Komentář k ukrajinské krizi

Obviňování Putina "zní silně jako válečná propaganda"

30. 7. 2014

Po pravděpodobně nezáměrném sestřelení malajského dopravního letadla se krize kolem Ukrajiny vyostřuje. V Rusku média šíří, že za sestřelení samozřejmě může ukrajinská vláda, zatímco v Německu a v USA je ze sestřelení obviňována "neoimperialistická" politika Vladimíra Putina. Pravděpodobně se ukáže, že vinu na tomto sestřelení asi opravdu měli proruští separatisté.

Západ na toto neštěstí reaguje zostřením sankcí proti Rusku a ukrajinská vláda rozšiřuje vojenské akce proti separatistům. Německá média stejně jako v případě války v Iráku tehdejšího amerického prezidenta George W.Bushe prokazují nápadně nízkou míru odolnosti proti ideologizaci zahraniční politiky Západu. Skutečnost, že tuto ideologizaci, a to očividně i s jistým úspěchem, provádí i Rusko, nepřekvapuje. V plně rozvinuté demokracii by ale člověk očekával něco jiného, totiž jistý kritický odstup vůči informacím řízeným z kruhů Nato a CIA.

V porovnání s Čínou je Putinova politická praxe civilní

Různá média obviňují Rusko, že praktikuje neoimperiální politiku. Je bezpochyby pravda, že Putinův prezidentský režim a demokracie v Rusku nabírají stále více autokratické rysy, v porovnání s režimem čínským je ale Putinova politická praxe ještě dost civilní.

Z porovnání s feudálními poměry v Saúdské Arábii by Rusko vyšlo skoro ještě jako bašta lidských práv. Každopádně tam neukamenovávají cizoložné ženy, Rusko nefinancuje žádné islámské teroristy, a dokonce tam existují parlamentní a prezidentské volby s navzájem si konkurujícími stranami. Saúdská Arábie je ovšem věrným spojencem Západu a speciálně USA na Blízkém Východě, a na Číně jsou USA hospodářsky a především z fiskálně-politického hlediska natolik závislé, že zde nelze očekávat stejná měřítka. Pravice v USA na druhé straně ale potřebuje nějakého protivníka budícího obavy, aby nějak zdůvodnila astronomické výdaje na armádu a bezpečnostní aparát.

Ústřední a v různých variacích neustále omílané obvinění zní, že Rusko praktikuje "neoimperiální" politiku. Cílem imperialistické politiky je zřídit impérium, tedy rozšířit kontrolu nad územími a národy. V 19.století prováděla imperialistickou politiku Anglie a vytvořila Říši, která se ovšem o několik desetiletí později po vzpourách zejména v Indii rozpadla.

Politika Sovětského svazu bezesporu imperialistické rysy vykazovala. Využila porážky nacistického režimu ve 2.světové války k tomu, aby etablovala satelitní státy, zasahující až do lůna Německa (bývalá NDR). Tyto státy pak udržovala v závislosti na sobě. Protesty v Německu, Maďarsku a Československu byly krvavě potlačeny. Až s hnutím Solidarity v Polsku za přispění předchozí politiky uvolňování napětí Willyho Brandta a procesu OBSE se tato forma imperialismu dostala pod takový tlak, že mu ztrouchnivělý sovětský režim se svou stále slabší hospodářskou základnou o deset let později už nedokázal vzdorovat. Kdo sféru vlivu někdejšího Sovětského svazu porovná se sférou vlivu dnešního Ruska, konstatuje silný úbytek.

Rusko je dnes co se týče územní rozlohy ještě stále ohromný stát, z hlediska počtu obyvatel, hodpodářské a vojenské síly už je ale se sovětským impériem nelze srovnávat. Na jihovýchodě Ruska se vynořuje druhá supervelmoc Čína, která jen srší hospodářskou silou a i v zahraničně-politickém ohledu vystupuje mnohem ofenzívněji než v uplynulých desetiletích. Na jižních hranicích Ruska roste ohrožení v podobě islámského terorismu a nepokojů.

Evropská unie kandidátům na členství slibuje hospodářský růst

Evropská unie, která je státním útvarem sui generis s vlastním zákonodárstvím a vlastní vládou, i když jen v podobě slabé Evropské komise, vlastním parlamentem a evropskými parlamentními volbami, se v porovnání s tím od rozpadu Sovětského svazu rozšířila značně. Počet členských států se téměř zdvojnásobil, její hospodářská síla je největší na světě, větší než síla USA a tím spíš větší než síla Číny, a sféra vlivu EU sahá daleko za hranice jejích členských států.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem už je třeba opravdu značné chucpe k tomu, mluvit zrovna v případě Ruska o neoimperialismu. USA mají za sebou několik desetiletí, kdy se jako jediná skutečně existující velmoc opravdu chovaly imperialisticky, totiž kdy si nárokovaly rozhodovat o tom, které režimy jsou legitimní a které ne a které je třeba svrhnout, jako třeba v Iráku nebo v Libyi, a které je naopak třeba podporovat, jako třeba v Saúdské Arábii nebo v Afghánistánu. Tato fáze amerického imperialismu nyní za Obamovy vlády zřejmě končí, v neposlední řadě díky bolestně zjištěným mezím moci vojenské, především ale mezím možností ovlivňování civilního rázu, jak se jasně ukázalo zejména v Iráku, později ale i v Libyii po svržení Muammara al-Gaddaffiho nebo v Egyptě po Husním Mubarakovi.

Evropská unie, kterou by, pokud vezmeme v úvahu její "územní zisky", bylo třeba považovat za ještě mnohem "imperialističtější" než USA, ale provádí strategii územního rozšiřování svého vlivu v jemné, civilní formě: zde k rozšiřování sféry vlivu místo vyhrožování vojenskou silou, jako v případě USA, nebo sankcemi země bohaté na nerostné suroviny, jako v případě Ruska, slouží vějička hospodářské prosperity. V poslední době se zdá, že se v EU stalo jakýmsi automatismem zavést země asociačními dohodami na cestu, na jejímž konci je plnohodnotné členství v EU. Tento proces EU provádí s pozoruhodnou zahraničně-politickou naivitou.

Je nebezpečí, že ukrajinská krize eskaluje

V případě Ukrajiny tato strategie zcela selhala. Zde se členem EU a NATO měla stát země, na jejímž území se na smluvním základě po rozpadu Sovětského svazu nachází základna ruské černomořské námožní flotily, do hospodářského systému EU se měla začlenit země, která pro to naprosto není zralá, jejíž hrubý národní důchod na obyvatele je jen zlomkem hrubého národního důchodu na obyvatele v zemích EU a sotva polovinou hrubého národního důchodu na obyvatele v Rusku.

Země, kterou ovládají oligarchové, a je jedno, která z obou hlavních sil se zrovna prosadí, jestli ti proevropští nebo ti proruští. Vnucuje se dojem, že jedním z cílům této strategie rozšířování EU na Východ bylo připravit Rusko o jednu z posledních zbylých sfér jeho hospodářského vlivu. Je každopádně nápadné, že o Putinově návrhu na zřízení zóny volného obchodu od Lisabonu až po Vladivostok se vůbec nejednalo, zatímco lákavých nabídek adresovaných Ukrajině a dalším zemím této oblasti přibývalo. A teď se zabýváme jednáními o transatlatické zóně volného obchodu TTIP, která Rusko jednou provždy odřízne od privilegovaného přístupu k evropskému hospodářskému prostoru. Není představivost zahraničně-politických komentátorů skutečně dostatečná k tomu, aby se vžili do postavení ruské vlády, ať už pod jakýmkoli vedením? Na východě dlouhá hranice s druhou světovou velmocí Čínou, vystupující stále agresivněji, na jihu erozivní situace v důsledku rozmáhajícího se islamismu, na západě izolování "nárazníkových zemí" ve východní Evropě.

Pokud tedy zahraničně-politická představivost k tomu nepostačuje, tak tedy možná postačí k tomu, abychom si naopak představili situaci, jak by se jevila pro USA. Víme, jak USA reagovaly, když na jihu začaly ztrácet sféry svého vlivu, protože režimy podporované CIA v Jižní Americe kolabovaly a k moci se po volbách dostaly socialistické vlády, jako v Chile, nebo dokonce komunistické diktatury, jako v případě Kuby. Přeneseno na dnešní situaci: představme si, že by Kanada i Mexiko uzavřely asociační dohody s Ruskou federací nebo dokonce -- vzpomeňme na nabídku USA Ukrajině před pár lety, aby vstoupila do Nato -- že by se staly členy vojenské aliance vedené Ruskem. Věří někdo vážně tomu, že by si USA toto nechaly líbit?

Obviňování z neoimperialismu zní jako válečná propaganda

Kdyby se pak v jižní části Kanady zformovalo separatistické hnutí proti vstupu Kanady do Ruskem vedené Severně-polární-aliance, nenechaly by si USA tuto šanci ujít, aby Kanadu od jejích plánů odradily a tyto separatisty by podpořily. Domnívám se dokonce, že v analogickém případě -- jen s opačnými znaménky -- by hrozila brzká vojenská intervence USA. Minimálně republikánská pravice, která by pak v případě vyostření situace i vyhrála volby, by přímo na amerických hranicích jistě žádnou druhou Kubu nepřipustila.

Když Bush v rozporu s mezinárodním právem vytáhl do války proti Iráku, nepřijalo Rusko žádné sankce proti zúčastněným zemím, z nichž mnohé byly i evropské. Rusko nijak výrazně nereagovalo ani na vojenské intervence Západu v Afghánistánu, Libyii, vyzbrojování vojenského křídla protiassadovské opozice v Sýrii. Nepřijalo žádné sankce ani nepodniklo žádné protiintervence -- pravděpodobně ani ne tolik ze záměru, jako spíš ze slabosti.

Obviňování z neoimperialismu zní jako válečná propaganda, hodí se dobře k tomu, aby situace na Ukrajině vojensky ještě víc eskalovala, je dobrým příkladem dvojího měřítka, různého posuzování stejných případů. Neměli bychom se k němu uchylovat, už proto, abychom lehkomyslně nepodporovali eskalaci ukrajinské krize. K čemu taková i nechtěná eskalace může dospět, nám ukazuje historie vzniku první světové války.

Zdroj v němčině ZDE

Vytisknout