Kromě finančních a ekonomických hledisek nadvlády vyplývajících z Brettonwoodské dohody obsahuje tato dohoda také bezpečnostní aspekty. Nemohou být vyloučeny ze žádného seriózního, byť jen částečného, posouzení dohody a současného bankovního systému.
Stratégové ve Spojených státech vytvořili koncept založený na zkušenosti meziválečných let; koncept ekonomické bezpečnosti: liberální ekonomický systém zvýší možnosti poválečného míru.
Jeden z těch, kteří pochopili takové bezpečností propojení, byl Cordell Hull, americký ministr zahraničních věcí v rocích 1933 až 1944. Hull tvrdil, že Nerušený obchod doplněn mírem;vysokými cly, obchodní bariéry a neférová ekonomická soutěživost společně s válkou... kdybychom mohli zabezpečit volnější proud obchodu... volnější ve smyslu míň diskriminací a obstrukcí... tak, aby jedna země nebyla smrtelně žárlivá na jinou zemi a aby životní standardy všech zemí rostly a tím eliminovaly ekonomickou nespokojenost, která plodí válku, pak bychom měli rozumnou šanci na trvalý mír. (Hull, Cordell (1948). The Memoirs of Cordell Hull: vol. 1. New York: Macmillan. p. 81.)
Lekce naučenou z minulosti vyjádřil hlavní architekt Brettonwoodského systému Harry Dexter White následovně: ...absence vyššího stupně ekonomické spolupráce mezi vedoucími národy... pravděpodobně vyústí do ekonomického blahobytu, který bude předehrou a podněcovačem vojenského střetů dokonce v obrovitějším měřítku. (viz Robert A. Pollard, Economic Security and the Origins of the Cold War, 1945–1950 (New York: Columbia University Press, 1985), p.8.)
V tomto kontextu je cenné zmínit Mundel-Flemingův model. Patří k akademickému odkazu zkolabovaného Brettonwoodského systému. Odkaz vedl ke studiu ekonomiky kredibility jako samostatného oboru a k pochopení důležitosti otevřených makroekonomických modelů, jako je zmíněný Mudel-Flemingův model.
Mundell-Flemingův model objasňuje účinky stabilizační měnové a rozpočtové politiky v podmínkách mezinárodně pohyblivého kapitálu. Mundell jej představil ve svém článku Kapitálová mobilita a stabilizační politika v režimu fixních a flexibilních měnových kurzů (Capital Mobility and Stabilization Policy under Fixed and Flexible Exchange Rates, Canadian Journal of Economics 29, 1963). Do té doby byla stabilizační měnová a rozpočtová politika analyzována v rámci modelů uzavřené ekonomiky, kde jsou mezinárodní pohyby kapitálu silně omezeny Mundell svůj základní model využil jako odrazový můstek k analýze vnější a vnitřní nerovnováhy, k hledání žádoucího "mixu" měnové a rozpočtové politiky a nakonec i k teorii optimálních měnových oblastí. Pokusil se shrnout všechny své poznatky v článku, který poslal do Economic Journal. Tehdejší redaktor časopisu Roy Harrod článek odmítl. Mundel-Flemingův model předběhl svou dobu.
Brettonwoodský systém vydržel do roku 1971. V tom čase již inflace v USA a rostoucí americký obchodní deficit podkopávaly hodnotu dolaru. Američané vyzvali Německo a Japonsko, z kterých obě země měly příznivé platební bilance, aby ocenili své měny. Ale tyto národy nebyly ochotné přijmout tento krok, jelikož zdvižení hodnoty svých měn by zvedlo ceny jejich zboží a negativně ovlivnily export. USA nakonec opustila pevnou hodnotu dolaru a nechala ho plavat, to znamená, že se pohyboval vůči jiným měnám. Dolar okamžitě spadl. Světoví vůdci se snažili oživit Brettonwoodský systém takzvanou Smithsonskou dohodou v roce 1971, ale toto úsilí bylo marné.
Smithsonská dohoda z roku 1971 prakticky ukončila éru fixního výměnného kurzu valut, který byl založen v Bretton Woods Agreement. Smithsonian Agreement- dohoda znovu založila mezinárodní systém fixního výměnného kurzu valut, ale bez podpory stříbra a zlata. Proto dovolila devalvaci amerického dolaru. Poprvé tak došlo k jednání o hodnotě valut.
K roku 1973 souhlasily USA a další země s pohyblivým výměnným kurzem. Ekonomové nazvali výsledný systém řízený plovoucí režim, co znamená, že ačkoli výměnné kurzy pro většinu měn plují, centrální banky pořád intervenují, aby zabránily výrazným změnám. Podobně jako v roce 1971, země s velkými obchodními přebytky často prodávají své vlastní měny ve snaze zabránit jejich ocenění (a tím poškodit vývoz). Nakonec země, která zasahuje na podporu své měny, může vyčerpat své devizové rezervy a zůstane neschopna dále zasahovat do vývoje měny a potenciálně zůstane neschopna splatit své mezinárodní závazky.
Hannibal Ad Portas ( Hanibal, vrah je u dveří) - Závěr
Současná situace ve světě dovoluje tvrdit, že jsme se stali obětí vlastního úspěchu. We became hostage to fortune (Michel de Montaigne (1553 – 1592), Essay Of Marriage and Single life) a nebo A Victim of its own Success?
Obě historie, FRA a BWA, nás všechny vyzívají se konečně vzpamatovat a nedovolit podepsat další smlouvu mezi EU a USA bez předešlého kritického posouzení veřejností.
Jakékoliv posuzování by mělo brát v úvahu element legitimnosti, třeba již ve formě psané IMF, Monetary and Capital Markets Department a nazvané Redesigning the Contours of the Future Financial System (Laura Kodres a Aditya Narain, authorized for distribution by José Viñals in 2010).
Současná informovanost občanů v členských státech EU ohledně TTIP, ve Španělsku ACTI, totiž nedává reálnou naději na veřejnou ani na parlamentární diskuzi, národní a evropskou.
Skandinávské státy nejsou jednotni, mají ale strach z porušení zákonů o ochraně přírody, spotřebitelských práv a norem. Kriticky je viděna investiční klausule ISDS, protože dovoluje privátní a tajné, zcela od státu oddělené arbitrážní řízení privátními arbitážními soudy. Švédsko si slibuje zýšení exportu do USA ze současných 7 procent o celých 17 procent. Jak to spočítala šéfka oddělení mezinárodního obchodu švédského MZV Kejsa B.Olofsgard nebo jejhí lidi neřekla. Finští a Dánští úředníci jsou podobného názoru jako Švédové. Také doufají. Norsko je proti. Vidí přiblížení se konce svého rybářského průmyslu. Argumenty John Hilary, ředitele War on Want, nikdo nebere vážně. Má zatím dovoleno si stěžovat jenom na skutečnost, že o TTIP je několik článků v The Guardian a The Independent. Vláda Velké Britanie, se svým zvláštním vztahem k USA, mlží, zatím co PM Cameron beztrestně řve po světě v tónu podněcovatele války, na kterou stejně nemá a na dotazy v britském Parlamentu ztrácí dech a řeč. Proto úkoluje úředníky, aby během léta vypracovali odpovědi. Až americké firmy zprivatizují zbytek NHS (National Health Service), bezplatné státní zdravotní služby, kterou většina Britů považuje za vymoženost, bude pozdě. Španělsko je v plném boji s krizí. Proto nemají vládní a opoziční partaje zájem oslabovat bojující dnem a nocí občany s neviditelným nepřítelem. Také tvrdí, že že ACTI přinese střednědobě 143.000 nových pracovních příležistostí. Jak a kdo k tomu číslu přišel,vypočítal, neřekne na dotaz vláda ani opozice. To asi proto, že Carpe noctem, konči den prací a nech si večer na zábavu, patří totiž pro většinu Španělů a Italů do minulosti. V Italii je situace podobná. Tam se lid probudí až pizza, vino, sýr, olivy a další budou muset konkurovat darům americké Kalifornie. Nové vlády budou bavit národ obviňováním těch již v zapomenutí. O situaci v České republice se nechci zmiňovat. Máme jiné a akutní straosti. Nebo nemáme čas?
Méně veřejnosti známé jsou návrhy a řešení nabízené V. I. Vernadskym (1863 – 1945). Ten definoval Biosféru a Noosféru a následky heterotrofie a autotrofie. Ty představují a odpovídají požadavkům na integrované znalosti, mimo jiné podobným i Goetheho.
Osobně jsem přesvědčen, že jenom radikální změna způsobu myšlení, chování a vyjadřování jednotlivce, kolektivu a společnosti jako takové může vest k dialogu, bez něhož nelze řešit žádný komplexní problém. Příležitost preferuje připravené. The chance favours only the prepared mind.
Louis Pasteur, projev z 11.9.1872, Comptes, Rendus des Travaux du Congress viticole et sericole de Lyon, 9 –14.9.1872
Proto bychom se měli připravovat na neočekávané vývoje a těžko představitelné změny. Příklady takových změn jsou uloženy v histroii geologie. Ale to je již jiné téma.
Pro dnešek by stačilo vědět, že je k dispozici české řešení vycházející z kvantové teorie.The Quantisation of Production Factors. (Mihola, J., Vlach, M, J., Campbell, J., 2012 Implications of the Quantisation of Production Factors, Acta Oeconomica Universitatis Selye ). Evropské řešení není na léta v dosahu. Může ale take přijít neočekávaně. Až bude mladá německá politická garnutira přinucena starou průmyslovou tradicí se postarat o respekt u svých západních partnerů, nebo když začne růst nezaměstnanost mladých Němců. V rámci tohoto procesu Německu bude nuceno přistřihnout křídla ambicím rádoby regionální velmoci, kterou chce být Polsko a potažmo i Ukrajina. Neb jak psal Marx: Peníze hrají největší roli v určování směru historie.”
TTIP a rodící se nový bankovní a finanční systém států BRICS může tento proces jenom urychlit. Proto jsou nový bankovně-finanční project států BRICS a Putin pro Bretton Woods opravdovým novodobým Hannibalem. Nebožtík Napoleon nám mimo jiné zanechal moudrost:„...Finančníci postrádají vlastenectví a mravnost!“.
Hannibal Ad Portas.
Vytisknout14.8. 2014 / Jan Campbell
Stejně jako není vše, co se třpytí, zlato, není vše, co se píše, ví nebo myslí o TTIP, jistotou a již vůbec ne pravdou, ani lží. Proto si dovoluji s pomocí německého materiálu zveřejněného v deníku Sueddeutsche Zeitung, ze dne 11.08.2014 udělat a nab...